VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

K nezapomenutelným zážitkům mých vysokoškolských studií patří terénní exkurze z pedologie. Dodnes v duchu vídávám profesora Josefa Pelíška, podávajícího nám z hluboké půdní sondy kdesi v Karpatech hrudku čerstvě vlhké čokoládově hnědé zeminy: „Čichněte si, studenti! Vždyť ta hlína voní lépe než kolínská!“ Museli jsme mu dát za pravdu. Na ústavu pedologie a geologie tehdejší Vysoké školy zemědělské a lesnické v Brně jsme si v té době prohlížívali nástěnné obrazy profilů rozmanitých typů lesních i zemědělských půd, často přitažlivě barevných. Tradovalo se, že je maloval sám pan profesor. Na rozdíl od zeminy venku nám však tyhle dokonalé a krásné vědecké ilustrace nevoněly - zřejmě proto, že chodbu ústavu zaplavovaly pachy chemikálií z pedologické laboratoře.

Naopak některé obrazy české krajinomalby jsou tak sugestivní, že nejsou kupodivu cítit barvami a terpentýnem, ale právě hlínou - ornicí rozmanitých barevných odstínů, zejména v předjaří a v pozdním podzimu, kdy ještě nejsou pole překryta vegetací. V čele našich krajinářů, kteří na rozdíl od většiny dali před malebnými krajinnými mozaikami přednost zdánlivě jednotvárné polní krajině, stojí Václav Rabas (1885-1954). Maloval především v okolí rodných Krušovic, v bezlesé jen mírně zvlněné Rakovnické kotlině pod plochou vrchovinou Džbánu. Zoraná pole tam mají nejen rozmanité odstíny hnědi a okru, ale na permských horninách je zde zemina zbarvená i do červena. Ze všech těchto barev a jejich valérů hnětl umělec po celý svůj tvůrčí život působivé záběry širých polí pod rozmanitou oblohou - Krušovická krajina (1915), Můj kraj (1927), Opuka a červenice na Džbáně (1932), Ticho v oranicích (1934), Krajina mé duše (1944), Syrová zem (1947), Skřivánčí píseň (1948), Oráčovo dílo (1949) a mnohé jiné. Symbolickou postavou Rabasova díla je bosá venkovská žena, rozhazující do syrové země hrsti obilí - například Rozsévačka (1920) a Jarní setba (1947). Určitě i proto, že pocházel ze starého mlynářského rodu, viděl tento národní umělec nedělitelnou jednotu země a úrody, hlíny a chleba. Pecny chleba hnětl ze stejných barev jako svá pole - například v obrazech Selské zátiší (1928) a Zátiší s chlebem (1943) a zejména v cyklech Chleba (1939-1940) a Píseň míru (1950). Malíř se vyjadřoval i slovesně - prózou i veršem - a v jeho textech najdeme přiléhavé sousloví „chlebná pole“ a dokonce i „chmelná země“, neboť Krušovicko a Rakovnicko je - jak známo - i oblastí chmelnic a piva.

„Nemáme v našem krajinářství druhého, kdo by byl tak cele v její ornici, v jejích lánech a cestách, kdo by byl tak plně z ní a v ní doma“ - napsal roku 1935 o Rabasově zakotvení do polní krajiny malíř Josef Čapek. A stejného názoru byl i jeho bratr Karel Čapek, když napsal: „Málokdo oslavil půdu tak čistě a vážně, jako malíř a hospodář Václav Rabas.“ Dodejme, že polními krajinomalbami Rabasovými často prolínají jeho prosté kytice - například Dvě kytice polního kvítí (1935), Kytice polních květin (1940) a Polní kvítí (1948), svědčící o tom, že v první polovině 20. století v českých polích běžně kvetly vlčí máky, chrpy, stračka ostrožka i rmen, protože je dosud nevypuzovala chemie.

