VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jedinci hmyzu, ať již stejných, nebo odlišných druhů, si mohou předávat signály v zásadě čtyřmi možnými způsoby, chemickou cestou, opticky, akusticky nebo přímým kontaktem. Některé skupiny hmyzu „vsadily“ převážně na jedinou z možností, častěji jich ale využívají více nebo dokonce všechny. Pravděpodobně nejrozšířenější a také nejstarší je komunikace chemická, přesně řečeno čichová chemická komunikace, protože i chuť je chemický signál. Specializované receptory pro příjem chemických signálů, tzv. chemoreceptory, má hmyz obvykle na tykadlech. Látky různé chemické povahy, které poskytují jedincům téhož druhu hmyzu rozmanité informace nebo podněcují určité chování, ontogenetický vývoj a další fyziologické procesy, dostaly název feromony. Feromony mohou být např. pohlavní, agregační, poplašné, stopovací nebo značkovací. Vůbec prvním pohlavním feromonem, který byl izolován, je bombykol, feromon samiček bource morušového (1959). Dnes je známo chemické složení pohlavních feromonů pro několik tisíc druhů hmyzu a některé se využívají (nebo jejich syntetické analogy) při monitorování výskytu a početnosti hospodářsky významných druhů. Pro chemické látky, které ovlivňují jiné druhy, se vžily názvy kairomony a allomony. První prospívají druhu, který je přijímá, druhé jsou naopak výhodné pro jejich producenty. Optická komunikace funguje jen na omezenou vzdálenost. Vyžaduje dobrý zrak a je spojena s nápadnějším zbarvením nebo schopností specifických póz a pohybů. Opticky komunikují např. vážky, rovnokřídlí, někteří brouci, denní motýli, dvoukřídlí a blanokřídlí. Dotyková komunikace se uplatňuje na kratičkou vzdálenost a hraje roli např. při identifikaci jedinců, sociálních interakcích nebo při rozmnožování. Často je spojena i s předáváním chemických, optických nebo akustických signálů.

Akustická komunikace se vyskytuje u řady skupin hmyzu a její uživatelé na ni jsou dokonale vybaveni. Musí mít především schopnost vydávat zvuky a současně dobře slyšet. Zvukové signály poskytují nejrůznější informace jedincům téhož (identifikace a mezidruhové rozpoznání, poloha jedince, vyhledávání druhého pohlaví) i různých druhů. Akustická obrana proti predátorům byla pozorována např. u švábů, některých strašilek, kudlanek, rovnokřídlých, cikád, brouků, motýlů, dvoukřídlých i blanokřídlých. Zvuky jsou vytvářeny nejrůznějšími způsoby. Nejčastějším z nich je stridulace, při které vznikají vrzavé, skřípavé nebo zvonivé zvuky třením dvou částí těla o sebe. Stridulace je známa u některých brouků (chrobáci, krasci, roháči, tesaříci, nosatci), ploštic (zákeřnice, klopušky), některých motýlů a samozřejmě u rovnokřídlých, z dalších členovců např. u mnohonožek, stínek a sekáčů. Pokud chytíme a stiskneme do dlaně např. některého většího tesaříka, můžeme zaslechnout vrzavé zvuky vydávané třením předohrudi o přední část středohrudi. Druhým způsobem vydávání zvuku, dobře známým u cikád, je rozdrnčení pružných membrán. Některé druhy hmyzu vydávají zvuk vibrací křídel, což platí zejména pro dvoukřídlé a blanokřídlé. Zvuky o různé frekvenci mohou např. lákat jedince opačného pohlaví nebo varovat před nebezpečím. Bzučivé zvuky např. čmeláků nebo některých much vznikají prudkým vytlačením vzduchu z tracheálního systému průduchy. Poměrně hlasitý pískavý zvuk vydává v nebezpečí lišaj smrtihlav (Acherontia atropos) prudkým nasáváním a vytlačováním vzduchu sosákem. Nesmíme zapomenout na klepavé nebo tikavé zvuky vznikající údery hlavy nebo zadečku o stěny komůrky nebo chodbičky ve dřevě. Tyto zvuky mají výstražnou nebo sexuální funkci a známe je u červotočů, kůrovců nebo termitů. Zvuky může hmyz registrovat zvláštními jemnými chloupky, ale dokonaleji fungují tzv. tympanální orgány, jejichž základem je jemná a jen málo sklerotizovaná blanka napnutá v pevném okénku. Tympanální orgány bývají umístěny na hlavě, někdy na přední části zadečku (některé můry, saranče), kobylky je mají dokonce na předních holeních. Pokud nás někdo nařkne, že „posloucháme kolenem“, není to zas taková pohana, zvláště pro entomologa. Hůře je na tom kobylka, pokud přijde o přední nohy, hrozí jí ohluchnutí.

