VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„O existenci Červenomlýnského rybníka jsem se dozvěděl poprvé z Vlastivědy moravské - svazku z roku 1897. (…) Že rybník nadále existuje, stejně jako Červený mlýn, jsem zjistil až v roce 1949.“ Takto začíná svůj článek do časopisu Veronica příznačně nazvaný Příroda budoucnosti? Karel Hudec (1992). Většina obyvatel Brna by možná byla překvapena, podobně jako Karel tehdy, existencí této lokality až do dnešních dnů. Rybník, dnes už lépe rákosina u Červeného mlýna prošla v průběhu posledních sta let dlouhou a strastiplnou proměnou. V současné době tuto lokalitu čekají další změny, které mohou vést až k jejímu definitivnímu zániku. To vše za naprostého nezájmu brněnské veřejnosti. Pojďme si tedy tuto lokalitu (již potřetí v časopise Veronica) připomenout.

Rákosina u Červeného mlýna nacházející se v katastrálním území městské části Brno-Ponava, mezi ulicí Sportovní a železniční vlečkou do teplárenských provozů Červený mlýn, nedaleko nákupního centra Královo Pole, je poslední mokřadní lokalitou v původní nivě řeky Ponávky na území města Brna. Na historických mapách, např. na mapě 1. vojenského mapování z druhé poloviny 18. století, je pěkně vidět celá soustava rybníků na Ponávce, která kdysi pokračovala až k Lužánkám a na náměstí 28. října. Rybníky a doprovodné mokřady ale postupně mizely. Rybníky zanikaly pod výstavbou, Ponávka byla na konci 19. století zatrubněna a nakonec byly její vody zcela odkloněny, více východně směrem do Svitavy v oblasti Cacovického ostrova v Maloměřicích. Samotný Červený mlýn zanikl zhruba v polovině 20. století v době výstavby svitavské výpadovky. Z rybníka, který zbyl jako poslední a je ještě pěkně vidět z map na konci 19. století, se stala mokřadní rákosina, nadále vedená jako retenční nádrž.

Když začal Karel Hudec v 70. letech navštěvovat lokalitu pravidelněji (psal o ní do Veroniky dvakrát, v letech 1992 a 1998), již neexistoval Červený mlýn a lokalita byla zarostlá rákosinami a vrbovými keři, na březích s řadou stromových vrb. I když již tehdy uvádí, že jde na první pohled o svéráznou lokalitu s nehezkým okolím, zmiňuje údiv nad jejím oživením. Tím se dostáváme k tomu, že se tu bavíme o jedné z biologicky nejvýznamnějších mokřadních lokalit na území Brna. V Brně totiž těch mokřadů máme jen pomálu a těch, které by mohly sloužit jako hnízdiště mokřadních ptáků, ještě méně. Prakticky jde již jen o přírodní památku Holásecká jezera, přírodní památku Žebětínský rybník a evropsky významnou lokalitu Růženin lom na úpatí masivu Hády, přičemž všechny zmiňované jsou na rozdíl od rákosiny u Červeného mlýna chráněnými územími. Význam lokality nespočívá jen v tom, že zde bylo doposud zjištěno více než 60 druhů ptáků, což je úctyhodné číslo vzhledem k její malé rozloze. Důležitý je zde především výskyt celé řady zvláště chráněných ptačích druhů.

Mezi nimi je nutné zmínit především chřástala vodního (Rallus aquaticus) a cvrčilku slavíkovou (Locustella luscinioides), pro něž dnes rákosina u Červeného mlýna představuje jednu ze dvou známých lokalit hnízdění v rámci celého Brna. Z dalších druhů jde o rákosníka velkého (Acrocephalus arundinaceus), který je v Brně rovněž velmi vzácný. Výskyt související s možným hnízděním nebo v období tahu byl dále zjištěn u motáka pochopa (Circus aeruginosus), slavíka modráčka středoevropského (Luscinia svecica cyanecula) či ťuhýka obecného (Lanius collurio). Kromě toho je lokalita významná i z pohledu pohnízdních nocovišť špačka obecného (Sturnus vulgaris) a vlaštovky obecné (Hirundo rustica), což je fenomén, který již v Brně nemá v současnosti obdoby. Pozorování večerního sletu hejn špačků z širého okolí patří přitom k jedinečným představením. Večerní manévry sražených hejn před zapadnutím do rákosí zmiňuje již Hudec (1992), který uvádí odhad 10 000 nocujících ptáků. Tisíce špačků létají do místní rákosiny nocovat i v posledních letech. Z dalších druhů pravidelně zaznamenávaných na tomto mokřadu lze pak uvést ty, které v širším okolí nenacházejí vhodné biotopy a jejich výskyt je zde tedy významný, např. slípku zelenonohou (Gallinula chloropus), rákosníka obecného (A. scirpaceus) nebo rákosníka proužkovaného (A. schoenobaenus). Ještě v nedávné historii na lokalitě hnízdil též moudivláček lužní (Remiz pendulinus) a strnad rákosní (Emberiza schoeniclus), jako vzácný host je v minulosti uváděna i sýkořice vousatá (Panurus biarmicus).

I přes zmíněný svéráz lokality se tedy zdá, že by takto významná lokalita měla být zařazena mezi chráněná území. Na význam lokality ornitologové již desítky let upozorňují - zde si dovolím výčet některých prací, které jsou k území k dispozici a jimiž vesměs disponují i příslušné úřady: Hudec K. 1992: Příroda budoucnosti? Veronica 3: 5-7; Hudec K. 1998: Červený mlýn podruhé. Veronica 1: 35-36; Martiško J. 2002: Ptáci města Brna a jejich ochrana 1, ČSOP, ZO Pálava, 65 s.; Prášek V. 2015: Bez názvu - Výsledky inventarizačních průzkumů VKP a dalších biologicky významných lokalit na území Brna, zpracováno pro Magistrát města Brna, 153 s.; Zahradníčková M. 2016: Ptáci rákosiny u Červeného mlýna v Brně. Bakalářská práce, VFU a FVHE Brno, 55 s. V 90. letech dokonce z městské části Královo Pole vzešel podnět k vyhlášení ochrany červenomlýnské rákosiny. Nestalo se však tehdy, ale ani do dnešních dnů.

Vraťme se ale nyní k aktuálnímu dění kolem naší lokality. Po roce 2000 byla její rozloha ještě asi 4 ha. Po výše popsaném dramatickém vývoji v průběhu 20. století přichází pro lokalitu další těžká rána v podobě výstavby dopravního uzlu Svitavská radiála, který byl zprovozněn v roce 2012. Naše rákosina se zmenšuje na současných asi 2,1 ha a je kromě malé části podél východního břehu obklopena velkými silnicemi, přičemž dvě ji na pilířích dokonce přemosťují. V souvislosti s odvedením vod Ponávky jinam a mnohaletým přísunem splašků z širého okolí se zároveň postupně zhoršuje kvalita vody v mokřadu. Kvůli tomu zřejmě vymizeli obojživelníci, zejména ropuchy zelené (Bufotes viridis), jejichž hromadné rozmnožování popisoval v 90. letech Karel Hudec. Z rákosiny se de facto stala kořenová čistírna. Přestože lokalita vypadá nevábně a na první pohled odepsaně, hnízdění významných druhů ptáků včetně chřástala vodního pokračuje stále dál. Co s tím? Chtělo by to pro rákosinu u Červeného mlýna, tedy pro to, co z ní zbylo, něco udělat.

