VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Fotograf Jindřich Štreit se od roku 2013 věnuje projektu fotografování lidí bez domova. S asistencí sociálních pracovníků z Charity a Armády spásy fotografoval v Olomouci, Praze, Brně, Bratislavě, Opavě, Krnově, Ostravě a v dalších městech. Jeho kniha Kde domov můj byla oceněna jako nejkrásnější kniha roku 2016 v kategorii bibliofilií a autorských knih v soutěži, kterou pořádá Ministerstvo kultury ČR a Památník národního písemnictví.

Jindřichu, fotografuješ různá témata v mnoha zemích. Jak ses dostal k lidem bez domova? Je jejich fotografování něčím specifické?

Téma bezdomovectví se objevuje v různých jiných mých souborech. Je to téma, které je velmi časté a oblíbené u mnoha fotografů. Čím se to zdá jednodušší a dostupnější, tím je složitější a náročnější, aby se nesklouzlo k lacinému a prvoplánovému zobrazení. Důležitým momentem je dokázat navázat dlouhodobý kontakt.

Jaký je každodenní životní prostor bezdomovců uvnitř města?

Někteří žijí v sociálních zařízeních, ale mnozí spíše v okolních lesích, parcích, opuštěných domech, zahradních domcích, bunkrech, sklepích. Pohybují se hlavně ve středu města, na nádražích, tržištích. Tam, kde je šance od někoho něco dostat. Nocují ve stanech, spacácích na teplovodních místech, pod mosty…

Život bez domova je životem na společenském okraji. Náročný, vyžadující neobvyklé dovednosti. Čím nás může inspirovat?

Uvědomujeme si, jak málo je třeba k životu. Obklopujeme se mnohdy zbytečnými věcmi, které nepotřebujeme. Slušela by nám větší skromnost a pokora k životu.

Seznámil ses jistě se zajímavými životními příběhy. Mohl bys nám nějaký příběh se silným poselstvím přiblížit?

Každý člověk je velikou osobností se silným příběhem. Každý považuje svůj příběh za jedinečný a neopakovatelný. Proto je život tak úžasný.

Jindřicha Štreita se ptal Pavel Klvač