Skutečné hmyzí hudce najdeme mezi rovnokřídlými a cikádami. Obvykle zpívají samečci a samičky je podle zpěvu vyhledávají. Samičky registrují nejen samečkovu pozici, ale podle kvality a intenzity zpěvu i jeho zdatnost. Po příchodu a získání samičky někteří samečci svůj zpěv poněkud pozmění, lze tedy v takových případech konstatovat - jinak zpívají, když samičku lákají, a jinak, když už ji mají. Stejně tak odlišně zpívají při antagonistických půtkách se svými soky. Existují ale také různé odchylky od běžných zvyklostí. U některých kobylek stridulují také samičky, odpovídají na cvrkot samečků a samci se pak vydávají jejich směrem. U krtonožek stridulují samci i samičky a kromě toho jim jejich podzemní chodby slouží jako rezonátory, zesilující vydávaný zvuk. Saranče a kobylky vydávají zvuky odlišným způsobem. Samečci sarančí třou stridulačním hřebenem na vnitřní straně stehen zadních noh o vystouplé žilky na krytkách (předních křídlech). Kobylky, mezi které patří i cvrčci a krtonožky, o sebe třou vystouplými žilkami na krytkách, které jsou při stridulaci zvednuté. Stridulace sarančí i kobylek je různě intenzivní a slyšitelná. Zdatnými hudci jsou např. široce rozšířená kobylka zelená (Tettigonia viridissima) a cvrček polní (Gryllus campestris). Některé druhy mají naopak stridulační orgány zakrnělé nebo je nemají vůbec vytvořeny.

Zpěv cikád zní oproti kobylkám a cvrčkům mnoha lidem méně libozvučně. Zvukotvorný orgán cikád se nachází na spodní straně prvního článku zadečku. Je tvořen párem membránek, které rychle rozechvívá silný svazek svalů. Vydávaný zvuk zesiluje přiléhající rozšířená vzdušnice a rezonanční víčka. Nejsilnější a velmi daleko slyšitelný zvuk vydávají velké druhy cikád. Na našem území se velmi vzácně vyskytuje velká cikáda viničná (Tibicina haematodes) s rozpětím křídel 75-85 mm. Dlouhá léta byla považována za vymizelý druh, opětovně byla nalezena v posledních letech na staronové lokalitě nedaleko Archlebova na jižních svazích Ždánického lesa, kde je známa pod lidovým názvem archlebský nebo archlebovský crčák. Kromě této velké cikády je od nás v současnosti známo dalších 5 drobnějších druhů, jejichž vzájemné odlišení často není jednoduché a může k němu pomoci právě jejich zpěv. Při letním pobytu v jižní Evropě běžně zaslechneme další velké cikády, např. mohutnou cikádu obecnou (Lyristes plebejus) nebo drobnější c. jasanovou (Cicada orni). Ještě je třeba připomenout, že cikády se ozývají za dne, obvykle za slunečního svitu. Noční cvrkot patří rovnokřídlým. Za zmínku stojí i to, že larvy cikád prodělávají značně dlouhý vývoj v půdě, trvající u našich druhů 2-6, u známé americké cikády sedmnáctileté (Magicicada septendecim) dokonce 17 let. Dospělci oproti tomu žijí jen několik týdnů.

Zpěv rovnokřídlých a cikád neslouží při mezidruhovém rozpoznávání jenom jim samotným. Je využíván také odborníky při monitorování těchto druhů v terénu a zvláště při identifikaci morfologicky obtížně rozlišitelných druhů. Znalci k tomu často stačí již pouhý poslech zpěvu, k dokonalé analýze se dnes využívají ultrazvukové detektory s velmi citlivými mikrofony a další vybavení ke zpracování a analýze nahrávek.

Zdeněk Laštůvka & Hana Šefrová, Agronomická fakulta Mendelovy univerzity v Brně.