VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Myslím, že Karel Hudec je jediný z mých dlouholetých přátel, se kterým jsem si za uplynulé dvě třetiny století vyměnil asi víc slov písemně než ústně. Částečně to možná zavinila i dálka: on žije v Brně, já v Liberci. Poprvé jsme se setkali „naživo“ asi koncem května 1950 na třídenní exkurzi Československé ornithologické společnosti (dnes lehce pozměněné na Českou společnost ornitologickou) do Lednice a na Pálavu. A naposled v červenci 2014 v Brně na pohřbu našeho společného přítele Jiřího Gaislera. Jirka byl také i jakýmsi letitým svorníkem mezi mnou a Karlem. Občas jsem za ním jezdil z Čech na Moravu a tehdy jsme se mohli setkávat i s Karlem. Pokud jsme se s ním nesetkali, Jirka o něm alespoň dlouze a obdivně vyprávěl; roky s ním pracoval v brněnském Ústavu pro výzkum obratlovců ČSAV.

Svoje laudatio et iubilatio ke Karlovým devadesátinám jsem chtěl původně pojmout jen v lehčím a přátelském tónu, podobně jako to učinil on v prvním čísle Živy v roce 2009 v článku k mým 75. narozeninám. Ale cítím, že tak jednoduše by to nešlo. Devadesát let Karlova života stojí i za vážná a zasvěcená slova. Jsem proto velice vděčen člověku, který Karla poznal lépe a hlouběji než já, že laskavě svolil, abych ve svém článku mohl použít i jeho slova. Je jím můj - o rok starší - fakultní spolužák Milan Klíma, do roku 1970 asi Karlův nejbližší spolupracovník ve výše zmíněném brněnském ústavu. To, že se jejich životní dráhy rozešly, je hanebná vina tehdejšího ředitele ústavu „akademika“ Josefa Kratochvíla, tehdy jakéhosi obávaného zlého trolla brněnské zoologie. Karla zbavil toho roku z politických důvodů vedoucích odborných funkcí v ústavu, Milan musel kvůli jeho falešnému obvinění emigrovat a dodnes žije - po oslnivé kariéře univerzitního profesora ve Frankfurtu nad Mohanem - v Německu. Svůj osobní i vědecký život popsal Milan před několika roky podivuhodně čistými a ryzími slovy pro sebe i pro své přátele v dlouhém rukopisném curriculum vitae. Karlovi Hudcovi je v něm věnováno několik stránek. Na moji žádost, abych nevelkou část onoho textu mohl použít ve svém článku pro Veroniku, odpověděl Milan: „potěší mě, když Ti cokoli z mých textů poslouží při psaní Tvého laudatio ke Karlovým devadesátinám a můžeš se vším naložit zcela po libosti“. Pokusím se tedy.

Prof. Dr. Milan Klíma píše: „Považuji - a se mnou řada současníků - Karla Hudce za nejvýznamnější osobnost československé ornitologie naší generace. Jeho význam spatřuji především ve dvou oblastech. První z nich je vlastní vědecká tvorba. Uveřejnil téměř 400 vědeckých prací, což je přibližně dvojnásobek toho, co se podařilo několika málo ostatním nejaktivnějším ornitologům v naší době a - pokud jde o kvalitu a originálnost jeho prací - pak i zde patří Karlovi primát. Témata, jimiž se zabýval, propracoval do hloubky a důkladně, a také rozsah jeho činnosti byl neobvykle široký. Od terénního výzkumu především vodních ptáků přes bionomii, rozšíření a ochranu ptactva, problém botulismu a chemických reziduí až po ochranu přírody a krajiny. Má rozhodující podíl jako vedoucí a autor na sepsání a vydání několikasvazkového díla ,Fauna ČSSR - Ptáci‘ a spolupracoval na dvou velkých zahraničních monografiích ,Handbuch der Vögel Mitteleuropas‘ a ,The Birds of the Western Palearctic‘. Je čestným členem mnoha našich i zahraničních vědeckých společností a byl několikrát vyznamenán.“

