Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921

Karin Lednická, č. 2/2022, s. 23-25, pro předplatitele

Skalická Morávka

Petr Birklen, č. 2/2022, s. 44-45

Vzpomínka na Vítka Grulicha __ 2. 10. 1956 – 24. 2. 2022

Olga Lepšová-Skácelová, č. 2/2022, s. 56-57

Tisy v tísni

Renata Placková, č. 2/2022, s. 58

Bývala za plaňkovým plotem cesta do pole aneb o krajinném žalu a zbytkové naději

Petr Čermák, č. 1/2022, s. 2-3

Elementární automat Rule 30, homolice vznešená a meze poznání

Martin Dvořák, č. 1/2022, s. 20-22, pro předplatitele

Jak jsem vstoupil na „Mýtinu“ Josefa Jambora

Michal Friedl, č. 1/2022, s. 31-33, pro předplatitele

Jak mohu snížit svoji uhlíkovou stopu nepoužíváním rašeliny?

Renata Placková, č. 1/2022, 42-44

Živý plášť planety Země – GEODERMA


Jana Dlouhá, č. 1/2018, s. 17

Krátkometrážní dokumentární film; 26 minut; 2017; scénář: Ladislav Miko; režie: Ladislav Miko, Ivan Stříteský (https://www.youtube.com/watch?v=Z5rMheOnaec)

Povrch země. Půda - tenká vrstva, která dává vzniknout pozemskému životu. Zde probíhají tajemné procesy, kterými z neživého vzniká živé, aby mohlo vystoupit na povrch, ukázat se v podobách zjevných, projevit se tvary rostlinnými nebo živočišnými. Půda je pozemským mořem, z nějž se vynořuje to, co by bez tohoto bezedna existovat nemohlo - pouhé povětří by samo neuneslo celou tíhu života, protože ten by neměl kde ukojit své hlavní potřeby, nasytit se. Není tomu ale tak, že by jednoduché nebo složité životní formy a struktury vznikaly v půdě z ničeho. Život zde už musí být, aby mohl dál a znovu bujet a rozvíjet se, vycházet z temnoty a přispívat k širšímu společenství života. Půda je tak základem a součástí biosféry, k níž se její hmotné prvky stále vrací. Tento život, vzájemně provázaný, se sytí sám sebou, ze sebe se obnovuje - rozumí hlavně své vlastní, již kultivované energii, kterou si bere pro sebe a předává dál. Z její surové podoby, energie anorganického světa, číst dokáže jen v malé míře (tento „interface“ je nejspíš tak složitý, že vyžaduje velké množství „překladačů“). „Čtení“ energetické šifry je dílem kolektivním - různorodé bytosti spolu komunikují nesčetnými způsoby, vzájemně si předávají své energetické „vzkazy“, vytváří z nich souvislý, obecně srozumitelný (protože všemi snadno využitelný) „text“. Utváří tak celou kulturu života, pečují o ni samotným svým žitím: přispívají k ní tím, že existují, a nejen pro sebe, ale život dále předávají.

Tito živáčkové, i ve své nejjednodušší podobě, nejsou továrnami přeměňujícími anorganickou hmotu na organickou, aniž by vnímaly své okolí. Naopak - navzájem se potřebují: projevují si úctu a přízeň tím, že si poskytují vzájemně svá těla jako potravu, upravují své prostředí tak, aby se všem dobře dařilo - žijí v „potravních řetězcích“, „symbióze“ a dalších vztazích. Jsou citliví na to, když se koloběh přeruší, když se z řetězu života bere jednostranně, jeho části se zpět nevrací nebo se do prostředí zasahuje necitlivě. Co může svědčit užitkovým druhům, nemusí být příznivé pro ty ostatní; mezi zákony přirozeného života nepatří možnost prosperity jednoho druhu na úkor ostatních. Mrtvá půda je neplodná obecně; necitlivá péče člověka těžko nahradí chybějící vazby mezi organismy. Život je třeba vnímat vcelku; nevytrhávat jednotlivé jeho „prvky“ z tohoto celkového vzájemného porozumění. Geoderma jako citlivá pokožka „matky Země“, představená ve filmu stejného jména, je šťastným přirovnáním umožňujícím dobře pochopit základní funkce půdy i nezastupitelné role jejích „obyvatel“. Metaforický přístup také osvětluje samotnou logiku života víc než výklad čistě vědecký, postavený na popisu, kategorizaci, hledání souvislostí. Co tedy jej uplatnit i jinde - ukázat život jako svébytný fenomén, kterému lze porozumět jen na základě citlivého pozorování a s velkou dávkou úcty, respektu ke vztahům, jež naše racionalita stále nedokáže uchopit v celé jejich složitosti?

Půda provází život na Zemi a člověk by na této planetě bez ní nemohl existovat. Vzácná nebo obyčejná, živá či neživá, ztrácená a nenahraditelná. Co dnes vlastně o půdě víme? A jak s tímto poznáním nakládáme? Jak se člověk stará o pokožku naší matky Země, o Geodermu?

Na tyto otázky odpovídá a dokumentem provází půdní biolog Ladislav Miko.

Zásadním činitelem, který půdu spoluvytváří, je život. Blízko nás v půdě žijí statisíce druhů organismů nejrůznějších tvarů a velikostí. Přesto je pořádně téměř nikdo neviděl.

Průvodce postupně vysvětluje, jak se na tvorbě půdy rozkladem organické hmoty podílejí bakterie, houby, žížaly, mravenci, mnohonožky a stonožky. Druhové bohatství v půdě přirovnává k nejlepšímu africkému safari. Přibližuje na zcela unikátních mikroskopických záběrech život a význam chvostoskoků, pancířníků, hmyzenek, vidličnatek, drobnušek, roupic a miniaturních plžů. Tak jako v africké savaně známe lvy a gepardy, tak v půdě nám Ladislav Miko představuje dravé a rychlé predátory: stonožky, zemivky, dravé roztoče, drabčíky, střevlíky, štírky, pavouky a další.

Bez půdních organismů by nebyla půda. Bez půdy a mrtvé organické hmoty by nebyly půdní organismy. Neměly by z čeho získávat energii k přežití. Jejich přítomnost zajišťuje, že se netopíme v horách odumřelé biomasy. Díky jim se vrací živiny do půdy. Půda tak zůstává úrodná a schopná zadržovat vodu.

Film je volně dostupný v české i anglické verzi a může se tak stát cennou součástí vzdělávacích programů (https://www.youtube.com/watch?v=Z5rMheOnaec)

Jana Dlouhá


RNDr. Jana Dlouhá, Ph.D., šéfredaktorka recenzovaného odborného časopisu Envigogika, který se zaměřuje na environmentální výchovu a vzdělávání, jakož i širší kontext společenských procesů souvisejících s udržitelností rozvoje. Publikuje texty z oboru pedagogiky a filozofie; díky své mezioborové povaze pokrývá i další (především sociální) vztahy a mapuje celkovou proměnu názorů, životního stylu nebo chování.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu