VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jako Jižní centrum bývá nazývána nevyužívaná plocha rozkládající se jižně od brněnského hlavního nádraží. Toto označení, objevující se od devadesátých let minulého století, je v jistém smyslu ironické. Podíváme-li se na to, jak tato plocha bývá prezentována v tisku, dozvíme se např., že je to „zarostlý lán půdy, kam se večer člověk bojí vkročit“ a „ostuda Brna“, že „většina Brňáků ani pořádně neví, kde Jižní centrum leží“ a že sem „nikdo nechodí, není proč“. Tyto prezentace v tisku ovlivňují také symbolickou rovinu vnímání tohoto prostoru. Jedná se o území „špatně lokalizovatelné“, „neužitečné“ a „nebezpečné“.

Jižní periferie

Takové rámování ještě podtrhuje politické pozadí lokality. Kvůli blízkosti centru města se jedná o mimořádně diskutované území, především v souvislosti s přesunem nádraží, což je brněnský evergreen a ve zdejší komunální politice poměrně výbušné téma, jak jsme mohli sledovat také v několika posledních měsících. Diskutují se výměry a majitelé pozemků a jejich budoucí využití. To, co je na ploše teď, těžko někoho zajímá, a pokud, pak by to rychle mělo zmizet.

Ačkoli tedy Jižní centrum leží v bezprostřední blízkosti městského centra, zasloužilo by si spíše označení Jižní periferie. Leží „na okraji“ ve smyslu sociálním i kulturním. Slouží z velké části těm skupinám lidí, jež bychom mohli označit jako marginalizované neboli nějakým způsobem vylučované ze společnosti na základě jejich sociálního statusu, původu, příslušnosti k etnickým minoritám nebo subkulturám.

Zarůstající příběhy

Při objevování Jižního centra jsem narazila na nesčetné proměny tohoto prostoru: vysekaná křoví, znovu vyšlapané cesty, vyvrácené a zase obnovené ploty, zarostlá ohniště. Objevila jsem také nespočet využití, které by počestného návštěvníka toho skutečného centra Brna možná nenapadla: skrytá obydlí, cestičky sběračů, ohníčky na pálení bužírek, graffiti, prolézání odstavených vlaků, umělecká instalace, koncert v podzemí, květinový ateliér, pití vína s výhledem na vlaky, posezení u ohně, pouštění draka.

Dlouhodobí obyvatelé pak vypráví i dávno zapomenuté příběhy - třeba ten o pánovi, co u cyklostezky přes sezonu prodával lahváče, zatímco se na mezi pásla jeho ovce (nebo to byla koza?). Tato využití zůstávají neviditelná a příběhy z vyšlapaných cestiček budou zapomenuty hned, jak na nich vyraší nová tráva.

Heterotopie neboli jiná místa

Společenskovědní teorie má pro takové periferní centrum i označení, nebo spíš nástroj, jak ho uchopit. Termín heterotopie poprvé použil francouzský filozof Michel Foucault a uchytil se jako označení pro prostory představující protikladné, alternativní uspořádání ve společnosti, v níž jsou zasazeny - prostě „jiná místa“.

Taková místa sdružují také lidi a aktivity nezapadající do okolního prostoru, jednoduše se tam nehodí. Jak říká kulturní botanik Jan Šturma, jednou takovou aktivitou je třeba zmíněné rozdělání ohně. Je někde ve městě možné si jen tak, bez grilu a laviček, posedět u ohníčku, aniž by poplašení sousedé volali hasiče? Pak jsme pravděpodobně natrefili na takové „jiné místo“.

Heterotopie jsou také místa odsunutá na okraj města nebo společnosti. Nemusí se přitom zdaleka jednat o odsunutí prostorové - periferií se čtvrť stává také v důsledku vyloučení kulturního a sociálního. Chudoba a známky úpadku tak jdou často ruku v ruce s touto jinakostí.

Heterotopie je sice prostupná, ale zároveň uzavřenější než běžný veřejný prostor, protože pro ni platí řada neviditelných a nepsaných pravidel. Možná to je jedním ze zdrojů obav, strachu nebo jen jemného vzrušení, které pociťujeme, když procházíme areálem železničního depa postupně zarůstajícího zlatobýlem. Můžu tudy projít, nebo jsem vlastně nezvaný host?

Zrcadla okolního světa

Konečně jsou heterotopie i místy, která nastavují zrcadlo okolní společnosti a městu. V případě jižního centra si do tohoto pomyslného zrcadla můžeme dosadit leccos. Plochu ležící ladem a čekající, až její vlastníci znásobí vložené prostředky. Bývalý mokřad, dnes dávno vysušený, protože bláto a komáři nepatří do moderního města. Opuštěné sady a zahrady signalizované kmeny zplanělých pokroucených stromků, které v době supermarketů málokdo očesává. Příbytky a zahradní chatky s rozvěšeným prádlem těch, kdo v rostoucím Brně nedosáhnou na nájemní byt. Nebo prostě jen večírek s hardcorovou hudbou v bývalé nádražní budově, který nebudí žádné sousedy ze spaní.

Heterotopické nové divočiny nás nutí dívat se na svůj běžný městský život nově, nesamozřejmě, s nevyřčenou nebo zapomenutou otázkou na patře. Možná proto jsou tak přitažlivé.

Radoslava Krylová

Mgr. Radoslava Krylová je sociální antropoložka a environmentalistka, zabývá se městskou divočinou a jinými periferními krajinami.