Za druhou důležitou oblast, kterou nelze opominout, považuje Milan Klíma Hudcovu činnost organizační, díky které se oživila a prohloubila spolupráce mezi československými ornitology, a to jak profesionálními, tak i amatéry. Dálo se tak z iniciativy a prostřednictvím tehdy Karlem vedeného ornitologického oddělení Ústavu pro výzkum obratlovců v Brně. Byly zde sestavovány příručky o metodách terénních ornitologických výzkumů a o zásadách vědecké práce, vydávány záznamní karty, konána častá setkání. Těžiště ornitologických výzkumů se tak postupně přesunulo z Prahy do Brna. „Karel se stal zhruba od konce padesátých let nejznámější a nejvyhledávanější osobností mezi ornitology z celé Československé republiky. Měl zvláštní dar, že k sobě přitahoval lidi nejrůznějších povah. I pro zdánlivě beznadějné začátečníky a amatéry si vždycky udělal čas, když se na něj obrátili o radu.“ Profesor Klíma také vzpomíná na neblahá sedmdesátá léta, kdy byl Karel Hudec zásadně existenčně proskribován ředitelem Kratochvílem a píše, že „je obdivuhodné, že Karel i za tak nepříznivých okolností vytrval i nadále v ústavu. Prokázal tím československé ornitologii službu, kterou následující generace snad ani nejsou schopné dostatečně ocenit“.

Krásně a úctyhodně to Milan Klíma napsal. Zevrubně a přitom stručně, koncízně, bez patosu, nesvedl bych to lépe. Na mně tak zůstanou už jen lehčím tónem psaná závěrečná slova. Jsem Karlovi vděčen za všechny jeho dopisy, které jsem od něj v uplynulých desetiletích dostal. Měl bych se mu po létech omluvit, že jsem nesplnil jeho opakované prosby, abych do Veroniky napsal povídání o krajině mého srdce. Myslel jsem si, že už jsem toho o Jizerských horách napsal tolik, že bych se v tom krásném časopisu jen bědně opakoval. Vážím si toho, že jsem ale směl nepatrným „jizerskohorským“ podílem přispět do jeho několikadílné České ornitologické bibliografie, kterou úctyhodně shromáždil s Ing. Otakarem Kokešem. S radostí jsem k Novému roku 2006 přijal od Karla, jako „třetinového editora“, knížku „Paměti brněnského ptáčníka“, ke které bych se asi jinak nikdy nedostal. Mám pro staré ptáčníky, čihaře čili čižbáře slabost, a tak jsem proto Karlovi poslal, abych ho rozveselil, i necelou padesátku svých naivních poloptáčnických pranostik. K mému překvapení se pět z nich ocitlo v Karlově poslední a „všeobsažné“ knize Ptáci v českém životě a kultuře, která letos vyšla v nakladatelství Academia. V kapitole Ptáci v pranostikách jsem se sice dočetl, že jsem „vytvořil krásný kalendář odborných ptačích pranostik“, ale bylo to doplněno jemnou výčitkou, že jsem ho „bohužel dosud nepublikoval“. Tak mu ho, možná, věnuji k jeho letošním devadesátinám. Myslím, že mu ale neudělá zdaleka tak velkou radost, jako mně udělal před čtyřmi roky jeho dar k mým osmdesátinám: láhev do té doby (ani od té doby) neochutnané a pravé jihomoravské oskerušovice.

Mám Karla rád pro jeho sluneční laskavost a vlídnost. Slovy Milana Klímy jsme se dozvěděli, že Karel je „nejvýznačnější a nejznámější osobností československé ornitologie“. Já bych doplnil, že je dnes i služebně - tedy délkou svého členství - i nejstarším členem České společnosti ornitologické, a to již od 1. ledna 1945. Takže ať mu i tohle prvenství vydrží ještě dlouho, velmi dlouho!

RNDr. Miloslav Nevrlý (1933) je český zoolog, publicista, spisovatel, cestovatel, turista a skaut, autor legendárních Karpatských her. Svůj profesní i soukromý život zasvětil především Jizerským horám.