VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V době, kdy jsme začínali připravovat toto číslo, se mi poštěstil zajímavý zážitek. Vracela jsem se k večeru přes Vysočinu do Brna. Uháněli jsme rychlíkem stmívající se krajinou a do toho stmívání v celém vlaku zhaslo světlo. Blik. Přesně v tom bodě, kdy se den a noc potkávají. Dobrou půlhodinu až do Tišnova jsme jeli potmě. Umělé světlo zmizelo. Nebylo nikde, ani ve vlaku, ani v krajině. Vesničky a města se teprve líně rozsvěcely. Někteří netrpěliví cestující sem tam jako světlušky zablikali svými mobilními telefony. Rázem jsem pocítila klid a údiv. Uvědomila jsem si, jak dlouho už jsem neviděla tmu. Tak dlouho, že už jsem téměř zapomněla, jak vypadá. V 80. letech, když jsem byla malá, se občas stávalo, že za bouřky „vypnuli elektřinu“. To jsme pak zůstali o svíčce nebo i bez ní a nemohli psát domácí úkoly. V dnešní Evropské unii už je taková nedokonalost vzácná.

V posledním půlroce se dosud spíše opomíjené znečištění světlem uměle přidaným do noci začíná tematizovat i v českém prostředí. Od podzimu tu máme přeshraniční Jizerskou oblast tmavé oblohy. Před týdnem na problém upozornila celosvětová zhasínací kampaň Hodina Země, kterou poprvé ve větším měřítku reflektovali i uvědomělí čeští starostové a podnikatelé.

Několik dobře fungujících příkladů, jak žít v současném západním světě šetrněji, před pár dny zviditelnil environmentálně osvícený princ z Walesu. „Ocitli jsme se v pohádce s princem, který chrání planetu. Musíme mu pomoci,“ komentoval garant tohoto čísla astronom Jan Hollan jeho návštěvu v Hostětíně. Možná nepatřičně, ale přesto se mi vybavuje scéna, jak si malý princ poposedával se svou židličkou, aby mohl třiačtyřicetkrát uvidět západ slunce na své malinké planetě.

Toto číslo dokončujeme na Velký pátek, dva dny a dvě noci před působivou křesťanskou bohoslužbou, která začíná ještě za tmy vykřesáním ohně a zapálením paškální svíce a spěje k rozednění a oslavě světla vzkříšení. Velká noc světlo a tmu propojuje tajuplným způsobem, jenž má moc proměnit i nás. Kéž by rostla naše odvaha a schopnost přebrat vlastní zodpovědnost za sebe i místo, kde žijeme. „Jsem zodpovědný za svou růži…,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

Pěkné jarní počtení přeje

Dana Zajoncová