VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„Byly časy, byly, ale sa minuly, po malučkej chvíli mineme sa aj my. Až my sa mineme, mine sa krajina, jako by odpadél lístek z rozmarýna. Až my sa mineme, mine sa celý svět, jako by odpadél z červenej růže květ.“ Tak zanotoval Antonínovi (Horňákovi volbou - tak se sám označoval), na poslední cestu jejich rodinný přítel z Velké nad Veličkou, muzikant Martin Zálešák.

Viděl jsem přitom Tondu, jak stojí s rukou nahoře u muziky v „geografickém sklípku“ Mendelova kláštera po intenzivním týdnu práce s kolegy z různých oborů. Odborné ekologické debaty se úlevně přelévaly do písní o krajině, mnohdy sdělnější než vědecké popisy. „Keď sme prechádzali, z Uher do Moravy, halenky nám vzali, aj nás porúbali…“, touto horňáckou jsme obvykle večírek nad ránem uzavírali. Podobně to museli prožívat Vladimír Úlehla za první republiky i jeho žáci (Miloš Spurný, Jan Šmarda) v šedesátých a sedmdesátých letech. Antonín Buček převzal jejich renesanční odkaz porozumění, respektu, vášně ke kulturní krajině a předával ho dál mladším generacím od konce sedmdesátých let až dodnes.

Vzpomínám na vzácná mezigenerační setkání, která inicioval. Třeba na konci devadesátých let u Klimešů v Pouzdřanech, kde si po tradičním jarním výšlapu na Pouzdřanskou step u cimbálky Veronica v jedinečné sestavě naposled společně zazpívali (i zacifrovali!) nestoři ekologických oborů - Jiří a Blanka Úlehlovi, Igor Míchal, Karel Hudec, Dalibor Povolný, Jaroslav Pelikán… S těmi už teď Tonda určitě pozoruje katrán běžící po jiných stepích. A taky se svou ženou Jarkou, která ho předešla téměř o rok přesně.

Hodnotu toho, co máme, si uvědomujeme, až když to ztratíme

Tak nějak bezradní, zaražení jsme se sešli 10. března v pohřební síni a pak v pivovarské hospodě u starobrněnského kláštera, v jehož zdech pan Buček strávil svá nejplodnější akademická léta. Hlouček přátel a kolegů o to opuštěnější, že pár měsíců před Tondou odešly další majáky našeho oboru, Jan Čeřovský v Praze a nám v Brně tolik blízký Karel Hudec.

Nevím, jestli se nám někdy podaří dát dohromady obraz Bučkova celkového přínosu pro tuto zemi a její přírodu. Byla by tlustá kniha z toho, co se nemohlo vejít ani do rozlučkové řeči jeho nejbližšího kamaráda a kolegy Jana Laciny, ani do seznamu Bučkových publikací, natož do této krátké poznámky ve Veronice. Připomeňme si jeho osobnost třeba zhlédnutím filmů Ivana Stříteského, které vzácně mapují kauzy, jimž Tonda věnoval tolik úsilí. Nejvýstižnější je asi Chvála bláznovství (1987), film vzešlý z akce Dno, kde Antonín převzal postupně koordinaci oponentních postojů celé přírodovědné fronty proti likvidaci lužní krajiny pod Pálavou, ale také dobrovolnického ochranářského hnutí na jižní Moravě. Bučkova ruka vedla také ke vzniku dalších dokumentů - např. Interpelace (1984) vyzdvihující úsilí tehdejšího poslance městského zastupitelstva Nimrichtra, kterému se právě díky odborné a lidské podpoře Tondově podařilo zachránit unikátní koniklecovou lokalitu Kamenný vrch na okraji brněnského sídliště Kamenný vrch. Film Jak se do lesa volá (1987) zase mapuje úsilí o záchranu Podkomorských lesů před vykácením pro autodrom. Této kauze věnoval Antonín kus života i konspiračního úsilí se spřátelenými lesníky, ochranáři, umělci, aby se nakonec podařilo alespoň udržet kácení na jih od spojnice Žebětín-Ostrovačice a uchránit tak jádrovou oblast Pohádky máje před devastací.

Právě na kauze brněnského autodromu začala naše intenzivnější spolupráce a pozdější přátelství. Pracoval jsem od roku 1980 v Brnoprojektu v týmu Antonína Hladíka, který byl pověřen zpracováním nového územního plánu města Brna. Vyměňovali jsme si s panem Bučkem informace o různých aktuálních rozvojových záměrech s dopadem na životní prostředí. Autodrom se projednával několik let; během té doby jsme se sblížili a Antonín mi nabídl aspirantský pobyt ve svém týmu na Geografickém ústavu Akademie věd. Od roku 1984 do 1992 jsem měl možnost pracovat pod jeho vedením na akademické půdě a v dalších letech jsme dál spoluutvářeli nezávislé projekty a iniciativy, zejména časopis Veronica, Ekologický institut a Nadaci Veronica, Unii pro řeku Moravu a další. Za těch 25 let jsem měl možnost trochu nahlédnout do košaté Antonínovy osobnosti.

Pan Buček integrující

Až s odstupem času jsem si uvědomoval, jak silnou osobností je ten hubený muž s bohatou černou kšticí, hlubokýma černýma očima a nezvykle tichým hlasem, který trochu zesílil a zvýraznil dikci až později, na přelomu milénia, když začal přednášet studentům a více vystupovat před kamerou. Když jsem se před 33 lety ocitl v jeho týmu, který se na Geografickém ústavu zabýval komplexním výzkumem životního prostředí, vybral pro mě ze své rozsáhlé knihovny hromádku publikací ke studiu. Nepamatuji si všechny, ale byla to pestrá směsice od Odumových Základů ekologie přes Moldanovu Geologii životního prostředí, Hadačův Úvod do krajinné ekologie až po Úlehlův manifest Napojme prameny nebo anglické aktivistické manuály Blueprint for Survival či 100 Simple Things to Save the Planet. Stránky byly hustě opoznámkovány jeho drobným, málo čitelným písmem. Netuším, kdy mohl tolik knížek přečíst, když se u něj v kanceláři netrhly dveře a tolik času strávil telefonáty a radami pracovníkům ochrany přírody i aktivistům, kteří se na něj obraceli ze všech koutů jižní Moravy. Na soustředěnou práci s nejbližšími kolegy se zavíral v zakouřené pracovně a sekretářka paní Honsová nesměla nikoho vpouštět ani přepojovat telefony.

V osmdesátých letech měl Antonín omezené možnosti sám si vybírat lidi do týmu. S odstupem času čím dál víc obdivuji, jak dokázal každého z kolegů motivovat, aby rozvíjel svoje bádání tím nejzajímavějším směrem, navíc využitelným pro geografické a environmentální syntézy. A nebylo to s tou naší smečkou jednoduché. Na jedné straně úzce zaměření geografové specialisté, pracovití, ale sólisté bez velké invence, které bylo potřeba směrovat. Na druhé straně bohémové jako Lacina, Ungerman, Vlček, kteří měli spoustu tvůrčích nápadů, ale dodržování termínů nepatřilo k jejich silným stránkám. K průlomovým výstupům Bučkova týmu patřila syntéza stavu životního prostředí ČSR někdy z roku 1987, kdy byl velký nedostatek statistických údajů pro naše výzkumy. Přesto se z tehdy dostupných statistik a vlastních šetření podařilo sestavit jednotlivé vrstvy map, jako např. znečištění ovzduší, poškození lesních porostů, zatížení zemědělských půd umělými hnojivy i sociopatologických jevů, jako je úmrtnost kojenců, věk dožití, rozvodovost apod. Jejich překrytím se ukázala jasná souvislost mezi stavem životního prostředí a zdravím společnosti. Z těch let se datuje obnovení intenzivní Antonínovy spolupráce s přítelem Igorem Míchalem z pražského Terplánu, navázání kontaktů s Josefem Vavrouškem a s Ekologickou sekcí Biologické společnosti ČSAV, která výstupy Bučkova týmu použila ve slavné kritické zprávě o stavu životního prostředí. Ta už otevřeně pojmenovávala plýtvavost a ničivost socialistického průmyslu i zemědělství.

Na tehdejší poměry zcela unikátní interdisciplinární tým dokázal Antonín sestavit pro přetvoření Kostry ekologické stability krajiny (dílo nerozlučné dvojice Buček-Lacina) na metodiku Územního systému ekologické stability (ÚSES). Na procesu se podíleli nejen kolegové z dalších ústavů ČSAV pokrývající celou potravní pyramidu, ale také výzkumníci, kteří byli tehdy na černé listině, jako entomolog prof. Dalibor Povolný. Zejména ale urbanisté a územní plánovači v čele s Jiřím Löwem a Igorem Míchalem. V širším okruhu nechyběli ani archeologové nebo etnografové. Intenzivní vztahy rozvíjel pan Buček se slovenskými geografy, lesníky a krajinnými ekology, kteří bývali v Brně častými hosty.

Pan Buček, vizionář jihomoravské ochrany přírody

Není snad chráněného území na jižní Moravě, které by neneslo Bučkův otisk ať už při své konstituci, rozšiřování, zlepšování statusu, či obhajobě před narušováním různými záměry. Od CHKO Žďárské vrchy na západě přes Pálavu až po Bílé Karpaty na východě. Ředitel národního parku Podyjí Tomáš Rothröckel mi také při smutném vzpomínání na jeho práci i zásluhy připomněl, že to byli právě Antonín Buček s Janem Lacinou, kdo ještě před pádem železné opony vymezili nejcennější zóny v Podyjí, a Antonín už tehdy prohlásil, že by si území zasloužilo statut národního parku.
Podklady pro vyhlášení CHKO Pálava biosférickou rezervací UNESCO připravovala táž dvojice a na uchránění Děvína před vojenským vysílačem měl Buček také lví podíl.

Věřím, že se podaří naplnit i jeho vize propojení ochrany údolních niv Dyje, Moravy a Dunaje do velkého mezinárodního přírodního parku, tak jak to namaloval Honza Dungel na jeden z Veroničích plakátů někdy v roce 1992.

Když přišli protagonisté kanálu Dunaj-Odra-Labe na konci osmdesátých let poprvé do Geografického ústavu hledat podporu pro tuto myšlenku, Antonín okamžitě rozpoznal nebezpečí takového projektu pro lužní krajiny a vedl zpracování první analýzy možných dopadů. Od té doby DOL bedlivě sledoval a u něho se soustřeďovaly veškeré informace. Snad se alespoň jeho archiv podaří zachovat!

Srdeční Tondovou záležitostí byla brněnská příroda. Spolu s Karlem Hudcem a dalšími kolegy připravovali podklady pro zajištění její ochrany a trpělivě při tom asistovali úředníkům i politikům.

Brzy po revoluci si pan Buček uvědomil, že bez podpory zastupitelstva se zájmy životního prostředí neprosadí. Přemluvil tehdejší tajemnici ČSOP Janu Drápalovou, aby ve volbách 1994 kandidovala. Vyrostla z ní nejkompetentnější zelená komunální politička a velmi úspěšná starostka městské části Nový Lískovec, která dostala do vínku koniklecovou rezervaci Kamenný vrch, na jejíž záchraně se Antonín od roku 1981 podílel.

Pan Buček, stratég dobrovolné ochrany přírody

Antonín si velmi dobře uvědomoval omezení akademické i státní nebo politické sféry a byl vždy protagonistou poučených občanských postojů. Nemusel o tom mluvit; svým občanským zapojením do desítek kauz šel příkladem. Ovlivnil stovky mladých lidí, Brontosaurů a mladých ochránců přírody. I řada jeho studentů pracuje dnes v neziskovém sektoru.

Když se v devadesátých letech rozmohlo v Brně kácení stromů, přišel s myšlenkou vyhlašování brněnského stromu roku, kterou Nadace Partnerství později rozšířila na celonárodní a evropskou anketu Strom roku.

Přestože jsme se už na počátku devadesátých let velmi dobře znali, vždycky mě dokázal překvapit svojí jasnozřivostí a velkorysostí. Po revoluci byl velkým zastáncem integrace zelených organizací, podporoval platformu Zeleného kruhu, od počátku i finančně přispíval novým ekologickým neziskovkám. Učil nás tomu, že udržitelnost nevládního hnutí je v jeho členech a sympatizantech, kteří ho finančně podporují. Opíral se o zahraniční praxi, ale také o historii okrašlovacích spolků, jejichž archiv objevil na Lesnické fakultě v kanceláři, kterou zdědil po svém učiteli, profesoru Zlatníkovi.

Byl si velmi dobře vědom, jak důležitá je pro občanské organizace finanční stabilita, a když Pithartova vláda v roce 1992 schválila alokaci 1 % z privatizace do Nadačního investičního fondu, přišel s tím, že založíme Nadaci Veronica. Bez toho by nevzniklo Centrum Veronica v Hostětíně ani další projekty.

Veronice věnoval Antonín velký kus života od roku 1986, kdy jsme vydali první číslo časopisu.

Do ní transponoval další ze svých silných ambicí - šíření poznání a vztahu k ochraně přírody a krajiny a propojování přírodovědných, humanitních, uměleckých i technických pohledů.

V dokumentu Chvála bláznovství mluví pan Buček o tom, že mnoho lidí má své zahrádky, ale nikdo takovou, jako ochranáři, kteří přenesli bledule a další chráněné rostliny ze dna třetí novomlýnské zdrže do mokřadu Křivé jezero. Přírodních zahrad Antonína Bučka a jeho ženy Jarky je ale nespočet. Na jaře se probudí a rozkvetou nejen po celé jižní Moravě, ale po celých Karpatech až do rumunského Banátu.

Čest tvé památce, Tondo!

Miroslav Kundrata