VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Malířský a zároveň přírodní svět Martina Zálešáka mě fascinoval od začátku, kdy jsem se v ateliéru figurativní malby na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně seznámila jako studentka s jeho tvorbou. Na tomto místě bych chtěla uvést několik charakteristik Zálešákovy práce. Díky své restaurátorské práci zná dobře staré malířské techniky a jejich úžasné možnosti. Experimentuje ale také s novými přípravky (médii), které dovede využívat mistrně v lavírovaných kresbách, jejichž technologii zásadně inovoval. Rád používá anorganické pigmenty, které se používaly historicky a jejichž světlostálost je potvrzena několika stoletími, na rozdíl od těch organických.

Pro náměty chodí Martin Zálešák do humna, na pole, na nejbližší mez, do sadu. Nezapře svůj původ z Bánova v podhůří Bílých Karpat, kde je přinejmenším soukromé sadaření stále živé. Na mysl vytanou obrazy popadaných jablek a trnek - námět, který autor vídá každý rok, když ovoce sbírá do kvasu. Zálešák se v krajině nezaměřuje na celky, tak jak to bylo obvyklé v historii tohoto žánru. Vybírá si detail, respektive strukturovaný detail nějakého prostředí. Na jedné straně vidíme geometrizované struktury jednotlivých klasů obilí či trsů pampelišek, na druhé straně chaotický okraj pole, které bylo ušetřeno herbicidů, a tak na něm může kvést ostrožka, heřmánek, rmen, chrpy, máky či mnohé další plevele, které dnes už děti nebo generace dvacátníků nezná.

Martin Zálešák zachycuje přírodní svět v podobě, která odchází. Kolik z lidí, kteří nesmýšlejí podobně jako čtenáři Veroniky, zvedne a sní jablko nebo trnku, kterou vidí spadlou pod stromem u cesty? Kolik lidí spočine s libostí na rozkvetlé louce? Nebo jinak - kolik lidí je ochotno mít v sadu nebo na zahradě rozkvetlou louku? Martin Zálešák zachycuje krásu prostředí, které neničí pouze přechod od extenzivního k intenzivnímu zemědělství, mechanizace práce i v zahrádkaření, ale zejména proměněné estetické normy u těch lidí, kteří se vůbec ještě údržbě zahrad či malozemědělství věnují. Pro většinu lidí je pronikání přírody zvenčí do jejich zahradního království nesnesitelné, chaotické a neslučuje se s obrazy zahrad, které zprostředkovávají katalogy majoritních dealerů se zahradnickým zbožím či fotografie v zahrádkářských či architektonických časopisech.

Ve výtvarném umění, respektive v malbě v posledních asi tak padesáti letech zcela převážil princip plošnosti oproti realistickému zobrazování hloubky prostoru. Stejně tak můžeme v dějinách umění celého dvacátého století - včetně nejaktuálnějších tendencí - zaznamenat nejrůznější varianty na monochromatický obraz. Ve volné přírodě můžeme najít podobnou vizuální proměnu díky lidské činnosti: přechod od drobného rolničení, chemizace a mechanizace zemědělství zrušila „impresionistickou“ paletu barev polí a luk a nahradila je monochromem monokultur. Rozmanitost políček, jejich plodin, ale zejména jejich velikost byla abstrahována do rozlehlých lánů, které kupodivu milují tuctoví fotografové, snímající teleskopickými objektivy pole bez horizontu, bez konce - agropouště, kde téměř nic nežije.

Některé Zálešákovy obrazy - zejména ty, které vykreslují botanickou rozmanitost naší krajiny v detailu - chápu jako uměleckou paralelu vědeckého zkoumání botanických čtverců lučních společenství, které provádí např. v Bílých Karpatech Ivana Jongepierová se svými spolupracovníky. Zatímco botanikové popisují a analyzují proměnu a vývoj konkrétních segmentů daného společenství, obrazy Martina Zálešáka ukazují jeho nádheru skrze mistrovskou malbu, která spojuje staré a současné výrazivo tak, jak by to fotografie pravděpodobně vyjádřit dokázala jen obtížně, nebo vůbec.

Barbora Lungová

Barbora Lungová (1977), malířka (www.barboralungova.net), vyučuje angličtinu a teorii umění na Fakuktě výtvarných umění VUT v Brně.