VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

RNDr. Jan Čeřovský, CSc., (2. února 1930 - 7. září 2017) byl přední český botanik, ekolog a ochránce přírody. Byl skautem a žákem botanika Jaroslava Veselého.

Časopis Veronica určitě nepatří mezi tiskoviny, kde zájemci hledají informace o kariéře Jaromíra Jágra v kladenském dresu, snažení českých tenistek v různých koutech světa nebo o výsledcích olympioniků na zimních hrách v Pchjongčchangu. Snad mi proto shovívaví čtenáři prominou, když připomenu, že kopaná prošla za 155 let existence svébytným vývojem, jehož výsledkem jsou mj. různé úlohy hráčů v poli.

Ochránce přírody - povolání, poslání nebo osud?

Jeden ze zakladatelů moderně koncipované československé a české ochrany přírody Jan Čeřovský uvedl ve vzpomíkové knize Jak jsme zachraňovali svět aneb Půlstoletí ve službách ochrany přírody (Academia, Praha 2014), že mu v našem oboru vyhovovala pozice libera. Zejména pro něžnější část čtenářstva připomenu, že se jedná obvykle o technicky dobře vybaveného středního obránce, který jednak jako poslední důrazně zametá prostor před brankářem a řídí obránce před sebou, jednak zakládá útoky a výpady k brance soupeře přečísluje jeho obranu. Podle mého názoru byl Jan nejen v naší, ale také mezinárodní péči o přírodní a krajinné dědictví tvůrcem hry - špílmachrem. Nebál bych se jej označit za Josefa Masopusta či Pavla Nedvěda ochrany přírody v celostátním, evropském a globálním měřítku.

V době, která bez okolků tlačí k úzké specializaci, představoval Jan dobře viditelnou výjimku. Pokud bych jej chtěl charakterizovat, pak musím oprávněně začít s jeho kromobyčejnou všestranností. Proto jen telegraficky: celosvětově uznávaný odborník, nadaný organizátor (dnes bychom spíše spíše použili výraz manažer), špičkový environmentální diplomat, žádaný přednášející, oblíbený pedagog, skoro by se řeklo v nejlepším slova smyslu učitel, vnímavý fotograf, nedoceněný překladatel a vyhlášený popularizátor, autor dlouhé řady knih, článků, internetových sdělení a rozhlasových a televizních pořadů.

Uvedený jistě neúplný výčet by nebyl možný bez talentu pro zmiňované činnosti. U Čeřovského byl navíc umocněn jak celoživotním zápalem pro náš obor, tak mimořádnou pracovitostí a širokým všeobecným přehledem.
Když se řekne polyglot

V listopadu 1993 uspořádala nizozemská vláda v Maastrichtu mezinárodní konferenci Ochrana evropského přírodního dědictví: cesta k Evropské ekologické síti. Místo nebylo vybráno náhodou: v únoru 1992 byla právě v tomto starobylém městě slavnostně podepsána smlouva, po níž se Evropská společenství přeměnila na Evropskou unii.

Vybavuji si, jak Jan Čeřovský při oficiálních i neformálních jednáních s úsměvem hovořil kromě nepovinně povinné angličtiny s Němci, Francouzi, Rusy, Španěly, Italy a Chorvaty jejich rodnou řečí. Přitom ještě dlouho poté překládali ministerští úředníci či přeplácení externisté v oficiálních dokumentech významnou skupinu organismů - řasy - jako lashes, fundraising měli zazdvíhání fondů a spatial ecology pro ně byla vesmírnou ekologií.

Jsem skálopevně přesvědčen, že člověk by měl ovládat co nejlépe především vlastní mateřštinu, a nikoli ji prznit, čehož jsme bohužel v dnešní době tak často svědky. Jan byl nejen výborný řečník a ještě lepší autor písemných textů, ale stejně jako brněnský zoolog Jiří Gaisler se stal mistrem zkratky: i složitý vědecký poznatek, na který by jiní potřebovali přinejmenším půl stránky, dokázal vyjádřit několika výstižnými slovy - a všechna dokonale seděla.

Zažil jsem mnohokrát lidi, kteří do mezinárodní ochrany přírody sotva nakoukli, jak dokazovali svou světovost tím, že svůj projev prošpikovávali nejrůznějšími anglicismy. Jan Čeřovský neměl obdobné způsoby, chtělo by se rovnou říci manýry, zapotřebí.

Výchovou k výchově

„Šedá, můj příteli, je všechna teorie, ale žití zlatý strom se zelená,“ říká prostřednictvím Mefistofela ve veršované tragédii Faust opravdový polyhistor, nesmrtelný literát a falešný doktor v jedné osobě Johann Wolfgang von Goethe. Většina statí zabývajících se dílem Jana Čeřovského oprávněně zdůrazňuje, že patří k zakladatelům dlouho podceňovaného oboru - výchovy k rozumnému vztahu k přírodě a obecněji životnímu prostředí, a to v celosvětovém měřítku. Uvedené činnosti, ať už ji budeme nazývat ekologickou výchovou, environmentální výchovou, vzděláváním a osvětou (EVVO) nebo nejnověji informováním, výchovou, vzděláváním a získáváním podpory (CEPA), se Honza věnoval doslova každodenně. Sám stál u zrodu četných naučných stezek, informačních středisek a rozmanitých ochranářských kampaní. Jeho poutavé přednášky doplněné fotografiemi oslovovaly širokou škálu posluchačů, ať už vysokoškolské studenty, účastníky nejrůznějších konferencí, seminářů a kulatých stolů, nebo venkovské myslivce.

O Janových bohatých publikačních aktivitách jsem se již zmiňoval. Přestože se celý profesní život věnoval ochraně přírodního prostředí, pověstnou výjimku představovalo období 1956-1959. Tehdy plně zhodnotil nemalé organizační nadání, editorský um, formulační zručnost a vytříbený styl psaní jako první vedoucí redaktor, dnes bychom řekli šéfredaktor, kultovního časopisu pro děti a mládež ABC mladých techniků a přírodovědců. I přes opakované zvyšování nákladu patřilo „ábíčko“ k podpultovému zboží proto, že nejen pojetím, ale i formou předběhlo dobu. Jan čtrnáctideník nejen řídil, ale rovněž pro něj psal články o přírodě a péči o ni. Václav Petříček s oblibou vzpomíná, jak za aktivní zapojení do jedné ze čtenářských soutěží obdržel kromě diplomu s podpisem šéfredaktora také kuličkové pero čili propisovačku, tehdy v Československu naprostou novinku.

Ale nemluvme jen o „ábíčku“. Práci šéfredaktora Čeřovský okusil i plných devět let v případě oborového časopisu Ochrana přírody. Ale i do Veroniky přispěl článkem hned do druhého čísla vůbec prvního ročníku a pak do ní psával pravidelně a podle svých slov rád.

Ejhle Čeřovský

Nejen proto, že Veronica úspěšně odolává plíživé bulvarizaci, nehodlám se šťourat v Janově soukromí. Mohu ale prozradit, že byl vskutku noblesním člověkem, výborným společníkem, náruživým turistou, vyhlášeným gurmetem a znalcem literárních děl Jaroslava Haška a Karla Havlíčka Borovského.

I přes četné a nemalé životní peripetie, kterými si prošel, zůstával Jan Čeřovský k lidem velkorysý. Jako perfekcionista byl ke kolegům náročný a nerozpakoval se jim to dát najevo. Ani jeho svérázný sžíravý humor nemusel každému sedět. V době Gorbačovovy perestrojky poslal jistý úředník ministerstva kultury na tehdejší Státní ústav památkové péče a ochrany přírody, spadající pod jmenovaný resort, spis důrazně žádající Dr. Čeřovského, aby všeho nechal a ihned mu vypracoval referát v angličtině na seminář pořádaný v kapitalistické cizině. Jan slušně odepsal, že bývá zvykem, že si účastníci obdobných akcí připravují prezentaci sami, a přesvědčivě zdůvodnil, proč tomu tak je.

Život v kostce

Jestliže si připomínáme tak výraznou osobnost, kterou Jan Čeřovský bezesporu byl, není dost dobře možné shrnout v několika větách její životní pouť. Přesto se o to pokusím. Budu se určitě opakovat, ale jako spolehlivý most přes často až příliš rozbouřené vody spojoval vědu a výzkum s ochranářskou praxí, do níž zaváděl četné novinky, jako jsou červené seznamy, důraz na význam druhů pro fungování přírody nebo zonaci chráněných území. Současně mnohým včetně autora této vzpomínky otevřel pomyslné dveře do světa a dlouhodobě dokázal působit na státní a dobrovolnou ochranu přírody, nejširší veřejnost i cílové skupiny doma i za hranicemi. Činil tak i v pokročilém věku: vždyť ještě docela nedávno jsme podrobně debatovali o mantře soudobé ochrany přírody - koncepci ekosystémových služeb a přírodního kapitálu.

Na pohřbu předčasně zesnulého vedoucího Správy CHKO Třeboňsko Jiřího Jandy v Třeboni v květnu 1994 prohlásil tehdejší ministr životního prostředí s vrozenou nebo získanou neomaleností, že každý je nahraditelný. V případě Jana Čeřovského bych za to ruku do ohně rozhodně nedal.

RNDr. Jan Plesník, CSc., (*1960) se v Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR Praha zabývá teoretickými a praktickými otázkami péče o biologickou rozmanitost (jan.plesnik(zavináč)nature.cz).