VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když jsem měl o této knize napsat recenzi, byl jsem překvapen, že pouhé dva měsíce po jejím vydání byla již zcela rozebrána. Byla příčinou včasná anonce knihy se zajímavým titulem, jméno renomovaného ornitologa nebo špatný odhad nákladu? Mou snahu získat knihu umocňovalo to, že jsem patřil k těm, kdo měli možnost se s ní seznamovat již v období jejího zrodu. Začalo to přibližně před čtyřmi či pěti lety. Při pravidelných schůzkách malé skupiny bývalých pracovníků Akademie věd začal náhle Karel Hudec bez vysvětlení shánět stařičké pohlednice se zobrazeným ptáčkem. Nepohrdl ani darem svatebního oznámení, v němž budoucí manželé i jejich svědci měli ptačí jména. Když jsme vzpomněli, jak jeden brněnský starožitník vybavil kdysi vystavené hodiny nápisem „To je moje jediný kukačkový hodiny“, hned si to poznamenal do svého nezbytného diktafonu. Zprvu jsme byli přesvědčeni, že autor dostal opět nápad napsat nějakou divadelní hru (jako byla O vzniku druhů přírodním výběrem z roku 1993, nebo Maryša & Vávra: Target oriented family program planing z roku 1999). Nikoliv. Když nato začal shánět Biblický slovník, když se zaradoval z nálezu stařičkého vydání polozapomenuté básnické sbírky Jaroslava Vrchlického a když na reprodukcích obrazů tzv. malých Holanďanů a Hieronyma Bosche determinoval krok za krokem různé ptačí druhy, bylo jasné, že půjde o něco mnohem závažnějšího.

„Napsat o ptácích nějak jinak“ nosil autor v hlavě již nějaký čas, a to na radu několika přátel, pod vlivem knihy Birds in our lives amerického ornitologa Lindusky a při úvahách nad existencí oboru kulturní ornitologie. Téma se mu jevilo více než široké, v některých směrech vyžadovalo konzultace se specialisty. Přesto se docent RNDr. Karel Hudec, DrSc., rozhodl napsat takové dílo sám. Dnes vidíme, že to bylo rozhodnutí správné a šťastné.

Kniha o celkovém počtu 452 stran sestává z 15 kapitol doplněných seznamem literatury a českým/latinským seznamem jmen ptáků. Jednou z nejobsáhlejších je kapitola 2. Autor je v ní průvodcem čtenářů, kteří dosud zabloudili do ptačího ráje zřídka nebo dokonce poprvé: Jsou udiveni počtem členů naší avifauny, barevností, tvary a životním prostředím jednotlivých druhů. Získají povědomí o ornitologii jako vědecké disciplíně, o metodách výzkumu ptáků a o organizacích zabývajících se jejich ochranou. Tato kapitola, místy encyklopedického charakteru, naprosto není zbytečná, jak by se snad domníval ten, kdo zná různé určovací klíče ptáků vztahující se k poznání zvířeny určitého regionu nebo typu krajiny. Tvoří smysluplný úvod knihy.

Bohatým zdrojem vědomostí se dozajista stanou rozsáhlé kapitoly o ptačích jménech a ptácích ve slovní kultuře. Čtenář se doví o lidových názvech ptačích druhů, o historických kořenech různého vztahu člověka k ptákům, o příjmeních a místních jménech odvozených od jmen ptáků, o ptácích ve rčeních, pověstech, příslovích, pranostikách, pohádkách, věštbách a dokonce i ve snech. Při přípravě těchto kapitol se stala vhodným pramenem zpola zapomenutá kniha Josefa Košťála o „Ptactvu v názorech, pověrách a zvycích lidu českého“ vyšlá roku 1896. Kampak jen všude se do naší kultury ptačí jména zatoulala?! Pro zodpovězení otázky bylo určitou komplikací to, že v lidové kultuře jedno ptačí jméno bývalo užíváno pro více druhů nebo že naopak některá pojmenování byla slučována do názvu jednoho. Podobná jména byla také různě zaměňována, komplikací byla i jejich regionální proměnlivost a různé zdrobněliny. V obou kapitolách nalezneme příklady využití ptáků, jejich vlastností či symboliky v krásné literatuře, v rozhlase, divadelních a televizních hrách anebo ve filmu. Snad nejpodrobněji v beletrii, dětské literatuře a zvláště v poezii. Tam autor neodolal a uvedl řadu příkladů jak z děl klasiků 19. století, tak i autorů tvořících v průběhu minulého století. Čtenář si však připomene i školní příklady ze staročeské lyriky (Dřevo se listem odievá, slavíček v keřku spievá…).

Mnoho nového si čtenář odnese též z kapitoly o ptačích námětech v hudbě. Úvodem je vztah člověka k ptačím hlasům, o jejich interpretaci, transkripci, notovém zápisu a záznamu na nosičích. Na otázku ptačího zpěvu je uveden výrok anglického klarinetisty D. Rothenberga: „Ptáci zpívají ze stejného důvodu jako lidé. Protože musí, protože chtějí, protože chtějí být zpěváci, protože potřebují zpívat.“ Čtenáře potěší i krátký, ale hutný soupis českých sloves zvuků vydávaných ptáky, jak je autor získal například z Brány jazyků otevřené J. A. Komenského nebo z Chrámu i tvrze P. Eisnera. Bohaté jsou citace odezvy ptačích jmen v lidových a umělých písních, v populární a vážné hudbě. Výčet ptačích druhů „zvěčnělých“ v názvech nebo slovním doprovodu skladeb je v textu knihy značný. K. Hudec pečlivě zaznamenával vhodné písně lidové, umělé (včetně písní budovatelských) i ptačí náměty v klasické hudbě. Od vážného tónu se otevřeně odchýlil snad jen jednou, když uvedl příklad písně genderově poněkud nevyvážené, přitom prokazatelně starší než sufražetky a feministické hnutí. Začínala slokou: Zakukala kukulenka v širém poli v háji, která žena muže bije, každá bude v ráji. Zakukala kukulenka v širém poli pěkně, který muž svú ženu bije, každý bude v pekle.

Jednou z nejrozsáhlejších je kapitola o ptácích v české hmotné a výtvarné kultuře. Začíná zobrazováním ptáků v Egyptě, Mezopotámii, v Americe, v antice až po románské umění, v českých zemích od paleolitu až po nálezy v Mikulčicích. Na rozdíl od Egypta, kde v malířství i sochařství bylo vyobrazení ptáků časté a na vysoké úrovni, ve zbytku světa se objevovalo velmi spoře. V českém malířství můžeme obdivovat ptačí motivy především na oltářích z 15. století. Pak následoval určitý útlum a ptačí motivy s pestrou druhovou skladbou se v českém malířství znovu objevily až v 19. století a zvláště ve století dvacátém. Ilustrační tvorba, která ještě v 18. století byla na nízké úrovni, dosáhla významného pokroku až během 20. století. Autor si na začátku textu o skulpturách ptáků posteskl, že patrně nejkrásnější je Hórův sokol ze staroegyptských vykopávek - fascinující, dokonale zpracovaný a výstižný portrét dravého ptáka. Tato věta je v kontrastu s textem na následující stránce z kritiky jedné knihy z roku 2012. Čteme: Oblíbené byly dva typy socialistických soch - poloabstrahující biologická forma vyhlížející buď jako filmový vetřelec, nebo stylizovaná volavka (!). Celá kapitola má téměř 80 stran. Autor v ní shromáždil obdivuhodné množství témat o ptačích motivech a ještě větší množství příkladů. Najdeme zde totiž i ptačí symboliku na náhrobcích, vlajkách, erbech, domovních znameních, poštovních známkách a běžných užitkových předmětech.

Ve zbývajících kapitolách získá čtenář přehled o ptačí tematice v lidových zvycích, dětských hrách, v tanci, rozvoji textilní tvorby a v chovatelství ptactva. Nechybí ani kapitola o ptácích mezi lovnou zvěří, dokonce též o ptácích v české kuchyni. Důležitý je rozbor vztahů mezi ptáky a člověkem v moderní době, tedy o střetech ptáků s dopravními prostředky, o solárních i větrných elektrárnách, o vlivu moderního zemědělství a rybářství na vývoj populací chráněných druhů ptáků. Není opomenuta ani problematika ptačích chorob a jejich vlivu na člověka a konečně neopomenutelné a pro autora nepostradatelné řádky o ochraně ptactva.

V celém díle autor uvádí důležitá statistická data, v procentech (např. frekvence příjmení) nebo v počtu řádků věnovaných jednomu druhu. Nejsou to suchá čísla. Ukazují mj. na proměnlivost vztahu člověka k ptákům během rozvoje civilizace, na jeho vztah k jednotlivým druhům z hlediska užitečnosti apod. Nelze opominout velmi promyšlenou stavbu jednotlivých kapitol knihy a také v recenzi několikrát zmíněný osobitý humor autora, kterým osvěžuje text v místech plných výčtů případů dané tématiky. Humor je to inteligentní, někdy jemně ironický, nikdy však neuráží.

Celkově je třeba hodnotit knihu Karla Hudce jako přínosné dílo, kterým uzavřel svůj hluboký celoživotní vztah k této osobité třídě obratlovců.

Malá skupina bývalých pracovníků Ústavu biologie obratlovců mívala o Dušičkách ve zvyku navštěvovat v Brně hroby zesnulých spolupracovníků. Na hrobě RNDr. Františka Baláta, CSc., je pod jménem nápis „československý ornitolog“. Jednou, po zániku společného státu, Karel Hudec na místě poznamenal, že on už to tam nebude moci mít. Ale ano. Svým celoživotním dílem i touto poslední knihou potvrdil, že československým ornitologem byl a zůstane.

Jan Zejda