Stejně jako Václav Rabas byl však do polní krajiny ponořen i Vojtěch Sedláček (1892-1973). Pocházel z Libčan u Hradce Králové, tedy z rovinatého Polabí. Je obdivuhodné, jak dokázal i tuto na pohled zcela fádní krajinu poutavě zobrazit. Stačilo mu k tomu často jen pár švihových čar štětcem - viz například akvarely U Libčan (1925) a Kunětická hora (1934). Na rozdíl od o několik let staršího Rabase častěji oživoval své polní záběry lidskou a hlavně koňskou stafáží. Zatímco Rabas na sklonku života zřejmě přivítal socializaci venkova a občas ve scelených lánech namaloval i nějaký ten traktor, Vojtěch Sedláček zůstal až do sedmdesátých let, kdy už byla zemědělská mechanizace významně uplatňována i v tom nejzapadlejším JZD, věrný koňským spřežením a ruční lidské práci na polích. Od třicátých let žil se svou paní od jara do podzimu v Javornici pod Orlickými horami. Sám si kočíroval koníka zapřaženého do bryčky, kterou vyjíždíval za svými záběry. Zachytil zemědělskou krajinu Podorličí v rozmanitých ročních obdobích i v různých atmosférických situacích. Jeho akvarely, kvaše, tempery a litografie dokumentují rozmanité polní práce v průběhu roku - Pletí u Lhoty (1933), Jarní práce na poli (1945), Oráč (1948), Jednocení řepy (1961), Poslední brázda (1962), Vláčení v podhůří (1967) apod. „Ve stavech počasí a v prostoru jedné nenápadné obce našel vlastnosti české krajiny a ukázal, jak domov bytuje v srdcích,“ zhodnotil Sedláčkovu tvorbu v obsáhlé monografii z roku 1957 historik umění V. V. Štech. Vojtěch Sedláček se uplatňoval i jako výtečný ilustrátor literárních děl z venkovského prostředí. Za všechny jmenujme alespoň Hostišov Jana Herbena a Rok na vsi Aloise a Viléma Mrštíků. Právě práce na ilustračním doprovodu této kroniky venkovského života jej zavedla z Čech na jižní Moravu, kterou si zamiloval.

Moravským rodákem z Boskovic byl Otakar Kubín (1883-1969). A po Boskovicích se jmenuje brázda, široká sníženina mezi Českomoravskou a Drahanskou vrchovinou, která je včetně úpatí obou vrchovin převážně zorněna. Kubín (Coubine) sice proslul především svými „levandulovými“ krajinomalbami z Provence, kde prožil většinu života, ale maloval i v polní krajině rodné. V mládí zde vytvořil například olejomalby Vybírání brambor (1907) a Žně v Boskovicích (1908). V třicátých letech se sem párkrát na krátký pobyt vrátil, aby ukázal své francouzské ženě Bertě rodnou zem. Právě tehdy ji oslavil jedinečným obrazem Krajina s pruhy polí (1934), zachycujícím zvlněnou a rozmanitými odstíny hnědi a zeleni pruhovanou podzimní krajinu při pohledu z úpatí Drahanské vrchoviny přes údolí řeky Svitavy k šedomodrým obzorům Českomoravské vrchoviny. A právě v souvislosti s tímto obrazem zdůrazňuje přední znalec Kubínova díla Jiří Siblík básnivě-imaginativní pojetí jeho malby. Začátkem padesátých let se malíř rozhodl vrátit z Francie do Československa, žil střídavě v Praze a v Boskovicích. Kromě zřícenin Boskovického hradu, zátiší, polních, lučních i zahradních kytic zde maloval i polní krajinu Boskovické brázdy a Drahanské vrchoviny, často i s jejich vesnicemi - U kaple sv. Otylie (1952), Pole ječmene (1954), Ovesné pole (1955), Vesnice Bačov (1957), Cesta do Sudic s topoly (1960) aj. Namaloval i repliky svého slavného obrazu zvlněných polí pod názvem Moravské pole (1950 a 1957). Nedařilo se mu však ve vlasti tak, jak si představoval. Stýskalo se mu, a zvláště jeho paní, po teplé a voňavé Provenci. A tak stále častěji než obrazy vonící hlínou Boskovické brázdy maloval i v Boskovicích vzpomínky na Simiane a okolí, obrazy vonící levandulí a tymiánem. Roku 1963 se do Provence vrátil dožít.

Stejně jako boskovický a provensálský malíř chodívám i já polní krajinou Boskovické brázdy, i když poněkud jižněji než on. Už přes půl století se rád zvláště zjara oddávám červenavým odstínům jejích půd, měnlivým podle vlhkosti ovzduší. Jsou dodnes krásná ta pole, ale k plnému oblažujícímu prožitku mi na nich už ledacos chybí. Vůni hlíny zde, stejně jako jinde, už desítky let vypuzuje chemie. Pach rozmanitých postřiků a poprašků mi připomíná ten dávný pach z fakultní pedologické laboratoře. Vypuzuje nejen vůni hlíny, ale i barvy polního kvítí a zpěv skřivanů. Nezbývá, než je hledat v dávných krajinomalbách Václava Rabase, Vojtěcha Sedláčka, Otakara Kubína…

Jan Lacina