Přichází ale rok 2017 a s ním další záměr, který zřejmě mokřadu zasadí finální úder. V souladu s dlouhodobým řešením odpadních vod přicházejí Brněnské vodárny a kanalizace (BVaK) se záměrem vybudovat v místě červenomlýnského mokřadu podzemní retenční nádrž. Ta má mít objem zhruba 22 500 m³ a její výstavba zabere zhruba polovinu současné lokality. Umístění záměru je samozřejmě situováno do jižní, nejrozsáhlejší části rákosiny a nad vybudovanou nádrží musí být sucho. Nelze pominout, že plánovaný záměr je v území potřebný, vzhledem k výše popsané neutěšené situaci se splaškovými vodami, které se v mokřadu dlouhodobě usazují. V místě lze rovněž očekávat jisté koncentrace těžkých kovů, které ovlivní rozsah bagrování sedimentů. Voda by zde po realizaci záměru měla být částečně čištěna a poté by mohla být vrácena do zbytku původního mokřadu, čímž by se jeho kvalita mohla zvýšit. Potud v pořádku. Proč ale musí být plánovaná retenční nádrž umístěna zrovna na místě posledního mokřadu na Ponávce, který tím bude minimálně z poloviny zlikvidován? Jde zjevně o nejjednodušší variantu bez výrazných problémů s vlastníky pozemků. Umístit ji jinam v blízkém okolí by ale bylo možné, pokud by nad tím kdokoliv odpovědný vůbec včas uvažoval.

V předchozích odstavcích jsem se pokusil dokázat, že rákosina u Červeného mlýna je v rámci Brna jedinečnou a velmi cennou lokalitou. Její obhajoba by nebyla úplná, pokud bych vynechal její lokálně klimatický přínos pro celé širší okolí. Žijeme v době klimatických změn, které se mimo jiné projevují vyššími teplotami, které mohou v letním období zvláště v městském prostředí dosahovat až nežitelných hodnot. Každé město, a tak i Brno prodělává neustálý rozvoj, což s sebou nese pokrytí dalších území asfaltovými a betonovými povrchy. Je pochopitelné, že ve městech vždy bude ochrana přírody tak nějak tahat za kratší konec provazu a že další výstavbu „omluví“ jakýkoliv veřejný zájem, ať už jde o zájem obyvatel či investorů. Jak se nám ale bude ve městech dál žít, když bude ještě tepleji a my nebudeme mít v blízkosti našich obydlí stromové porosty a mokřady? Přínos takovýchto přírodních prvků ve městech je přitom rozhodně nezanedbatelný. Rákosina u Červeného mlýna dokáže v současné době pojmout asi 50 000 m³ dešťových vod a její vliv na klima v okolí tomu jistě odpovídá. Troufnu si tvrdit, že podobné vodní či mokřadní plochy budou brzy ve všech městech velmi ceněné a znovu budované. A nejde jen o udržování chladnějšího a vlhčího klimatu. Asi nemusím zdůrazňovat, že právě do kousků přírody ve městě se lidé vždy budou uchylovat kvůli odpočinku a relaxaci.

V průběhu roku 2017 jsem se z pozice člena Jihomoravské pobočky České společnosti ornitologické účastnil několika jednání o plánované retenční nádrži u Červeného mlýna. Přístup zaměstnanců BVaK byl přitom velmi vstřícný. Díky tomu se nám podařilo prosadit šetrný přístup k současnému biotopu vzácných ptáků a navrhnout cílená opatření pro jejich zachování do budoucna alespoň na plochách zbylých po výstavbě podzemní retenční nádrže. Mezi ně patří zamítnutí přeměny celé lokality na suchý poldr, zpětná dotace zbytků mokřadu přečištěnou vodou z nádrže nebo další management zaměřený na zachování populací významných druhů živočichů. K zamyšlení je však stále otázka, proč je nutné retenční nádrž budovat na místě mokřadu a ne jinde v blízkém okolí. Hlavním argumentem, který opakovaně zaznívá, je to, že projednání změny jejího umístění již není vzhledem k plánovaným dotacím možné stihnout. K tomu si dovolím dvě obecnější poznámky.

Za prvé, úředníci o záměru budování podzemní retenční nádrže u Červeného mlýna jistě ví více let. Stejně tak vědí o ornitologickém významu lokality - některé studie, které jej vyzdvihují, si město samo objednalo a zaplatilo. Jak je pak možné, že se ochrana populací zvláště chráněných druhů v území řeší na poslední chvíli jen díky tomu, že se shodou náhod o záměru dozvěděli členové neziskové organizace a vstoupili do jednání s investorem? Pak není divu, že již není čas na změny v umístění záměru. S takovým postupem se lze setkat často a ilustruje to smutný jev, kdy na úřadech často pravá ruka neví, co dělá levá.

Za druhé, zajímavým úkazem posledních let je i to, že se úředníci (a nejen oni) zaštiťují termíny dotací. Příští roky už prý asi dotace nebudou a je třeba jednat rychle, jinak se plánované zásahy už neuskuteční, nebo je bude v budoucnosti draze platit město. Když pominu výše zmíněnou poznámku o tom, že když se věci řeší včas, lze je řešit účelněji, zaráží mne hlavně fakt, že hlavním důvodem k realizaci záměru teď a tady je stihnout dotace. Ještě markantněji je to aktuálně vidět u obdobného záměru odbahnění Holáseckých jezer. Stihnout dotace, nikoliv tedy podpora a zachování populací zvláště chráněných druhů, kvůli kterým byla zmíněná přírodní památka vyhlášena, je hlavním důvodem zásahu. Nejprve je tedy třeba naplánovat zásah a jen pokud se k tomu někdo zvenčí odhodlá a vstoupí do debaty, je možné, pokud to ještě jde stihnout, přizpůsobit zásah požadavkům ochrany přírody. Srovnání s Holáseckými jezery není zcela trefné vzhledem k tomu, že v případě červenomlýnské rákosiny nejde o chráněné území, ale princip je stejný. Smysluplnost takového přístupu nechť posoudí každý sám.

Na závěr ještě cítím potřebu vypořádat se s argumentem ekologické pasti, který v debatách o osudu rákosiny u Červeného mlýna rovněž zazněl. Ano, na místech, jako je toto, mohou přírodní biotopy působit jako ekologické pasti, které nalákají živočichy, kteří jsou pak likvidováni celou řadou přítomných negativních jevů, v tomto případě např. hustou dopravou v těsném okolí. Výskyt celé řady významných druhů ptáků do dnešních dnů však jasně ukazuje, že lokalita z tohoto pohledu stále funguje. Je možné, že se zde po zlepšení kvality vody mohou znovu objevit obojživelníci, kteří kvůli dopravě trpí více než ptáci. Vzhledem k tomu, jaké však máme k dispozici technologie a nástroje (mimo jiné k vybudování velmi nákladné a složité podzemní retenční nádrže), zamezení vstupu žab na vozovku a jejich navedení správným, méně exponovaným směrem (v tuto chvíli především směrem východním), je lehce řešitelné. Zároveň mluvíme o opatření, jehož realizace vyžaduje jen zlomek finančních prostředků v porovnání s rozpočtem plánované podzemní nádrže. Kromě toho, pokud bychom na tento mokřad pohlíželi skrze optiku ekologické pasti, mohli bychom tak z principu pohlížet na jakoukoliv přírodu v blízkosti lidských sídel a hustší dopravní sítě. Domnívám se, že tento argument rádi používají spíše ti, kteří vymýšlí, jak zdůvodnit, že něco nejde, protože je to tak jednodušší. O významu přírody, která člověka doprovází i ve městech, osobně nepochybuji.

Snažil jsem se zde dokázat, že rákosina u Červeného mlýna je mimořádnou a pozornost si zasluhující lokalitou. I z historických důvodů by si zasloužila zájem brněnských občanů, zvláště těch, kteří bydlí v jejím okolí. Jedině aktivním přístupem lze totiž vstoupit do procesů, které často bez povšimnutí veřejnosti probíhají v zákulisí úřadů. Jak dopadne příběh posledního mokřadu řeky Ponávky v Brně, se uvidí v následujících měsících. Uzavře se nebo bude v nějaké podobě pokračovat? Začátek prací na budování nádrže je plánován na podzim 2019. Posledním pamětníkem starých časů je do dnešních dnů poslední hlavatá vrba, stojící na východním břehu bývalého rybníka. Vše kolem ní se mění, ona zatím zůstává.

Mgr. Jan Sychra, Ph.D., (1979) působí na Ústavu botaniky a zoologie PřF MU v Brně, kde se věnuje výzkumu vybraných skupin vodních bezobratlých, biodiverzitě a ochraně mokřadů a ornitologii. V posledních letech v Jihomoravské pobočce ČSO koordinoval mapování hnízdního rozšíření ptáků v Brně.