Čtení na tyto dny

Pobřeží

Slunce již hvězdy noční
roztříští v příboji
Noc stáhla se pryč chvatně
se všemi závoji
Bílá břicha ryb svítí
mrtvá jak touha má
rybářkám do jejich sítí
jen nechtíc
veplouvá…

(František Schildberger) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Zoo pod našima nohama aneb půdní bezobratlí živočichové a jejich význam


Václav Pižl, č. 1/2018, s. 21-23

Ruku na srdce, milí čtenáři, přiznejme si, že když se třeba procházíme po rozkvetlých lukách nížin i hor plných nádherných barev a třepotajících se motýlů či se vydáváme do přírody za houbami a jinými plody lesa, tak jen málokdo z nás sklopí zrak pod nohy, pokud tedy zrovna nezakopne o krtinu, a začne ze své paměti dolovat školní znalosti o tom, co by v půdě, po které právě šlape, mohlo žít, vrtat, hrabat, lézt nebo provádět různá jiná alotria. A většina si, kromě krtka, vzpomene asi jedině na žížalu (a není divu, protože žížaly skutečně patří k nejvýznamnějším půdním živočichům, tak významným, že jsem se rozhodl se jim věnovat v samostatném článku). Přitom v půdě žije a doslova pro nás pracuje tým fascinujících organismů, jejichž schopnosti v mnoha směrech předčí naši nejbujnější fantazii. Většina z nich ale zůstává našemu zraku skryta. Kromě obrovského množství mikroorganismů, z nichž velkou většinu stále vůbec neznáme, je to i nespočet půdních živočichů, tedy půdní fauna. Ta je významným rezervoárem biodiverzity a hraje zásadní roli v řadě ekosystémových procesů. Hrubé odhady diverzity půdní fauny v jednom biotopu hovoří o několika tisících druhů, bez relativně neznámé diverzity prvoků, z nichž většina je dnes vědci stejně řazena spíše k mikroorganismům. Kromě živočichů, kteří obývají výhradně půdu, existuje i velký počet druhů, které žijí jak v půdě, tak i na půdním povrchu, v rostlinném opadu, v rozkládající se dřevní hmotě a v dalších substrátech. Další pak tráví v půdě pouze část svého života, např. zde probíhá jejich larvální vývoj, nebo je půda jejich dočasným úkrytem před predátory či nepříznivými podmínkami prostředí. Přestože je v posledních dekádách výzkumu půdní fauny věnována čím dál větší pozornost, získat globální průměrné hodnoty počtů a biomasy půdní fauny je dodnes v zásadě nemožné. Důvodem je jak obrovská variabilita těchto hodnot v prostoru a čase, tak i velké rozdíly v použitých odběrových a analytických metodách. Navíc, většina studií byla prováděna v mírném pásmu severní polokoule a z tropů je dosud dat velmi málo.

Pro základní rozdělení půdních živočichů je půdní zoologové třídí podle šířky jejich těla do tří či čtyř základních skupin: mikrofaunu, mezofaunu a makrofaunu, a případně i megafaunu. Toto třídění je i hrubým měřítkem schopnosti půdních živočichů pronikat do různě velkých půdních prostor a lze z něho usuzovat na celou řadu jejich funkčních vlastností.

Nejvýznamnějšími zástupci mikrofauny (nepočítáme-li prvoky) jsou hlístice, kterých bylo dosud popsáno přes 28 tisíc druhů. Obývají zejména svrchní vrstvy půdy a v závislosti na potravních zvycích rozeznáváme šest základních ekologických skupin hlístic, tj. druhy fytofágní (= fytoparazitické), bakteriofágní, mykofágní, fyto-mykofágní, dravé a všežravé. Jejich zastoupení ve společenstvu je různé v různých ekosystémech. V některých z nich mohou být hlístice klíčovou skupinou půdní fauny, která přímo i nepřímo ovlivňuje dekompozici opadu a mineralizaci organických látek. Výskyt fytoparazitických druhů v půdách agroekosystémů je nežádoucí, neboť může způsobovat významné škody na pěstovaných plodinách. Podstatně menší skupinou jsou vířníci. Většina z nich je sladkovodních a mořských, ale běžně se vyskytují i v povrchových vrstvách půdy. Z půdy bylo prozatím popsáno okolo 250 druhů. Vířníci se živí drobnými živočichy, řasami, bakteriemi a detritem (neživou organickou hmotou, např. organismy v různém stupni rozkladu nebo výkaly), jejichž význam v půdě je však dosud málo probádán. Ještě méně je známo o významu půdních želvušek, které se vyznačují schopností přecházet do tzv. kryptobiózy, klidových stadií, ve kterých mohou dlouhodobě přečkat i ty nejextrémnější podmínky (teploty nad 100 ˚C, silný mráz a dokonce i vakuum). Dosud jich bylo popsáno více než tisíc druhů.

