VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Karel Hudec mě ovlivnil hned v úplných počátcích mého zájmu o ptactvo. Ačkoli jsem se o přírodu zajímal od mala, můj zájem se začal soustředit na opeřenstvo až později, v době přestupu ze základní školy na gymnázium. Hned po prvních pozorováních a „objevech“ bylo jasné, že potřebuju pomoc někoho zkušenějšího. Shodou okolností jsem bydlel přímo nad ústavem Akademie věd, který sídlí na Květné ulici v Brně. Tak jsem se tam hned po svých pionýrských putováních vypravil. To bylo moje první setkání s Karlem Hudcem. Karel mi poradil, doporučil literaturu a ve věci terénního „školení“ mě odkázal na Roberta (Dódina) Doležala.

S Karlem jsem měl to štěstí se nadále potkávat na schůzích a přednáškách jihomoravské pobočky České společnosti ornitologické (ČSO). Během studia na Masarykově univerzitě jsem pak absolvoval Karlův kurz „Ornitologie“. Podle indexu byl zápočet 24. dubna 1997 a vzpomínky napovídají, že to byl asi nejpříjemnější zápočet za celé studium - konal se totiž pod širou oblohou, v předměstské přírodě.

Vzápětí nato jsem odešel na doktorát do Olomouce a kontakty s Brnem ochably. S Karlem jsem se „potkával“ jen na stránkách Veroniky, kam jsme oba přispívali. Proto jsem byl rád, že o čtyři roky později Karel přijal roli oponenta mé dizertační práce. Po obhajobě jsem nastoupil jako vědecký pracovník olomoucké Ornitologické laboratoře, jejímž prvním vedoucím, byť distančně, byl právě Karel.

Krásná vzpomínka mi zůstala v podobě úchvatné knihy Bohumíra Prokůpka o národním parku Podyjí, kterou mi Karel u sebe doma při jednom našem ptačím povídání věnoval. „Trefil do černého“: kniha má pro mě obzvláštní význam nejen jako fyzická připomínka skvělého člověka, který mi knihu dal, ale i v tom, že fotograf Prokůpek je mým velkým oblíbencem a fotografickým vzorem. Navíc Podyjí pro mě představuje nejkrásnější kout naší země.

Při své editorské i autorské lopotě na slovenské Ornitologické príručce jsem pak opět vzpomněl mnohokrát na Karla a ještě více se prohloubil můj respekt k jeho obdivuhodnému pracovnímu výkonu na mnohem rozsáhlejší „Fauně“ a jejích reedicích. A to pracoval v době, kdy „každý styk s cizinou vzbuzoval podezření“, jak mi napsal. O dalších obstrukcích, které jeho vědeckou kariéru omezovaly, se obšírně rozepsal i v několika dopisech. O to větší respekt k tomu, co dokázal!

S klacky hozenými pod nohy byrokraty či přisluhovači minulého režimu se vyrovnával s humorem - třeba prostřednictvím až „cimrmanovských“ divadelních her psaných pro legendární A. I. D. S. (Akademický Insitní Divadelní Soubor). Duch těchto představení ilustruje následující citát ze hry O vzniku druhů přírodním výběrem, kde Charlesi Darvinovi (to není překlep a i křestní jméno se četlo česky doslovně) hrozí „navržení zahájení trestního stíhání ve věci oprávnění k podezření z naplnění skutkové podstaty trestného činu nazvání věci pravým jménem!“.

Sympatické na Karlu Hudcovi bylo i to, že psal i pro „obyčejnou“ radost ze psaní. Tedy ne proto, aby podal požadovaný publikační výkon a „hrabal RIV body“, jak dnešní systém financování vědce motivuje. Jen tak pro radost dokonce sepsal vtipnou sci-fi Štýřickou kroniku, kde mimozemšťan začíná svou pozemskou pouť ve Štýřicích, tedy městské části, kde Karel bydlel. Literární perličkou je jeho soubor textů Sciurographia infinita. Karel se tam věnuje eskapádám leucistní (bílé) veverky, kterou objevil na Ústředním hřbitově v Brně, kam rád chodíval. Část těchto „Veveropisů nekonečných“ vyšla i v časopise Veronica.

Karla jsem si cenil i za jeho postoje k ochraně přírody. A také za popularizaci vědy, na kterou dodnes většina mých univerzitních kolegů pohlíží jako na zbytečnou aktivitu, na niž nemají čas. Z Karlova dopisu z 15. 2. 2014: „Já mám pocit, že rozhodující silou u lidí je minderwertigkeitskomplex, česky mindrák - a to nejen v postoji k popularizaci vědy.“

Samozřejmě jsme se neshodli ve všem. Třeba v debatě o názvosloví českých ptáků. Na kritický text „Papežík kontra biskoupek: před další katastrofou v českém ptačím názvosloví“, který jsme sepsali se Zdeňkem Vermouzkem pro Zprávy ČSO, Karel kontroval neméně úderným textem „Spory o názvosloví kovu trvalejší“. Byla to ovšem výměna konstruktivní. A inspirace pro moji další práci.

Karel se mě při našich setkáních ptával na moji, jak říkával, „neuvěřitelnou babičku“ - ta bydlí hned ve vedlejší štýřické ulici, dnes ve věku 106 let. Vzhledem ke Karlově vitalitě jsem tiše očekával, že Karel tu s námi pobude do podobného věku. Naposledy jsme se potkali na loňském (2017) červencovém chytání ptáků na Nesytu. Karel u skleničky bílého nadhodil, že bychom mohli opět zajít do pivovarské hospody na „Mendláku“. Těšil jsem se, že probereme jedno z našich společných témat, synantropizaci ptáků u nás - tedy přesun ptačích druhů do měst - a jejich vztah k lidem (při zpětném pohledu byla naše poslední ornitologická korespondence právě k tomuto tématu - šlo o hnízdění vlaštovek ve velkých městech).

Bohužel přišla srpnová vedra, s nimi zdravotní problémy. Schůzku jsme museli odložit. „Doufám, že je to jen přechodný stav plynoucí z poměru mého srdce k vedrům. Zatím sedím doma na balkóně (naštěstí v 6. patře a obráceném na sever) a netroufám si nějak ven. Pokud by Ti nevadilo sedět místo na pivu na balkóně (nějaké pití by se jistě našlo), rád Tě u nás uvidím.“ Schůzku jsme pak odložili ještě několikrát. Poslední Karlova zpráva zněla: „Ještě se domluvíme před 11. 11., nakonec by ses mohl stavit za mnou, pokud nebudu chodit ven.“ Na potvrzení sobotního termínu jsem čekal marně. Místo něj dorazila pouhý den před dlouho očekávaným setkáním smutná zpráva…

Karle, děkuji Ti za velkou inspiraci.

Tomáš Grim

Prof. RNDr. Tomáš Grim, Ph.D., (*1973) vystudoval zoologii na PřF MU v Brně a PřF UP v Olomouci. Bádá převážně o vztazích mezi kukačkou a jejími hostiteli.