Čtení na tyto dny

Přítel

Ať bydlí tam
kde je dřív jaro
později podzim
nejlépe u řeky
kolem níž
by se dalo jít lesem
kde by se naše myšlenky
uklidněné
rozestoupily jako stromy -
aby se tolik netrápil
až vtrhnem do jeho pokoje
v kterém na nás slovy myslívá
zrovna když ubližujeme ženě
nebo se ztrácíme v strachu
že máme ze srdce
jen cestu
zkoušíme-li to sami
na svou pěst
se svým jsem

(Zdeněk Volf) 

 

Krajinolásky


Martin Oliva, č. 2/2018, s. 34-35

Těžko přetěžko o něčem takovém psát, když těch srdečních krajin je, jako vždy a všeho v kardiální oblasti, samozřejmě víc. A když si tak na ty první krajinolásky vzpomínám, uvědomuji si, že to byly nejen krajiny mého srdce, ale hlavně mých nohou. Resp. že to druhé podmiňovalo to prvé - nebo naopak? Možná, ale v češtině se to stejně nerozezná. V žádném případě to ty krajiny nijak neponižuje, ba právě naopak. Viděl jsem v životě lecjaká místa svých dětských snů, které se alespoň po 40 let zdály být neuskutečnitelné - a přece jsem k nim nepřilnul tak jako k těm svým krajinám jinošským. Totiž, neploužil jsem se po nich pod úmorným sluncem jako na Pálavě, nesoukal jsem se do kdejaké díry či komína (a pak nemohl nebo se bál zpět) jako v Moravském krasu. Oba zmíněné kraje nikoho nepřekvapí, málokterý Jihomoravák by je mohl minout, a tím méně já, od dětství zahloubaný do minulosti a milovník všeho tajemného, všeho co se dá zkoumat. Tehdy mně to ovšem představovalo ještě něco navíc - byly to i končiny neuskutečněných tužeb. Jako zprvu učeň a poté průmyslovák jsem se cítil zcela na vedlejší, nikam nevedoucí koleji, a tohle byl ten pravý svět, který bych rád objevoval. Dnes už po vlastních nohou do žádného z těchto srdečních koutů nechodím - jen tak výšlapem jsem tam nebyl snad desítky let. V případě Pálavy bych si to vysvětloval smutkem nad zatopením lužních lesů, kterými jsem se, přes staroslovanská hradiska a pohřebiště, brouzdal samozřejmě vždy pěšky. Z toho, co ze vztahu k Pálavě zbylo, se stala záležitost povýtce profesionální - tu a tam natočím nějaký výklad na tábořišti lovců mamutů u Dolních Věstonic nebo u Milovic, které jsem měl možnost kopat, a to právě „díky“ ničení lužního biotopu v posledním desetiletí starého režimu. Pokud si někdo z mých vědeckých kolegů soustředěných na impakty svých duševních výstupů (i tělesné výstupy totiž mají své dopady) myslí, že svou knihou o Dolních Věstonicích jsem mu chtěl zcizit atraktivní téma, tak je na omylu. Chtěl jsem jí hlavně splatit dávný dluh místům, která jsem předčasně opustil. Proč se ovšem občas neprojdu Krasem je jiná otázka - snad jen z lenosti nebo z nedostatku vnějších podnětů. Anebo taky proto, že se pro mě stal záležitostí profese, a ne anti-profese, jak tomu bylo kdysi.

