Porovnání černozemě na spraši v rovinatém terénu bez eroze a bývalé černozemě, taktéž na spraši – nyní regozemě ve svažitém terénu s nevhodným způsobem hospodaření se zcela odplaveným humusovým horizontem

 

Doporučujeme ke čtení

Šumava vítězná

Václav Cílek, Jan Dvořák, č. 1/2019, s. 2-4

Sucho jako šance pro naše potoky a řeky?

Petr Pařil, č. 1/2019, s. 5-9, pro předplatitele

Chvála kulhavého poutníka

Vladimír Just, č. 1/2019, s. 20-22, pro předplatitele

Vcházení do obrazů IV – Bohdan Lacina

Jan Lacina, č. 1/2019, s. 30-33, pro předplatitele

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Je hospodaření s půdou udržitelné?


Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5

Když jsem se poprvé zamyslel nad tím, jak začít s odpovědí na otázku z titulu, docela živě jsem si představil, jak rozdílné a protichůdné odpovědi a názory by se našly mezi laiky i odborníky. Když ponecháme stranou extrémní názory ignorující ekologii (typu některých vyjádření našeho druhého polistopadového prezidenta), najdeme i mezi odbornou veřejností mnoho argumentů pro i proti. Na jedné straně by asi stáli např. představitelé velkých agrárních korporací nebo někteří zemědělští ekonomové, na druhé pak malí farmáři nebo zástupci akademické sféry. Jistě nemusím přibližovat, která strana je mně bližší, nicméně je nutno pochopit též pohled strany druhé. Ten vychází především z upřednostnění ekonomiky nad ekologií a ze zpřetrhání vazeb s přírodou, s prostředím, které nám dává prostor pro život. Po tisíciletí udržovaná sounáležitost s půdou a pokora k ní se v několika posledních desetiletích postupně vytrácí. Je zřejmé, že tato cesta vyvolává zpětné reakce: ztrácí se nám zdroje pitné vody, není dostatek vláhy pro zemědělské hospodaření, z fragmentované krajiny se ztrácí pestrost života, biodiverzita. Jedná-li se o problémy krátkodobé a akutní (vzduch se nedá dýchat, voda se nedá pít), dokáže na ně společnost reagovat. V případě, že dochází k pomalým změnám, máme tendenci je přehlížet, nevěnovat jim dostatek energie a prostředků. To je právě případ půdy jako složky životního prostředí, zejména pak půdy zemědělské. V posledních 50-80 letech dochází vlivem nevhodného hospodaření ke stále intenzivnější degradaci půd, ke ztrátě schopnosti půdy plnit přirozené funkce. To se sice prozatím daří kompenzovat, avšak je nanejvýš pravděpodobné, že při současném trendu nastane bod zlomu, kdy společenské ztráty způsobené degradací půdy převýší (ekonomické) benefity, které jsou dlouhodobým zanedbáváním péče o půdu získávány. Bod zlomu plnění funkcí půdy je také často uváděn jako hlavní příčina předpovídaného kolapsu civilizací.

Zdánlivě příznivý fakt dlouhodobého odolávání půdy negativním vlivům nese s sebou totiž velkou nevýhodu: při dosažení určité úrovně degradace je náprava velmi náročná a mnohdy i nemožná. Příklady jsou evidentní již nyní v oblastech probíhající desertifikace, degradace půdy na polopouště a pouště.

A proč vlastně k degradaci půdy i v našich, středoevropských podmínkách dochází? Uplatňuje se souběh více nepříznivých faktorů. Zejména jsou to zásadní změny v hospodaření s půdou za posledních několik desetiletí:

  • scelování ploch, odstranění lesíků a remízků - zejména období socializace vesnice v 50. letech 20. století, ale i po roce 1990 s dalším zvětšováním půdních bloků,
  • meliorace půd, regulace vodních toků a snížení ploch záplavových území - zejména 60. a 70. léta - zvýšila se plocha obdělávatelných půd, ale zásadně se snížila retenční schopnost krajiny,
  • nástup těžké techniky - postupně od socializace až po dnešek,
  • snížení vstupů organické hmoty - postupně, zejména po roce 1990 redukcí živočišné výroby, nahrazení organických hnojiv minerálními, zejména dusíkatými,
  • radikální zvýšení vstupů průmyslových hnojiv a pesticidů - nárůst v 70. a 80. letech a pak po roce 2000. V roce 2014 spotřeba minerálních hnojiv v ČR dosáhla 338 tis. tun živin (asi 120 kg/ha) a pesticidů 4,8 tis. tun,
  • změny osevních postupů - průběžně, s motivací dotačními tituly a maximálními výnosy a s opomíjením dlouhodobě používaných půdoochranných postupů.

Hnacími silami těchto nepříznivých změn je současné nastavení zemědělství:

  • priorita maximálních výnosů,
  • nepříznivě nastavený dotační systém z hlediska ochrany půdy, z něhož profitují zejména velké korporace na úkor menších zemědělských farem a podniků,
  • hospodaření na pronajaté půdě,
  • další zvětšování půdních bloků,
  • podpora energetických plodin a bioplynových stanic.

Degradace zemědělské půdy a neplnění jejích ekologických a postupně i produkčních funkcí je pak důsledkem působení hnacích sil a následných změn v hospodaření:

HNACÍ SÍLY

ZPŮSOBY HOSPODAŘENÍ S PŮDOU

DEGRADAČNÍ FAKTORY

  • eroze
  • kontaminace
  • ztráty organické hmoty
  • zábory
  • kompakce
  • ztráty biodiverzity
  • salinizace
  • acidifikace
  • záplavy a sesuvy


FUNKCE PŮDY

  • produkce biomasy
  • shromažďování, filtrování a transformace živin, látek a vody
  • zásobárna biodiverzity
  • fyzikální a kulturní prostředí pro lidi a lidské činnosti
  • zdroj surovin
  • působení jako zásobárna uhlíku
  • archiv geologického a archeologického dědictví


Zacházíme s půdou jako se strojem, který má něco vyrábět, a ne jako se složkou životního prostředí. Asi takto: Produkuj, přines zisky, dotace. To, že nezadržíš vodu, nezásobuješ podzemní kolektory, zanášíš erodovanou zeminou vodní toky a nádrže, jsi zdrojem znečištění, ztrácí se v tobě život, to ať řeší někdo jiný.

Těžko bychom hledali markantnější příklad takového nastavení, kde zisky jdou do kapes (zejména) velkých zemědělských korporací a ztráty jsou hrazeny celospolečensky.

V ČR je navíc uvedený mechanismus negativního působení na půdu v porovnání s ostatními evropskými státy intenzivnější - velkovýrobní postupy je možné lépe praktikovat na větších plochách a v ČR je průměrná plocha na jeden koncern nejvyšší v Evropě - asi 120 ha, přičemž průměr EU je necelých 20 ha. Kromě toho u nás zemědělci hospodaří převážně na pronajaté půdě, což je většinou (ne vždy) bez vztahu k půdě. Přitom způsob vlastnictví půdy je ve smyslu zachování její kvality do budoucna klíčovým faktorem. Např. v Izraeli je téměř veškerá půda ve vlastnictví státu, s právem rozhodovat o nakládání s ní. V západní Evropě zase na většině zemědělských pozemků hospodaří jejich vlastníci. Model hospodařících nájemců je jednoznačně nejhorší variantou. Při ztrátě vztahu člověka k půdě (etický princip) pak z možných nástrojů ochrany půdy (legislativní - ekonomické - etické) nabývá největšího významu princip ekonomický, tedy systém dotací, podpor a sankcí. To je evidentní i v evropské legislativě.

Při soukromém vlastnictví půdy se totiž mnohem obtížněji prosazují legislativní nástroje její ochrany. Pro půdu prozatím nebyl na úrovni EU přijat žádný předpis, který by upravoval její ochranu, přičemž pro biodiverzitu byly přijaty 3, pro vodu 5 a pro ovzduší a klima taktéž 5 právních předpisů. Návrh Evropské směrnice na ochranu půdy byl v konečném hlasování zamítnut 5 státy. V ČR máme zákon na ochranu zemědělského půdního fondu (334/1992 Sb. v platném znění), který je spíše zaměřen na plošnou ochranu než na ochranu kvalitativní.

Takové legislativní, ekonomické a etické prostředí je pro zachování kvality půdy nepříznivé. Vezměme jen několik příkladů působení uvedených degradačních procesů:

Za nejzávažnější degradační faktor je v našich podmínkách považována vodní a větrná eroze. Podle údajů Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy je více než polovina plochy zemědělské půdy (54 %) v nějakém stupni ohrožení erozí. Přirozeně nejzranitelnější jsou lehčí půdy ve svažitém terénu. Pokud se v takových podmínkách nevhodně hospodaří, může dojít k úplnému odnosu humusového horizontu. Stále více se pak přiorává substrát (často spraš), jehož produkční schopnosti jsou udržovány jen dávkami minerálních hnojiv. V rámci projednávání návrhu směrnice EU o ochraně půdy (Zpráva o hodnocení dopadů) byly roční ztráty způsobené ve státech EU erozí vyčísleny až na 14 mld. eur bez započítání ztrát na ekologických funkcích. Porovnání černozemních půd na sprašovém substrátu bez eroze a s erozí názorně ukazuje obrázek nahoře.

Souběžně s erozí působí degradační faktor ztrát organické hmoty. Význam organické hmoty v půdě je nesmírný, nejen pro produkční, ale zejména ekologické funkce půdy, pro zadržování vody v profilu, tvorbu půdní struktury a pro život mikroorganismů. Ke snižování obsahu organické hmoty v půdě dochází nejen vlivem eroze a dehumifikace, ale též nedostatečným hnojením organickými hnojivy.

Další z tzv. zemědělských hrozeb je fyzikální degradace půdy - zhutnění neboli kompakce a ztráta půdní struktury. Používání těžké techniky je jen jednou z příčin poškození. Přispívá k němu i nedostatek organické hmoty a ztráty biodiverzity - potlačení mikrobiálního života v půdě nadměrnou aplikací minerálních hnojiv a pesticidů.

Projevy jednotlivých degradačních faktorů se vzájemně násobí, např. půdy postižené ztrátami organické hmoty ztrácejí biodiverzitu, strukturu a jsou náchylnější k erozi i kompakci. Aniž by si to většina z nás uvědomovala, je tato postupná ztráta plnění funkcí půdy hlavní příčinou projevů sucha a poklesu hladiny podzemní vody.

Naštěstí sílí hlasy pro zadržování vody v krajině prostřednictvím retenční schopnosti půdy namísto opakování požadavků na stavbu vodních nádrží.

Kromě zmíněných „zemědělských hrozeb“ jsou za vážné faktory kvalitativní degradace zemědělské půdy považovány záplavy a sesuvy, acidifikace, salinizace. Ty jsou v našich klimatických a geografických podmínkách naštěstí relativně méně problematické. Degradační faktor kontaminace půd je velkým problémem zejména u půd nezemědělských (průmyslové areály, městské aglomerace), avšak plošná - difuzní kontaminace zemědělských půd masivní aplikací hnojiv, pesticidů a atmosférickou depozicí přispívá ke komplexnímu negativnímu působení souboru degradačních faktorů.

Samostatným problémem ochrany půdy, nazývaným kvantitativní ochranou, jsou zábory zemědělského půdního fondu. Navzdory zpřísněné legislativě a odvodům za zábory se ztráta zemědělské půdy v ČR pohybuje stále kolem hodnoty 10 ha za den. Zástavba se týká sice menší části z této hodnoty, neboť zábory zahrnují i převody do lesních pozemků, i tak je ale toto tempo záboru z hlediska budoucích generací stěží udržitelné. Takto bychom přišli o veškerou zemědělskou půdu do konce tohoto tisíciletí. Zábory půdy navíc rostou rychleji než populace - prostě potřebujeme více prostoru na hlavu.

Souběh nepříznivých faktorů české kotliny - socializace vesnice, překotného kapitalismu po roce 1990, svázanosti s dotační politikou EU a zranitelnosti našich půd nedává moc optimismu do budoucna. Již nyní existují odhady, že půda, na které se intenzivně hospodaří bez dodávky organické hmoty, by potřebovala nejméně 30 let k návratu do stavu, kdy bude i ekologicky funkční, ne pouze jako substrát pro hydroponii.

Prozatím tedy nezbývá, než odpovědět na otázku z titulku záporně, i když, při dobré vůli, cesty ke zlepšení stavu existují. Jednou z nich je např. podpora menších farem hospodařících na vlastní půdě a majících vlastní živočišnou výrobu. Po zkušenostech se však zdá, že než si dostatečně uvědomíme naléhavost potřeby změny přístupu k půdě, může být už 5 minut po dvanácté.


Dr. Ing. Milan Sáňka (*1956), vystudoval Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně. Disertační práci týkající se metod hodnocení kontaminace půdy obhájil na Ústavu agrochemie. V současnosti působí na Centru pro výzkum toxických látek v prostředí (RECETOX) Masarykovy univerzity. Je tajemníkem České pedologické společnosti a soudním znalcem v oboru půdoznalství.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu