VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Zasadit mrkev. Stlouct lavičku z palet. Vklínit někam rouru. I tyto počiny lze chápat jako urbanismus. Jejich nečekaný význam objevují Češi až poslední roky.

Sama tam nejdu

„Díky, že jste nás sem vytáhli, sama bych sem nikdy nevyrazila,“ řekla mi jedna paní na exkurzi do brněnského Jižního centra, kterou jsme onehdy pořádali. A nebyla jediná - lidí, kteří mají z podobných zarostlých a opuštěných míst obavy, je mnoho. Zároveň ale tato území svým způsobem fascinují a podněcují zvědavost, což se projevilo i v mimořádném zájmu o zmíněnou exkurzi, kterou jsme museli dvakrát opakovat.

Nová divočina, jak lze takové končiny popsat, je fenoménem, k němuž se dnes upírá velká pozornost. Dlouhé dekády modernistické pýchy a řada zkrachovalých plánů na budování dokonalých měst pro lepšího člověka budoucnosti nás přivedly do okamžiku, kdy jsme byli nuceni si přiznat, že všechno zkrátka pod kontrolu dostat nemůžeme. Velké sny o transformaci celých regionů vzaly za své a na jejich místo nastoupila celá řada menších snů obyčejných lidí, které na sebe nevyhnutelně začaly narážet. Konečně se naplno ukázalo, jak složitý a neustále se proměňující organismus město je. V takové situaci se lze jen těžko vyhnout vzniku míst zapomenutých či „zaseknutých“ někde na pomezí. Lhostejno, zda jsou příčinou jejich vzniku složité majetkové poměry, nerozhodnost vedení města, zkrachovalé podnikatelské záměry, či jen prosté lajdáctví. Místa ponechaná sama sobě si totiž okamžitě začne brát nazpět příroda. Města s výraznou průmyslovou minulostí (a Brno mezi ně patří) tento problém pocítila ještě naléhavěji, neboť jim po přesunutí výroby vznikla uvnitř zástavby pustá území o značné rozloze, pro něž je náročné a drahé najít nové využití.

Inspirováni divočinou

Co tedy s tím? V posledních letech se při promýšlení těchto problémů čím dál častěji objevuje spojení dočasný urbanismus. Najít koncepční řešení či sehnat investora může trvat roky, místo však po tu dobu nemusí ležet ladem. Naopak, lze ho využít jako prostor pro experiment, výzvu a příležitost ke zkoušení nových věcí, k testování možností, jak s ním do budoucna naložit. Neobyčejnou inspirativní sílu těchto zdivočelých míst dokazuje rozmanitost nápadů na jejich využití, které se neustále vynořují.

Vrátíme-li se ještě k Jižnímu centru, již před časem proběhla médii zpráva o vizi architektů Krištofa a Chybíka načrtávající, jak rozlehlému prostranství vdechnout život. Vizualizace známého brněnského dua ukazovala k nepoznání proměněný prostor plný života - lidé nakupující na farmářském trhu, popíjející kávu před kavárnou zbudovanou z dopravního kontejneru, hrající si na sportovním hřišti. Autoři přitom zdůrazňovali, že dosažení takto výrazné změny by mohlo být relativně jednoduché - v podstatě šlo jen o několik levných a rychlých úprav a otevření prostoru lidem. Ke zhmotnění vize tehdy z důvodu malé vstřícnosti města nedošlo, menší zásahy podobného typu se však děly a dějí neustále.

Studentu geografie Jaroslavu Biolkovi vadil nevyužitý potenciál nábřeží řeky Svratky. Proto roku 2014 s kamarády založil iniciativu PARK a uklidil prostranství v blízkosti Táborského nábřeží. Na zeleném plácku u lávky pak ve spolupráci s místními smontovali z palet několik laviček a vysadili novou zeleň. Na místě pak uspořádali několik kulturních akcí. Podařilo se mu tak upozornit na nevyužitý potenciál místa a vnuknout místním i kolemjdoucím myšlenku, že stojí za to se tu zastavit.

Ve stejné době o kus dál v Maloměřicích pro změnu skupina nadšenců ze spolku Rukola vyklestila zdivočelé území na pozemku tepláren a založila komunitní zahradu. Sezvali známé i místní, plácek zpřístupnili a založili záhonky. Brzy na to začali pořádat akce jako pohádková odpoledne pro děti či přehlídky zeleninových koláčů, a ukázali tak netušené možnosti zapomenutého koutu.

Knihovna v lednici, nocleh v rouře

Nemusíme však zůstávat jen v Brně, podobné iniciativy probíhají po celém světě a někdy na sebe berou poněkud nečekané podoby. V letech 2010 a 2011 zasáhla novozélandské Christchurch dvě mohutná zemětřesení. Dramatické záběry města v troskách poté oblétly svět, brzy je však z titulních stran vytlačily jiné události. Příběh Christchurch se ale odvíjel dál - množství následných otřesů se počítalo na tisíce, pojišťovny odmítaly uzavírat další pojistky, mezi místními zavládla nejistota a začali město hromadně opouštět. Navštívil jsem Christchurch rok po druhém zemětřesení, ruiny byly stále všudypřítomné, centrum kvůli bezpečnosti neprodyšně uzavřené. Děly se tu však zajímavé věci. Objevily se občanské iniciativy, které se rozhodly do zarůstajících prostranství vrátit život. Jedna z těch nejvýraznějších zvaná GapFiller zřídila na jednom zpustlém nároží samoobslužnou knihovnu v byvší nápojové lednici, jinde otevřela hřiště na pétanque či takzvaný Pallet Pavillion - prostor z palet a recyklovaných trosek, kde se pravidelně pořádají kulturní akce. Také s dětmi vytvořili kinetickou instalaci z použitých materiálů, kterou pak instalovali do veřejného prostoru. Iniciativy se chopilo i samo město a v blízkosti zničeného centra vybudovalo dočasně centrum nové. Kavárny, butiky, dokonce i banka - vše sídlí v přes sebe různě naskládaných nákladních kontejnerech. Tyto a další projekty zásadně pomohly pozdvihnout nalomenou víru místních ve své město, v Christchurch, a navíc vtiskly městu punc atraktivní laboratoře krizových řešení.

Za posledním příkladem dočasného urbanismu se vydáme do Hongkongu, který podobně jako mnoho velkých měst po světě trpí akutní bytovou krizí. S postupující urbanizací je pro mladé a nepříliš majetné lidi čím dál obtížnější dosáhnout na vlastní bydlení. Tamní architekt James Law se proto rozhodl přijít s inovativním řešením. Umístil základní bytovou jednotku do betonové vodovodní roury o průměru dva a půl metru. Tyto buňky jsou designovány tak, aby se daly v případě potřeby umístit na sebe i do několika pater a mohly zaplnit nevyužité proluky v městské struktuře. Originální nápad si získal celosvětovou pozornost a dal nový impulz diskusi o dostupnosti bydlení.

Samé výhody

Ať už jde o lavičku z palet či bydlení v rouře, několik věcí mají všechny tyto příklady společné. Jde o relativně levná a jednoduchá řešení, která je možné rychle uvést do provozu a rychle zase odstranit. Díky tomu mohou pružně reagovat na požadavky místa a pomoci tak otestovat představy, jak s lokalitou naložit do budoucna. Častá spoluúčast místních navíc může pomoci utužit místní komunitu a podpořit angažovanost občanů ve věcech veřejných. Vrací též zdivočelá místa na mentální mapu obyvatel města, přivádí do nich zpátky lidi a tím i zvyšuje jejich bezpečnost. Nadto jsou tyto zásahy relativně málo invazivní a nemusí tedy zásadně narušit přírodní procesy v rámci nové divočiny, jejíž důležitost coby ostrůvku spontaneity ve městech se teprve učíme docenit.

Mgr. Martin Vyhnal (1986) je doktorský student humanitní environmentalistiky na FSS MU v Brně. Zaměřuje se na environmentální aspekty kompaktního města.