VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Stále více lidí podivně přitahují opuštěné, nepřívětivě působící plochy městské divočiny, které vznikají v místech bývalých průmyslových areálů, železničních tratí nebo v prolukách domů. Obdivují živelnou rozbujelost přítomné vegetace, tak kontrastní k zastřiženým trávníkům městských parků. Fascinuje je tajemné prostředí, ve kterém nevládne řád.

Mohlo by se zdát, že je toto okouzlení ryze postmoderní. Opak je však pravda - jeho historie má kořeny již v 18. století, v estetických konceptech malebna a vznešena. A stejně tak v počátcích obdivu divoké, neposkvrněné přírody.

Ruiny jako předobraz městské divočiny

Začněme malebnem, pojmem, který se formuje v první polovině 18. století. V časech, kdy anglická šlechta začíná podnikat výlety do krajiny z ryze estetického potěšení. Estetické vnímání krajiny se posouvá od obdivu symetrie a dokonalých proporcí. Naopak malebno přináší ocenění náhodné nepravidelnosti, drsnosti. Ty malíři a cestovatelé nacházeli například v rozpadajících se objektech, sceneriích s ruinami kamenných staveb nebo chatrčí. Za malebné začaly být považovány částečně zpustlé, ve své podstatě naturalisticky drsné výjevy, v nichž navzájem kontrastuje přírodní a lidská složka.

Preferovaná malebná krajina je taková, kde je sice příroda dominantním komponentem, ale nikdy ne jediným. Dialektický vztah ruin a okolní krajiny spočívá v nabourávání architektonické struktury, které se zmocňují přírodní síly. Estetický význam malebné přírody charakterizuje jednak nespoutaná povaha přírody, její autonomnost, a jednak dynamika její proměny - jak popisuje Isis Brook ve svém článku Wilderness in the English Garden Tradition (2008), estetika malebné přírody vyplývá z toho, že „příroda si jednoduše dělá, co chce“.

Vznešeno se oproti malebnu víc soustředí na emoční reakci na objekt. Je to právě potlačování hrůzy z temných, zpustlých míst, co vznešeno navozuje. Takovýto zděšený údiv poukazuje na úctu k minulosti a velikosti minulých kultur, jejichž úpadek ruina symbolizuje. Zobrazení vznešených ruin chce vzbudit hluboce individuální mystický a religiózní zážitek z majestátní upadající stavby a nostalgické vzpomínky na dávný, idealizovaný věk. Kategorie malebna i vznešena rezonují i v romantismu, kdy obliba ruin i divoké přírody sílí a estetická odezva je ještě daleko emotivnější.

Andreas Huyssen v textu Nostalgia for the Ruins (2006) tvrdí, že moderní a minulý zájem o „zpustlou“ krajinu spojuje právě takovýto sentiment po minulosti. Ten je v ruinách velmi autentický a dá se dobře naznačit úpadkem stavby na podkladě vynořující se nové přírody. Zatímco nostalgie v romantismu se vztahuje k historicky dávnějšímu období sahajícímu k antice a středověku, současná nostalgie vyvstává za kratší dobou několika desítek let, k počátku průmyslové revoluce. Reflektuje ideu pokroku, typickou pro modernismus, a protavenou do - jak to Huyssen pojmenovává - „turbo kapitalismu“, znamenajícího neustálou proměnu, která jakoby nedovolila objektům zestárnout a zpustnout. Proto se nevyužívaná území jeví jako něco výjimečného, vzácného.

Divokost a divočina

Přírodní složka vznešeného výjevu nese svůj estetický náboj ve své divokosti, přesahující lidské poznání. Odkazuje k síle přírody a kontemplaci krásy božského stvoření bez přítomnosti člověka, v její nadčasovosti.

Na tuto perspektivu estetizace divočiny, ale bez lidské stavby-ruiny, později navázali američtí transcendentalisté John Muir a Henry David Thoreau, jejichž fascinace nezávislostí divoké přírody rovněž koresponduje s dnešním zájmem o městskou divočinu.

Údiv z kreativity, jakou se příroda dokáže prezentovat, a z neposkvrněnosti divokých ploch vedl k definici divočiny právě na základě její izolovanosti od lidských činů. Její estetická hodnota tak byla postavena do opozice ke kultuře. Jak si všímá Sigurd Karl Henne ve stati New Wilderness as an Element of the Peri-Urban Landscape (2005), divočina se hlavně díky americkým transcendentalistům stala obdivovanou právě pro autonomní komplexnost a sebeurčení, z nichž pramenila její vznešenost.

U moderních i minulých ruin sehrává příroda roli stálice, která se v turbulentní historii úpadků a vzestupů vždy vynoří a zabere místo tam, kde jí ho zrovna kultura uvolní. I v estetice městské divočiny vidíme obdobné ocenění její svébytnosti, nespoutanosti a autonomnosti, jak tomu bylo v 18. a 19. století. Estetická citlivost k městské divočině není formována na základě druhových podobností se „starou“ divočinou, ale spíš na základě fascinace přírodními procesy a silou spontánního zjevování přírody. Gary Snyder ve své knize Praxe divočiny (1999) pro podobné případy odlišuje pojmy divočina a divokost. Divočinou jsou malá území planety ponechaná v původním stavu, zatímco divokost „vylézá“ v různých formách a místech - můžou ji zastupovat jak pampelišky v betonu, tak kvasinky nebo brouci ve skříni, jednoduše vše, co žije. Henne přitom tvrdí, že nejlepším zdůrazněním estetické hodnoty takovéto divokosti je její kontrast s dílem vytvořeným člověkem.

Urban exploreři a „jejich“ městská divočina

Výše popsanou estetikou jsou dnes nejvíce inspirováni tzv. urban exploreři, kteří ji výrazně vnášejí do svých fotografií „novodobých ruin“. Mísí se v nich nostalgický postesk nad úpadkem stavby s okouzlením spontánními přírodními procesy. Urban exploration (zkráceně UrbEx) je současným fenoménem, kdy jeho aktéři nacházejí zálibu v pronikání do opuštěných městských prostor. V posledních letech hnutí získalo na popularitě, důkazem čehož jsou četné weby a blogy, kde si lidé vyměňují rady, zkušenosti a v neposlední řadě zde sdílejí svou bohatou fotodokumentaci. Ta má výrazné estetické kvality, jež odkazují k estetickým kořenům malebna a vznešena - častá přítomnost přírodní složky, ponurost barevných tónů, kontrast světla a tmy, absence pohybu i lidí, tajemnost, prázdnota.

Odkazy na estetiku malebna a vznešena nenalezneme jen u urban explorerů, ale i u mnohých současných umělců. A postupně pronikají i mezi širokou veřejnost. Takovéto nahlížení na městskou divočinu však přináší i svá úskalí: nesnaží se o hlubší popsání vnímaného prostoru. Může tak dojít až k nepřirozenému estetickému zmocnění se reality; přestávají vnímat a přiznávat okolní vztahy, ať už politické, geografické, nebo sociální. Anthony J. Fassi v článku Industrial Ruins, Urban Exploring, and the Postindustrial Picturesque (2010) komentuje rozpor mezi deklarovaným úsilím městských badatelů zviditelnit a poskytnout odlišný pohled na postindustriální budovy a romantizující stylizací fotografií, které z těchto lokalit vytváří kýčovité atrakce a komodity. I zobrazení vyprázdněnosti prostorů má spíše estetickou příčinu - tato místa ve skutečnosti nejsou liduprázdná, pobývají v nich bezdomovci, sociálně vyloučení, chodí sem na procházky pejskaři nebo mladiství.

Umělci zachycený prázdný, nehybný prostor bez života sice umocňuje krásu úpadku a spiritualitu místa, vynechává však jeho skutečnou povahu, začleněnou do struktury města. Tuto spektakularizaci urbánní krajiny je potřeba opustit a posunout se za takovouto neoromantickou estetizaci prostoru. Můžeme to udělat i tak, že vyvineme nový estetický rámec úžeji navázaný na současné vědecké a kulturní poznání, opírající se mimo jiné o ekologický akcent významu takovýchto míst. Ostatně, naivní adoraci ruin odsuzovali už i v 18. století pohledem sociální kritiky víceří autoři, například Charles Dickens nebo George Elliotová.

Neoromantický pohled sice může v některých případech rozvíjet náš estetický vztah k místu, nesmí se však z něho stát norma, podle níž budou tyto prostory výsostně interpretovány. Jiné estetické perspektivy povedou ke zmnožení cest, jakými lze tyto plochy vnímat. Při naší další procházce městskou divočinou bude proto důležité nezůstat v opojení romantizující estetikou, ale hledat nové možnosti, jak na městskou divočinu nahlížet.

Mgr. Barbora Bakošová (1987) pracuje v neziskové organizaci NESEHNUTÍ. V minulosti působila jako doktorandka na katedře environmentálních studií FSS MU, kde se věnovala estetice přírody.