VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ochrana netopýrů, konkrétně jejich letních stanovišť na budovách, jde ruku v ruce také s ochranou těchto objektů před negativními dopady hromadícího se guána pod stávaništěm netopýrů. Možná to zní trochu paradoxně, ale opravdu při řešení problematiky netopýrů v budovách je řešena nejen ochrana netopýrů, ale i těchto objektů. Často jedním opatřením dojde k vyřešení obou problémů naráz. Typickým příkladem jsou podlážky budované pod stávaništěm netopýrů na půdách budov, zejména u netopýra velkého (Myotis myotis), také u netopýra brvitého (Myotis emarginatus) a též i u početných kolonií vrápence malého (Rhinolophus hipposideros), kde často bývá od 100 jedinců do několika tisíc. Osvědčilo se nám vyrábět tyto podlážky z OSB desek (nejlépe desky s perodrážkou o rozměru 2 500 × 620 mm), které často volně klademe na dřevěné konstrukce krovu, rovněž aby jej chránily. Desky jsou pak na okraji spojeny přišroubovanou střešní latí (průřez 30 × 40 mm), která krom spojení podlážky do jednoho celku tvoří okrajový prvek bránící přepadávání nahromaděného trusu. Takováto podlážka je samonosná a může volně ležet na trámech, aniž by s nimi byla nějak spojena, což po nás často požadují památkáři. Vytvořenou podlážku pak pokryjeme linoleem, nebo v místech, kde je méně trusu, paropropustnou fólií Jutafol DTB, která jako jediná odolává moči a jejím působením se nerozpouští. Díky tomu se dá použít i na zakrývání exponovaných trámů, které díky ní mohou vysychat, takzvaně dýchat a přitom na ně nepůsobí dopadající netopýří trus ani moč. Tyto podlážky jsou trvanlivé a zároveň levné a účinné. Rozhodně je ale není třeba budovat tam, kde je netopýrů relativně málo, jako například malé kolonie vrápence malého (Rhinolophus hipposideros) nebo kolonie netopýra ušatého (Plecotus auritus), který vytváří skupiny 5 až 20 samic. Trus u takto malých kolonií rychle vysychá a postačí jej pomocí vysavače jednou za 5 až 10 let vysát. Nám se pro toto vysávání osvědčil malý krbový vysavač s příkonem 1 200 W, jehož pořizovací cena se pohybuje kolem 1 500 Kč.

Nicméně výše uvedená opatření jsou známá a hojně realizována. Rád bych se ještě pozastavil nad některými aspekty ochrany netopýrů využívajících volné prostory půd budov, které často souvisí s rekonstrukcí střech. Takovýmto typickým příkladem je výměna střešní krytiny, kdy staré pálené tašky (např. bobrovky, ale podobně je tomu i u eternitu) jsou nahrazeny novými. Ty původní tašky už byly na povrchu zvětralé, drsné a netopýři po nich snadno lezli dovnitř, zatímco ty nové glazované jsou hladké. Je potřeba si uvědomit, že i když vstupní otvor se nám zdá dostatečně velký na to, aby netopýři skrze něj proletovali, tak těžké gravidní samice či později samice unavené péčí o potomstvo raději volí přistání v blízkosti otvoru a na půdu skrze tyto otvory raději prolézají. Proto je velmi vhodné před tyto výletové otvory umístit dřevěný rošt, který je upevněn jen pomocí vázacích drátů protažených mezi taškami a zajištěných na laťování pod taškami; to jsme realizovali například na letní kolonii v Kvítkově, kterou můžete pozorovat pomocí webových kamer on-line na stránkách www.batsfamily.cz. Podobné nebezpečí jako glazované tašky skrývají i plechové parapety umístěné do vletových otvorů. I ty je potřeba opatřit dřevěným nehoblovaným roštem.

Dalším dosti podceňovaným nebezpečím pro existenci letní kolonie je změna standardního bednění na provětrávanou střechu. Místo jednoduchého bednění střechy je vytvořena dvojitá střecha, kde mezera mezi dvěma bedněními funguje jako prostor pro proudění vzduchu. Takové opatření vytváří izolační vrstvu a v důsledku této změny může pak být prostor na půdě pro netopýry příliš chladný, prostě se výrazně změní vnitřní klima.

Občas se můžeme setkat s tím, že na výlezovém půdním okénku chybí poklop. A když takováto závada trvá více let, netopýři si na to mohou zvyknout a začít je používat jako vletový otvor. Což je opět dvojitý problém. Nemůžete okénko opravit a zavřít, protože se stalo vletovým otvorem, který je z důvodu ochrany kolonie velmi zásadní zachovat, ale na druhé straně může do půdy tímto výlezovým okénkem pršet. S takovouto situací jsme se setkali ve Vysokém Veselí, kde na půdě činžovního domu vychovává svá mláďata asi 700 samic netopýra velkého. Proto jsme vyrobili stříšku, která kryje výlez, tudíž dovnitř už neprší, ale je dopředu otevřená jako vlet pro netopýry. Celá stříška je navíc výklopná, aby se mohl kominík dostat ke komínům a poté ji mohl opět uzavřít a zajistit proti otevření větrem. Stříška je pobita z vrchu a z boku bonnským šindelem, pod kterým je i spodní okraj opatřen plechovou lištou. Bonnským šindelem jsou zčásti pobité i vnitřní bočnice, aby po nich mohli netopýři lézt dovnitř půdy.

Na závěr bych rád představil dvě nestandardní opatření, která můžou být občas řešením dosti svízelných situací, kdy konflikt mezi vlastníkem a ochranou přírody je výrazně problematičtější než obvykle. Prvním případem byla letní kolonie zhruba o 200 samicích netopýra velkého v obytném domě v Povrlech. Na tomto domě si společenství vlastníků nechalo položit novou střechu z pálených tašek Bramac, pod kterými byla ještě umístěna paropropustná fólie. Netopýři do půdy pronikají otvorem pod hřebenem střechy a dostávali se do prostoru mezi střešní krytinou a paropropustnou fólií. To časem začalo působit hned několik problémů. Jednak se hromadilo guáno mezi paropropustnou fólií a střešní krytinou, ale navíc se paropropustná fólie začala vlivem netopýří moči rozpadat. Tak se netopýři opět dostali do půdy, kterou majitelé domu chtějí využít. Po delším rozvažování jsme přišli s novým, dosud ne úplně odzkoušeným řešením. Už na jiných lokalitách se půda přepažila přepážkou, aby netopýrům zůstala jen určitá přesně vymezená část k užívání, ovšem tady jsme šli ještě o něco dál. Zahustili jsme stávající hambalky a na ně vytvořili obrovskou budku pro netopýry, zhruba o rozměru 6 × 3 × 2,5 metru. V půlce budky jsme ji nechali otevřenou až pod krytinu a v druhé části jsme ji zase uzavřeli. To aby vznikl pod taškami výrazně teplejší prostor a v druhé části u komína zase chladnější. Což umožní netopýrům se v budce přemísťovat podle klimatických podmínek. Aby netopýři zůstávali v budce a neprolézali do prostoru půdy, všechny možné škvíry, kterými by mohli netopýři prolézt, jsme zatěsnili polyuretanovou pěnou, kterou jsme také vymezili koridor od vletového otvoru do budky. Při použití pěny je potřeba pečlivě hlídat, aby bylo utěsněno vše. Pokud zapomenete byť jen malý otvor (už i jen 2 × 1,5 cm), netopýři ho najdou a použijí. Což se nám také stalo, ale po jeho nalezení a uzavření netopýři přijali budku a spokojeně v ní vychovávají své potomstvo.

Druhým naprosto nečekaným problémem byla letní kolonie asi 40 samic s mláďaty netopýra dlouhouchého (Plecotus austriacus), který si v kostele v Řepíně našel úkryt za obrazy křížové cesty. Malby každoročním letním pobytem netopýrů v prostoru za obrazy značně utrpěly, u mnohých se vlivem jejich moči malba dokonce rozpustila. Jelikož se ale jedná o velmi vzácný druh, jehož počty na rozdíl od většiny ostatních druhů netopýrů klesají, přistoupili jsme k řešení, kdy budeme bránit poškození obrazů a umožníme netopýrům i nadále za nimi přebývat. Proto jsme obrazy sundali ze zdi, očistili od moči a trusu a na rámy natáhli paropropustnou fólii Jutafol DTB. Tak vznikla vzduchová mezera mezi obrazovým plátnem a touto paropropustnou fólií. Fólie navíc umožňuje plátnu dýchat a propouští páru a vlhkost od zadní strany plátna ven, zatímco se netopýři k plátnu nemohou dostat. Dále byly na spodní část rámu připevněny dřevěné špalíky zajištující, aby se obrazy neopíraly o zeď, a tak mohl netopýří trus volně vypadávat na dlažbu, odkud se dá snadno odklidit. Tímto je zajištěna mateřská kolonie velmi vzácného druhu a přitom je i ochráněna kulturní památka obrovské hodnoty před dalším poškozováním.

Jistě při řešení problematiky ochrany netopýrů v budovách narazíme na spoustu dalších třecích ploch, ale jak bylo popsáno výše, daří se nám řešit i na první pohled nerozlousknutelné oříšky.

Daniel Horáček, pracovník České společnosti pro ochranu netopýrů v Liberci.