Bylo to ale právě toto mé povolání, které mě dovedlo do krajiny, o níž bych se chtěl rozepsat nejšířeji. Je zcela zastrčená, turistických lákadel moc neposkytuje a vědí o ní hlavně houbaři. I ona ovšem bývala krajinou mých dolních končetin, když jsem jí jako kluk procházel, ale ne kvůli ní samé, ale abych si zkrátil cestu mezi nalezišti bíle patinovaných pazourků a rohovců (ergo paleolitických nástrojů), které jsem tehdy sbíral. A už tehdy, tuším v roce 1971, jsem si všiml, že les je plný natřískaných rohovců (laik by řekl pazourků, jenže ty vznikají v křídě a rohovec ve vápenci), ale nepatinovaných, tedy neolitických, pročež jsem o ně nejevil zájem. Až když jsme roku 1993 končili výzkum jedné paleolitické lokality u Vedrovic, rozpomněl jsem se na tato místa a vydali jsme se do lesa. Od skalky U Kroužku (kde býval k železnému kroužku, dosud trčícímu jako Excalibur z balvanu, přivazován dravec) až téměř po silnici z Maršovic do Moravského Krumlova jsme šlapali po rozštípaných rohovcích. Okolo silnice se vytratily, ale objevily se znovu ve třech údolích severně od ní. Tehdy jsme nevěděli, co si o tom myslet. Později mně došlo, že největší koncentrace rohovců se shodují s místy plnými důlků a hald. Že by pozůstatky pravěké těžby? Ale tak rozsáhlé a zřetelné? Vždyť něco podobného nenajdeme v celé Evropě, natož pak v archeologicky dávno probádané krajině v jejím středu. Prý je to od těžby kamene v 19. století, nebo to jsou krátery po bombách, shazovaných na radarovou stanici u Budkovic, nebo milíře…, ale byla to přece jen ta pravěká těžba, a to dle povrchových stop nejvýraznější, nejrozsáhlejší a taky nejdéle přežívající, jakou ze světa vůbec známe. Což o to, kamene bylo zapotřebí na nástroje, jenomže právě tady je dost nekvalitní a jeho těžba navíc vrcholila až ve starší době bronzové, kdy se už moc nepoužíval. Tehdy se na desítkách hektarů těžilo z šachet až osm metrů hlubokých, a ty tisíce tun vytěženého rohovce se rozštípaly a zase nasypaly zpět do šachet a do hald, které pokrývají úbočí několika údolíček. Neodneslo se skoro nic, až na pár čepelí vkládaných do srpů, které jsou na Moravě naopak vždy spojeny s rohovcem od Krumlovského lesa. Patrně šlo o odkaz na nějaké posvátné místo původu, čemuž odpovídají podezřelé situace, v nichž tyhle čepele končily - ve zvláštních jamkách, přičemž ty dvě největší jsou přelomené (v blízkých Šumicích), nebo s pořezanými a opálenými kostmi dětí, jako v Blučině. Ze starých těžních revírů se tehdy asi už stala posvátná krajina, navštěvovaná ne kvůli kamenné surovině, ale kvůli tomu, že šlo o kameny z lůna země, tedy po předcích. Po jejich někdejší přítomnosti tu ostatně zbylo mnoho stop, jež archeologové nazývají krajinnými antecedenty. Ještě více to vynikne ve starší době železné (asi 500-600 let před Kristem), kdy rohovec už nikdo nepotřeboval, a přece se tu hloubily až 8 m hluboké šachty, prorážející staré haldy na svahu. Přestože sloje s rohovci zpravidla nedosáhly, bývají na dnech shluky rohovcových výrobků, nalezených asi během kopání a poté vrácených zemi. V té době se totiž v nížinách proháněli východní nomádi, od nichž nikdy nic dobrého nevzešlo. Lidé utíkali do lesů a patrně hledali ochranu u svých předků v podzemí… no, s přiléhavějším vysvětlením alespoň zatím nikdo nepřišel.

Je už tedy asi jasné, proč se Krumlovský les stal krajinou mého pozdního (nejen) profesionálního srdce. Ta neprofesionální složka jeho přitažlivosti souvisí s jeho tajemstvím - asi největším v našem pravěku, protože vyhlášené tajemství Býčí skály souvisí spíš s nedostatečnou dokumentací prastarého výzkumu. Proč se tu lidé tak dřeli, když téměř všechno zůstalo na místě? Navržené odpovědi nebudí u specialistů na dobu bronzovou důvěru, a vzdor tomu, že se tu odehrávaly největší společenské akce své doby, jsou fakta opomíjena jako něco nevysvětlitelného, a proto zanedbatelného. Jenomže co je ve vědě nevysvětlitelné, to se časem stává úhelným kamenem nového modelu.

Běžný návštěvník ovšem tuhle výzvu nevnímá, protože mu tu není nic nápadné. Možná pár zajímavých kamenů, tj. granodioritových balvanů vyčnívajících z jeho vyvřelého podloží přes třetihorní písky na povrch. Turista neví, že sloužily prehistorickým štípačům jako sedátka, (takže tu vlastně nehnutě stojí pravěký nábytek), že byly na mnoha místech poznamenány lidskou rukou, o čemž svědčí vyryté kroužky a falické tvary, a že šlape na několikametrové haldě nebo po výplni šachty s metráky pravěkých artefaktů.

K oblibě těchto míst nepřispívá, že jde o ohrazenou jelení oboru, lemovanou pásem těžby dřeva, s pasekami zarůstajícími neproniknutelnou houštinou doubků. On ani ten ukusovaný les nebyl moc starý, za protektorátu byl prý vykácen na dřevoplyn, takže staleté duby tu nenajdeme. Ale přesto tu něco zbývá, ale to se musíte umět dívat pod povrch a vnímat k tomu čas. Přijďte a uvidíte. Nebo taky ne…


Doc. PhDr. Martin Oliva, PhD., DSc., archeologické oddělení Moravského zemského muzea v Brně

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu