VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Sudety si většinou každý představí jako romantickou krajinku, sem tam se zříceninou, starým dubem, obřím rododendronem a prvorepublikovou školou nebo hospodou, kam naposled chodili hajlovat místní henleinovci, a od té doby je zamčená a chátrá. Nebo jako zubatici smrkových lesů, kalný strmý horizont a čvachtání rozbředlého sněhu. Nebo jako eternitové bytovky s olámanými stříbrnými smrčky a zápachem hnědého uhlí. To vše občas sedí, jen jde o malý výsek rozmanitosti, kterou se současná krajina bývalých Sudet vyznačuje. Celá oblast sahá od nejteplejších vulkanických nížin někde ve Středohoří až po severská rašeliniště na žulových náhorních plateau s pravou severskou přírodou a po většinu roku silně nehostinným klimatem.

Já se však budu věnovat jevu málo popsanému a novému - Němci „načichlé“ mozaice brownfields v okolí velkých pohraničních měst. To proto, že na periferiích dochází k urychlené evoluci krajiny a ke vzniku mnohých efemérních i životaschopnějších hybridů společenstev, k přežívání druhů na okraji zájmu a v případě Sudet i místy komické interakci několika relativně dobře definovatelných botanických „eventů“, včetně etnobotanicky zajímavé skupiny kulturních druhů souvisejících se zaniklým německým osídlením. Velmi hrubě načrtnutý příběh suburbánní krajiny čtyř měst - Sokolova, Mostu, Ústí nad Labem a Liberce je pokusem o nástin toho, co dnes v Sudetech vidíme a jak se k tomu v ideálním případě chovat.

Tenkrát

Pohraniční hvozd, tvořící jádro Sudet, byl během středověku cíleně osidlován německými kolonisty a ti pak v různých částech vyšších Sudet hospodařili podobně, jak byli zvyklí doma: krkonošské budní enklávy a historický landuse (využívání krajiny) se nápadně podobá nižším patrům alpské kulturní krajiny; při návštěvě těchto relativně vzdálených území jsou různě intenzivní déjà vu běžným jevem a některé úseky krajiny jsou jakoby psané přes kopírák.

Sudetská pohoří jsou dodnes nápadná různou intenzitou výskytu rostlinných druhů, které pocházejí fytogeograficky z Alp, ale byly přeneseny k nám a vytvářejí často buď stabilizované, nebo - některé - také značně expandující invazní populace; snad nejagresivněji se takto projevuje šťovík alpský (Rumex alpinus) a čechřice vonná (Myrrhis odorata). Jak se jim to technicky daří, nechme stranou; přenos samotný je také nejasný, nejspíš šlo prostě o zahradní „balíček“ užitkových rostlin, který si s sebou kolonisté do neznámých končin přinesli; mohlo jít také o náhodu (seno pro dobytek, hlína na kolech povozu…). Na okolí velkých příhraničních měst tyto jevy měly snad jenom minimální vliv, některé takto zavlečené druhy se však již tehdy ve středověku asi začínaly šířit. Most a Sokolov byla poměrně významná nížinná města, Ústí a Liberec větší vesnice bez městského charakteru. Most a Ústí jsou teplejšími městy s bazickým okolím, Liberec a Sokolov kyselé suboceánické kotliny pod ještě studenějšími a kyselejšími horami. Nejen proto se z této nejstarší středověko-novověké epizody dochovalo mnohem více v Liberci než Ústí - kyselá a studená krajina je „pomalejší“ a lépe odolává globalizaci, okraj teplého a bazického Ústí invaze a krajinné změny naopak spíš urychluje. Most a Sokolov se rozuzlení celého příběhu nedočkaly, zmizelo buď město samotné (Most), nebo jeho okolí (Sokolov).

Kam Rýbrcoul a Holzmichl chodili zvracet

Konec idylky: přichází průmyslová revoluce a v Sudetech začíná sklářská a textilní horečka: ve všech zmíněných městech stojí železnice, vznikají první opravdové brownfieldy, s železničním transportem přichází další vlna rostlinných migrantů a vznikají zcela nové biotopy jako nádraží, také různé toxické navážky a průmyslové struktury vytvářející nová stanoviště nápadně imitující některé exponovanější horské biotopy - žulové stěny, světlíky, vysoké břehy říčních navigací. Uhelné výsypky v západním křídle Sudet jsou zatím jen zárodky přicházející krajinné revoluce Podkrušnohoří a o jejich interakcích s „pseudoalpskou“ zemědělskou krajinou nevíme vzhledem k jejich efemérní podstatě a nulovým botanickým záznamům vůbec nic.

Na okrajích měst se v zárodcích později masivních brownfieldů nejspíš vyvíjejí první výraznější porosty trnovníku akátu (i v relativně chladnějším klimatu na území Liberce na dobře chráněných stráních mezi továrními budovami, v Ústí a Mostu dost běžně). A tak dochází k značnému kontaktu již zdomácnělé „sudetské směsky“ (rododendron, buk lesní a různé „alpské“ domestikované druhy) se Severní Amerikou. Výsledkem je v nižších polohách výhra Ameriky, ve vyšších bizarní mix živořících akátů s podhůřím oceánických hor. Do Ústí nejspíš masivně proniká pajasan žláznatý, a to asi podél železnice z nejteplejších částí republiky. Dodnes zde tvoří, spolu se severoamerickým javorem jasanolistým, dominanty starších úseků městské divočiny.

Krajina bohatých Sudet - zahradní města

Průmyslová revoluce dodává budoucí rozsáhlé nové a sudetské divočině další vrstvu a zdroj: romanticky designovaná zahradní města s několika velmi odolnými a pro život i ve vyšších Sudetech velmi dobře adaptovanými druhy - rododendrony, tavolníky, šeříky, pámelníky, nebo s tajemnějším a nenápadnějším tavolníkovcem jeřábolistým - všechny dodnes dobře přežívají a šíří se nejen suburbiemi měst, ale i opuštěnými úseky sudetského venkova. Zahradní města vznikají na okrajích starších urbánních jader a často na samotné ostré hranici s volnou horskou nebo podhorskou krajinou. Výjimkou je Most, kde takové čtvrtě vznikají na okraji teplomilných doubrav a dochází nejspíš k masivnímu vzájemnému prolínání s teplomilnou a suchou krajinou Středohoří. Sokolovská suburbie a okolní průmyslová území tuto romantickou periodu (až na minimální úseky okolí města) přeskočila.

Začátek a konec permanentní revoluce

Zásadním momentem pro sudetskou krajinu byl konec druhé světové války a odsun Němců následovaný vznikem rozsáhlých území nikoho. Tady začal obří krajinný experiment, kdy do té doby hospodařením na uzdě držená kosmopolitní krajina začala neřízeně houstnout, expandovat a jednotlivé druhy rostlin z různých zemí a kontinentů si mezi sebou začaly vyřizovat účty. Do toho si komunistický režim začal vyřizovat účty s krajinou jako takovou a decentní romanticky koncipovaná panoramata začala mizet s růstem sídlišť a obřích kráterů. Komunisté přivedli do hry především dva nové hráče: smrk pichlavý a jalovec polehlý, v menší míře také skupinu dalších jehličnanů. A aby toho nebylo málo, s opuštěním jak městské, tak venkovské sudetské krajiny zde začalo docházet a dodnes dochází k masivním biologickým invazím (popřípadě expanzím), ve velkém nastoupily zejména populace bolševníku a křídlatky.

Na konci čtyřicetileté periody permanentní revoluce bylo v sudetské krajině doslova po apokalypse.

Současnost: postmoderní mozaika

Sokolov i Most o většinu své krajinné paměti přišly. V jejich okolí jsou dodnes aktivní doly; na jejich nerekultivovaných úsecích vzniká krajina velmi zajímavá, ale ekologická propast mezi starými rostlinnými Němci a exotickými neofyty, terofyty a expanzními vojáky, jako je třeba třtina křovištní, je nepřekonatelná: stará a nová „nová divočina“ se nemísí. Most zanikl úplně a ke spáření s globální flórou nedošlo: ta nenápadně proniká do geometrických lesních výsadeb úplně nové krajiny výsypek a na otevřených nerekultivovaných úsecích skrývek hlušiny vzniká zcela nová krajina efektně „řízlá“ Severní Amerikou. Německá stopa v „nové divočině“ však zůstala zachována stopově v okolí Ústí a ve větší rozloze pak na úpatí Jizerských hor, v Liberci.

V Ústí probíhá německo-česko-americko-asijská postrkovaná hlavně ve starých parcích: na jejich méně udržovaných okrajích jsou staré duby pohlcovány houštím javoru jasanolistého a pajasanu žláznatého s podrostem křídlatek; tato agresivní invazní směs také napadá starou kulturní krajinu, především ovocné sady v přímém okolí města i v jeho urbánních mezerách.

Nejzajímavější situace je v Liberci: jak v intravilánu, tak na jeho řídkém okraji dochází k pomalému prorůstání a vrstvení druhů zmíněných historických epizod, a výsledky bývají často velmi bizarní. Pěknou ukázkou je fotogenní, přes sto let se vyvíjející „nová divočina“ na hluboké žulové navigaci procházející přímo centrem města. Obsahuje sbírku jak vysloveně horských a podhorských druhů, tak i druhů převážně „sudetských“. Najdeme zde však i velmi exotické prvky - například fíkovník smokvoň, což je jinak poměrně teplomilný druh spíše jižní poloviny Evropy.

Časté jsou i zbytky, byť i jinak zaniklých úseků zahradních měst - obří rododendrony v hluchých místech sídelní kaše, staré kleny utopené v chaotické panelákové zástavbě. Německá stopa zde přežívá v rozsáhlých starých průmyslových brownfieldech i atomizovaných krajinných prvcích a dohromady tvoří vrstvu nebo situaci, která je biologicky i krajinářsky stále velmi hodnotná.

Biologická hodnota „nových Sudet“ a jak ji udržet

Z předchozího matně vysvítá nový, neostře definovaný typ krajiny, jež je na ústupu: někde již úplně zmizel, jinde pomalu odumírá, jak absencí lidského zájmu - nejsou Němci, chybí pochopení a zatím i přesnější definice - tak agresivním nástupem globální flóry. Samozřejmě také chybí pochopení pro suburbánní vegetaci jako takovou. Ta je přitom cenná především relativně vysokou biologickou i strukturní diverzitou, kde často chybí jediný hegemon typu bolševník nebo křídlatka, a díky specifické morfologii (složité tovární komplexy, terasovité zídky, zaniklé silnice, navigace podhorských řek) obsahuje širokou škálu druhově bohatých mikrostanovišť. Odděleně se samozřejmě „sudetská nová divočina“ vyskytuje na rozsáhlých územích zaniklých vesnic a měst, typických pro téměř všechny pohraniční oblasti. Na okrajích měst je však „řízlá“ pestrou globální směsí související převážně s dvousetletou průmyslovou tradicí, a tedy vlastně - na brownfieldy - docela stará a unikátní.

Jak s tím naložit? V první řadě najít a pochopit celou situaci - nejedná se totiž o na první pohled rozeznatelné společenstvo typu louka nebo les, ale spíš o mozaiku krajinných, vegetačních a rostlinných reliktů, podobně jako třeba soubor domů slavného architekta rozptýlený po celém městě. Druhý krok je takové stopy úmyslně neničit a dál nejspíš čekat - „německá nová divočina“ se třeba zmátoří a stykem s globální flórou transformuje v další, ještě obtížněji vystopovatelný typ krajiny, podobně jako viry v lidské DNA začleněné do jejího genomu. Nebo taky ne.

Vlajkové druhy Sudet

Rhododendron sp. - oblíbený keř především romantických zahrad konce 19. století; dobře se mu daří na kyselé půdě v oceánických polohách, kde relativně často zplaňuje (v Evropě především v Británii a Irsku). V Sudetech typický vegetační relikt, hlavně díky schopnosti přežívat dlouho i ve značném zástinu a dlouhověkosti.

Narcissus sp. - nejčastěji narcis bílý a narcis žlutý - původem v Alpách a submediteránní Evropě; oblíbená hřbitovní cibulovitá rostlina, typická pro zaniklá sudetská sídla - především díky specifické fenologii (kvete brzy na jaře ještě před olistěním) jsou oba druhy schopné nejen přežívat, ale i šířit se sudetskou městskou divočinou, a to i v již značně hustých, spontánní sukcesí vzniklých lesích.

Myrrhis odorata (čechřice vonná) - jeden z druhů původem z Alp, zavlečený při středověké kolonizaci pohraničí; typický pro severní a severovýchodní montánní Sudety, podél silnic sestupuje i do větších měst v podhůřích; místy se chová jako agresivní invazní rostlina.

Mgr. Jan Albert Šturma (1981), geobotanik a kulturní botanik, věnuje se krajinné ekologii a ekologii rostlinných společenstev v geografickém a historickém kontextu.