Půdní mezofauna zahrnuje celou řadu živočišných skupin, z nichž nejvýznamnější jsou roupice, roztoči a chvostoskoci. Dále sem patří i další drobní kroužkovci (olejnušky, nitěnky, pijavky a mnohoštětinatci), hmyzenky, vidličnatky, drobnušky, stonoženky, třásněnky a drobné larvy much, brouků a dalšího hmyzu. Roupice jsou menšími příbuznými žížal. Většina roupic je půdních, řada druhů však žije i v mořském litorálu a sladkovodních sedimentech. Dosud jich je známo zhruba 900 druhů. Podílejí se na rozkladu odumřelé biomasy a utváření půdní mikrostruktury. Jejich význam je největší v jehličnatých lesích, kde mohou jejich počty dosahovat až 300 000 jedinců/m2. Roupice zde do jisté míry nahrazují aktivitu žížal, které se kyselým půdám vyhýbají. Roztoči, jichž je popsáno více než 48 tisíc druhů, se dokázali adaptovat na život v téměř všech prostředích a mají vyvinuty snad všechny potravní strategie. Draví roztoči regulují populace své kořisti a parazitičtí roztoči se živí na kořenech rostlin a tělech půdních i nadzemních živočichů. Většina druhů (zejména ze skupiny pancířníků) se však podílí na dekompozici odumřelé organické hmoty a tím přímo nebo nepřímo na tvorbě půdní mikrostruktury a na všech hlavních půdních procesech. Významně přispívají i k šíření mikroskopických hub a bakterií. Chvostoskoků je známo více než 8 tisíc druhů. Nejpočetnější jsou jejich společenstva v travinných ekosystémech a smrkových lesích chladných oblastí mírného pásma. Chvostoskoci jsou saprofágové živící se odumřelou organickou hmotou, zejména mikroskopickými houbami, bakteriemi a řasami. Chvostoskoci významně ovlivňují mikrobiální společenstva a rychlost dekompozice, a tak hrají významnou roli v koloběhu živin. Některé druhy jsou považovány za významné škůdce zemědělských plodin.

K nejvýznamnějším zástupcům půdní makrofauny patří kromě žížal mravenci, mnohonožky, stonožky a suchozemští stejnonožci. Mimo Evropu pak i všekazi (termiti). Méně významné skupiny makrofauny zahrnují především larvy i dospělce brouků (zejména střevlíků, drabčíků a vrubounovitých), larvy much, larvy cikád, cvrčky, pavouky, sekáče, štíry, štírky, solifugy, škvory a měkkýše. Mravenci jsou, spolu s žížalami a termity, řazeni k tzv. ekosystémovým inženýrům, neboť mohou svou aktivitou zcela přetvořit okolní prostředí a přímo či nepřímo řídit dostupnost zdrojů pro jiné organismy. Celosvětově je jich známo více než 12 tisíc druhů. Mravenci jsou součástí různých trofických úrovní, najdeme mezi nimi jak predátory, tak i detritofágy a herbivory neboli býložravce. Přítomnost mravenčích kolonií výrazně ovlivňuje mnoho fyzikálních i chemických vlastností půdy, koloběh živin a tok energie. Je na nich závislá i řada živočichů (myrmekofilní druhy) a rostlin (myrmekochorní druhy). Mnohonožky obývají zejména opad a svrchní vrstvy půdy. Dosud jich bylo popsáno okolo 10 tisíc druhů. Většina z nich se živí odumřelým rostlinným materiálem, který rozmělňují, a tím přispívají k jeho rozkladu. Preferují potravu s vyšším obsahem vápníku a nízkým obsahem polyfenolů. Najdeme mezi nimi i několik poměrně významných škůdců zemědělských plodin. Dravé stonožky (3 tisíce druhů) žijí v opadu i hlubších vrstvách půdy. Vyskytují se v celé škále ekosystémů, od lesů a luk až po skalnatá území a pouště. Kořistí stonožek jsou zejména jiní půdní bezobratlí, i ti žijící na povrcu půdy (epigeičtí), včetně např. žížal. Existují však doklady, že největší druhy stonožek mohou ulovit i obojživelníky, ptáky či netopýry. Suchozemští stejnonožci jsou pak jedinou skupinou korýšů, která se plně přizpůsobila k životu na souši. V současnosti je jich známo téměř 4 tisíce druhů a najdeme je nejčastěji pod kameny, padlým dřevem či v opadové vrstvě půdy. Živí se odumřelým rostlinným materiálem, ale mohou požírat i bakterie a mikroskopické houby nebo mrtvou hmotu živočišného původu. Významně se tak podílejí na rozkladu půdní organické hmoty.

Již z tohoto stručného přehledu je patrné, že se pod našima nohama ukrývá opravdu bohatá zoologická zahrada, jejíž poznávání může být velkým dobrodružstvím. Daleko důležitější však je, že se půdní bezobratlí podílejí na řadě ekosystémových služeb, ať již jde o zabezpečení dostatku vody, koloběhu živin a dalších prvků, primární produkce, tvorby půdy, či regulaci klimatu. Proto si zaslouží nejen naše poznání, ale i ochranu.


Doc. RNDr. Václav Pižl, CSc., (1956). Více než 30 let pracuje v Ústavu půdní biologie (Biologické centrum AV ČR) v Českých Budějovicích, do června 2017 byl 18 let jeho ředitelem. Jak je z četby obou textů patrné, je jejich autor nejen znalcem a milovníkem přírody, ale i popularizátorem a také nadšeným propagátorem ochrany přírody, zejména půdní fauny, bez níž by se nám na zahrádkách, zahradách, v sadech, ani na polích neurodilo nic dobrého.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu