Čtení na tyto dny

Pobřeží

Slunce již hvězdy noční
roztříští v příboji
Noc stáhla se pryč chvatně
se všemi závoji
Bílá břicha ryb svítí
mrtvá jak touha má
rybářkám do jejich sítí
jen nechtíc
veplouvá…

(František Schildberger) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Původní Američané a využívání půdy ve španělsky mluvící části Ameriky


Pedro Nájera Quezada, č. 1/2018, s. 28-29

Hlavním problémem zaznamenávaným v souvislosti s využíváním a ochranou lesů a zemědělské půdy ve španělsky mluvících částech Ameriky je dobyvačná, kořistnická vize, která byla vštípena jejich obyvatelům. Vize vnesená španělskými, francouzskými a anglickými dobyvateli, kteří využívali tyto země pouze jako zdroj určený k obohacení svých panovníků a jejich říší.

Tato vize je v protikladu s domovskými, evropskými územími dobyvatelů, kde národní příslušnost k vlastní zemi zajišťovala určitý řád, úctu k dílu předků i ochranu. Naopak země Latinské Ameriky byly a jsou „chráněny“ a spravovány potomky dobyvatelů, kteří s kořistnickou vizí využívání a individuálního obohacení (namísto vize správy území a sociální empatie) vytvořili z jejich území kolonie. Lidem byly vymezeny pracovní aktivity, pro které byli předurčeni. V koloniích byla národnost určována umělou politickou hranicí a moc nad státem, lidmi a zdroji byla udržována hierarchickými regulacemi v rámci sociálních kast.

Regulacemi bylo řízeno rovněž využívání vodních zdrojů a potenciálně produktivních půd. Nejprve se vycházelo vstříc kolonizátorům, až následně jejich potomkům narozeným již v Americe. Ti spravovali území méně významná, s menším potenciálem pro zemědělské, lesnické a důlní využití. V rámci dědictví se však mohli stát vlastníky pozemků svých rodičů.

Nižší postavení a roli ve společnosti měli mestici, pokud to byli synové mužských kolonizátorů a domorodých žen. A ještě o něco horší status měli mestici v ženské linii potomků, pokud jejich rodičem s evropskými kořeny byla matka. Tak se vyvinula zrůdná pyramida kast, na jejímž dně byl domorodec, rodilý Američan, zbavený půdy. Od předků získané rodové znalosti o využívání místních rostlin a živočichů, o klimatu, půdě a životním prostředí byly ignorovány.

Následkem toho byla místní krajina využívána takovými technikami a zvyklostmi, které vůbec neodpovídaly místním podmínkám. Docházelo k obrovskému odlesňování. Byla tak sice umožněna pastva zvířat, nicméně počty zvířat ve stádech neodpovídaly kapacitě únosnosti daného ekosystému. Ani místní rostliny, ani půda nebyly přizpůsobeny pro přechod na polní hospodaření. Pokud nebyly nejúrodnější a hlubší půdy zajištěny proti degradaci i po technické stránce, byly využívány či spíše „zneužívány“ podobně kořistnicky jako hlubinné nebo povrchové doly.

Postupem času, v průběhu kulturní a genetické homogenizace populace, se v nižších společenských kastách vyvinulo zemědělství „střídavého obhospodařování“. Umožňovalo několikaleté zemědělské využívání půdy s přibližně desetiletým ponecháním půdy k odpočinku, k regeneraci půdní úrodnosti, ke spontánnímu zarůstání, aby potom mohla být půda znovu několik let využívána (v mírných odchylkách daných adaptacemi na lokální podmínky). Dalším zaváděným kultivačním systémem byla „milpa“, ve které byly obsaženy prvky zemědělství domorodých předků. Jedná se o společné pěstování mnoha odrůd kukuřice, fazolí, dýní, čili, sladkých brambor a brambor. Společné pěstování „smíšených kultur“ mohlo být v rámci vegetačního období rozfázováno, s postupným výsevem. Tyto zemědělské systémy byly ale upravovány podle evropského vzoru na plochy mnohem větší, než jaké byly tradičně využívány. Obhospodařovány byly spřežením volů, zvířat v Americe neznámých.

Zemědělsky se hospodařilo na terasách, nebo poblíž uměle budovaných zavlažovacích kanálů, také ale systémem jednorázového zaplavování polí. V oblastech s bujnou vegetací se hospodařilo na ostrůvcích bezlesí mezi lesními porosty, ale také na tzv. Chinampas, což je způsob získávání nového území pro zemědělské účely výstavbou umělých ostrovů ve vodách mělkých jezer. Slovo chinampa, pocházející z aztéčtiny, můžeme do češtiny volně přeložit jako „koš či plot z kmenů a stvolů“. Vybudování umělého ostrova začalo zaražením kůlů do dna jezera. Mezi tyto piloty byly následně vplétány větve, pruty, stébla či rákosí. Tím vznikl rozměrný proutěný plot, který vymezoval vnitřní prostor budoucího ostrova, cca 2,5 × 30 m. Následně byl vyplněn organickou hmotou rostlin a úrodným bahnem, které se vyzvedávalo ze dna jezera v prostoru kanálu mezi dvěma sousedními ostrovy. To jednak zvyšovalo produkční schopnost vzniklého ostrova, zároveň se i udržovala splavnost dělícího kanálu. Po obvodu ostrůvků se vysazovaly vodomilné stromy, které svým kořenovým systémem bránily erozi půdy a zároveň poskytovaly stín a ochranu před prudkým slunečním zářením. Nejčastěji pěstovanými plodinami byly kukuřice, fazole, rajčata a květiny. Zrychlený výpar vody ale vedl k rychlému vysušování mělkých jezer. Málokdo by dnes věřil, že jedno z největších světových měst, mexické hlavní město Ciudad de México, se v dobách aztécké říše, tehdy pod jménem Tenochtitlán, nacházelo na ostrově uprostřed rozlehlého jezera Texcoco.

Postupně byly oprašovány a znovu uplatňovány znalosti týkající se managementu a využívání rostlinných a živočišných škůdců tehdy pěstovaných plodin. U plevelných rostlinných druhů se jednalo o konzumaci jedlých výhonků původní středoamerické tykve neboli čajotu či sladkojamu Sechium edule, dále šruchy zelné neboli portuláku Portulaca oleracea, v Americe nepůvodní rostliny, používané jako zeleninový doplněk, a také např. merlíku vonného Chenopodium ambrosiodes, který je naopak tradiční a původní středoamerickou bylinou typickou pro mexickou kuchyň. Také byly konzumovány či jinak využívány různé druhy škodlivého hmyzu, ploštic (Hemiptera), motýlů (Lepidoptera) a brouků (Coleoptera).

Na okrajích polí se začaly používat „živé bariéry“ sestávající převážně z lesních druhů významných z jiných důvodů, než byla produkce dřevní hmoty (některé druhy byly kontinentálně nepůvodní, některé nepůvodní v daném území), především ovocných stromů jako manga, kvajávy (též guave), banánů a papáje stejně jako palem a bromeliovitých rostlin. V lesnatých, vlhčích oblastech byly pěstovány krmné luštěniny, vlašské ořechy, jablka, hrušky, a to spolu s některými agavemi a stromovitými jukami. V sušších lokalitách, na okrajích polí nebo teras a na kamenných zídkách pak dominovaly palmy, juky a agáve.

Již používáním volského spřežení se kolonizátoři dopouštěli v očích domorodých Američanů něčeho svatokrádežného. Zarytí do půdy bylo jejich předky vnímáno jako ubližování lůnu jejich matky, která je živí. A pak, „když prší, matka krvácí v podobě splavovaného prachu“.

S postupující modernizací, s touhou po úspěchu a výdělku a s příchodem jak motorových, tak agrochemických technologií se však drancování půdy ještě mnohonásobně zvýšilo. Byly zapomenuty praktiky předků, půdě již nebyl dopřán tolik potřebný odpočinek. Mechanizované zemědělství, které podporovalo monokultury, aplikovalo agrochemikálie, aby „odpočívání půdy“ již nebylo nezbytné. Tento způsob umožňoval sklidit dvě nebo dokonce tři úrody ročně.

V takto mechanizovaném zemědělství již nebylo místo pro využití pradávné znalosti tradičních způsobů ochrany proti škůdcům, ve kterých je tou hlavní praktikou pestrost plodin na malé ploše, odborně řečeno zvýšení biodiverzity ekosystému.

Bezohledné obdělávání půdy a pěstování monokultur zvyšovalo tlak místních i zavlečených škůdců, kteří museli být kontrolováni a hubeni chemickými prostředky. Do takto pro přírodu vyčerpávajícího způsobu zemědělské výroby musela být zapojena i ta nejcennější voda, která byla získávána čerpáním z hlubokých vrtů.

Zbytek příběhu je znám. Velkoplošné odlesnění, které otevřelo cestu k zemědělské velkovýrobě, způsobilo nevratné změny v tváři krajiny, v její biodiverzitě a v extrémních případech dokonce i v místních klimatických režimech. Lesní porosty totiž přitahovaly mraky, ochlazovaly krajinu a generovaly srážky.

Důkazem těchto změn jsou obrovské pustiny zničené totálním vypasením a sužované následnou erozí v Severní Americe a obrovská ztráta půdy způsobená erozí a sesuvy půd v zemědělských oblastech Latinské Ameriky. V rozhovorech s mnoha domorodými Američany z různých etnik bylo mnohokrát zdůrazňováno, že řešením není změna vlastnictví půdy, ale způsob, jakým bude nadále půda vnímána. Dokud nebudeme schopni půdě opět přiznat skutečnou roli matky, dokud nebudeme ve svých myslích schopni postoupit ve vnímání půdy od smyslu „mít ~ vlastnit“ ke smyslu „mít ~ ctít ji jako matku a ochraňovat ji“, do té doby jí budeme bezstarostně ubližovat, neboť v ní vidíme jen zdroj svého bohatství. A naše matka Země nepřestane být rozbolavělá a smutná…


Pedro Nájera Quezada (1985) je agroekologický inženýr, doktorand univerzity v San Luis Potosí v Mexiku.
Přeložil J. Záhora

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu