VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Před lety jsem už dvakrát do Veroniky (v 5. číslech let 2002 a 2006) psal o zahrádce jednoho detašovaného pracoviště Akademie věd České republiky v brněnských Pisárkách. Pěl jsem chválu na pozemek, který zpustl především díky tomu, že na něm po Listopadu 1989 přestal ředitel s kádrovákem soupeřit v pěstování jahod a zeleniny. Když navíc soused vzdal kosení zatravněné části na seno pro králíky, nic již nebránilo tomu, aby do zahrádky vehementně vtrhla příroda. Na bývalých záhonech vyrostly džungle kopřiv (hvězdami bičované) málem jako v Hrubínově Romanci pro křídlovku. Dařilo se tu černému bezu a všeobjímajícím liánám břečťanu a psího vína, zatímco ovocné stromy, proklepávané třemi druhy strakapoudů a žlunou zelenou, postupně uschly. Liboval jsem si, že v kupě suchých větví našla úkryt pěvuška modrá, a těšil se, že se v tom roštíčku zabydlí i Karafiátovi Broučci.

Přirozený vývoj tohoto unikátního biocentra na městské periferii však přece jen občas ovlivňovali lidé. Záleželo jednak na příkazech seshora (pozemek Akademie věd přece musí vyhlížet spořádaně!), jednak na pracovitosti a kondici údržbářů. Jejich zásahy do vegetačního krytu však byly až na nepatrné výjimky jen umírněné a přírodu spíš podnítily k dalšímu spontánnímu rozvoji.

Taková klidná zelená oáza to byla! Kamarád Antonín Buček moje akademické pracoviště nazýval s troškou závisti chatou u řeky. A pokud jsme spolu dávali dohromady nějaký článek, neřku-li skripta z geobiocenologie, přesouval se sem z rušné lesnické fakulty za mnou. Ligusák uprostřed zpustlého pozemku na břehu Svratky byl prostředím tvůrčím. Nesměli jsme se ovšem při psaní dívat z okna, pořád se tam něco dělo. Jednou tam děravými ploty dokonce vtrhla tlupa muflonů z Holedné! Častější byli rozmanití ptáci. Zejména v zimě se sem stahovali za potravou nejen obyčejné koňadry a modřinky, ale i babky, uhelníčci a mlynaříci. Samozřejmostí byli čížci, brhlíci, dlasci a zvonci, stálým strávníkem se stal i strakapoud velký obou pohlaví. A dotěrné sojky nás často jitřily modromodrými pírky svých křídel, která roztahovaly ve spodních větvích stříbrného smrku sotva tři metry od okna. Musel jsem uznat, že v Brně je ptačí diverzita větší než u nás v Tišnově. Na druhé straně jsem jako tišnovský patriot s jistým zadostiučiněním zjišťoval (a s trochou škodolibosti to dával Brňákovi Antonínovi najevo), že tišnovské červenky jsou šikovnější. Dovedou se zavěsit na lojovou kouličku jako sýkorky, kdežto ty brněnské sbírají jen ubohé odrobinky na zemi.

Před třemi roky vtrhli do klidného prostředí pravobřežní nivy Svratky stavbaři. Část našeho pozemku si pronajali pro zařízení staveniště, hlídaného kamerami. Vstřícný stavbyvedoucí nám ráno hlásíval, co kromě zlodějů zachytily: nejen kuny, ale i hladová liška tu jedné zimní noci hledala něco k snědku! V sousedství našeho přikrčeného vědeckého ligusáku vyrostl honosný pětipodlažní bytový dům pro bohaté. Mobilní buňky stavbyvedoucího a řemeslníků byly odvezeny a na našem pozemku zůstala po nich holá pláň. Ještě téhož roku se zazelenala rozmanitým plevelným býlím. A rovněž téhož roku vyhlédl z balkonu svého nového bytu jeden z bohatých. Vyhlédl nejen před sebe k řece, ale i doleva na zaplevelenou zemi. I vyděsil se, že by nějaká lebeda či pelyněk mohly vniknout do jeho dokonalého trávníku pod bytovou terasou. Nelenil, vyhledal patřičná spojení a stěžoval si snad až na samotném prezidiu Akademie věd. Tak se stalo, že hnán příkazem seshora, opět zapečoval o zpustlou zahrádku náš údržbář.

Nevím, jaký postup k potírání plevele loňského podzimu zvolil. Snad místo herbicidu aplikoval nějaké hnojivo. Jisté je, že se dohněda zúhledněný záhon na jaře opět souvisle zazelenal. S potěšením jsem na něj vstoupil, abych sepsal jeho druhové bohatství. Zde je: rozrazil nejen rezekvítek (ten z Nezvalovy básně), ale i břečťanolistý, perský a rolní, orsej jarní, pryšec kolovratec, vlaštovičník větší, kopřiva dvoudomá, vrbina penízková, kuklík městský, bršlice kozí noha, kokoška pastuší tobolka, mochna plazivá, měrnice černá, lopuch plstnatý, divizna velkokvětá, bodlák obecný, ptačinec žabinec, vratič obecný, šťovík tupolistý, hluchavka nachová, kakost pyrenejský, pelyněk černobýl, popenec břečťanovitý, violka rolní… Najednou jsem překvapeně hleděl na žluté kvítky, rozvíjející se mezi kožovitými listy statnější byliny. Ale vždyť to přece je krtičník jarní, slavná cé jednička - kriticky ohrožený druh flóry ČR, co má v Brně a okolí pouze dvě lokality! Tak teď už tři.

Proto již potřetí pěji chválu na naši zpustlou akademickou zahrádku. Je totiž příkladem a důkazem toho, že příroda vniká do města i člověku navzdory a dokáže dělat nečekané divy. Na kousku půdy ponechané ladem si vytvoří voničku z květin zcela obyčejných, méně běžných i velmi vzácných. Tak zvaně zanedbaný pozemek na břehu Svratky má teď málem na vyhlášení za chráněné území.

A ty bys ho, Antoníne, určitě zařadil jako ekologicky významný krajinný prvek do kostry ekologické stability Brna. Je mi moc líto, že už se mnou „chatu u řeky“ nebudeš sdílet. Tak rád bych tě potěšil nejen krtičníkem jarním, ale i zprávou, že brněnské červenky už jsou stejně šikovné jako ty tišnovské. Na sklonku letošní zimy už také zobaly přímo z lojové kouličky (když spadla na zem).

Jan Lacina