Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Zápisky zpoza stolu II: Vivat Verdis!


Vladimír Just, č. 2/2018, s. 39

Motto: „Hlavně když je koryto. Svině už se najdou.“
(Inspektor Colleno, 2018)

Nelze snad ani spočítat, kolikrát už planě prolétlo naší mediální krajinou okřídlené spojení „občanská společnost“. A přitom, zeptáte-li se na konkrétní příklady naplňující obsah pojmu, kloudné odpovědi se nedočkáte. Pro mě jsou takovým hmatatelným každoročním příkladem (už víc než 20 let!) aktivity „ochranářského divadla“ - tedy divadla hraného ochranáři, přírodovědci a aktivisty z Ekologického institutu Veronica a okolí - pod názvem VERDIS („Veroničí divadelní soubor“). Kdysi, počínaje hrou Darwin na stromě, hráli pod názvem A.I.D.S. („Akademický Insitní - jindy Akademický Instantní - Divadelní Soubor“). Principálem a autorem či spoluautorem dnes už cca dvou desítek her je dlouholetý pracovník brněnské Veroniky Mojmír Vlašín.

Bohužel i letos se ukázalo, že Verdis nemá šanci se trvaleji uchytit v mainstreamových médiích - a to ani v těch ostře zaměřených na kulturu a divadlo. Prohlížím portály a tiskoviny z března 2018 shora dolů - a kde nic tu nic (nenašel jsem nic dokonce ani vlevo dole). I vševědoucí kronikář Divadelního ústavu, který mě týden co týden zpravuje o všeličems, co se kde v zemi české divadelně, profesionálně i amatérsky šustne, tedy Informační portál Divadlo.cz - nula. I-Divadlo - nula. Nadivadlo - nula. Rozhlasová všudybylka Mozaika a celá slavná Vltava - nula. ArtZóna, MfD, Lidové, Hospodářské, Literární, Divadelní noviny, v tištěné, elektronické, akustické podobě - nula. A přece jde o událost, kterou pravidelně řadím mezi události roku. Jezdívám na ni až z Prahy, zatímco brněnští kritikusové, co to mají u nosu, nikde: kolegou Závodským počínaje a Marečkem či Stehlíkovou konče; dokonce i proslulá cestující kritická stíhačka s visačkou J. P. Kříž už má v tomto směru mnohaletou neomluvenou absenci. Aktéři této události, v čele se svým (ne)hrajícím - v jejich případě čtoucím - principálem Vlašínem, v mnohém připomínají Járu Cimrmana, ovšem před jeho objevením. Čili jsou vlastně ryzejší, cimrmanovštější než Cimrman, protože objevený Cimrman, vydávaný v mnohasettisícových nákladech, Cimrman megastar - to už není žádný Cimrman (aby zůstal Cimrmanem, musí zůstat neobjevený, zneuznaný, přehlížený). Ta faktická utajenost mých hrdinů okamžiku je o to tristnější, že nejde o událost zdaleka jen divadelní, ale mnohem víc (sic!) občansko-společenskou. Zasahuje do všech možných oborů a disciplín, pod společným jmenovatelem „ochranářství“ (bližší představu si je možné udělat dle sborníku PRO-eko-HRY, Brno 2016, vydal ve vlastním nákladu Mojmír Vlašín). A podobně jako u Cimrmanů mají večery Verdisu, konané pravidelně v Huse na provázku, standardní podobu: po krátké úvodní přednášce, v níž principál nastíní v jakémsi desateru poetiku souboru jako přísně kontrolovaného čteného divadla (u koho se opakovaně prokáže, že se text naučil zpaměti, je bez milosti vyloučen). Premiéry jsou zároveň derniérami, a to s vědeckou důsledností, takže i obnovená premiéra - jako letos 9. března v případě hry Inspektor Colleno, původně premiérované roku 2007 - je zároveň obnovenou derniérou.

Pak následuje vlastní hra, jejímž nápadným identifikačním znakem bývá to, že u citátů, z nichž bývá namnoze složena, se vždy nahlas čte autor a vročení jako u vědecké práce („Pokud někdo zastává názor, že na prokazatelně omezené planetě lze provozovat neomezený ekonomický růst, je to dozajista šílenec anebo ekonom“, Boulding 2006). To se důsledně děje i u citátů z parafrázované předlohy - z populárního Inspektora Columba (Colleno: „Víte, teď mě napadlo, na jednu maličkost bych se vás nejspíš měl zeptat. Nejspíš to nic neznamená.“ Link 1999). Tato přísná „vědeckost“ se většinou šťastně promítá i do přísně nehereckých hereckých výkonů. V inscenaci v tomto smyslu nejvíc „bodoval“ - vedle tak nějak podomácku přirozeně, organicky zkorumpované starostky Dany Kellnerové - svým suchým, věcným přednesem představitel poštmistra. Ten jako by vystoupil rovnou z Gogolova Revizora (Tomáš Havlíček, ve hře Havlíček Borovský): „Kdo nemá kostlivce ve skříni, asi nemá skříň.“ Nebo: „Ve věčným zápase člověka s přírodou je ochránce přeběhlík na stranu nepřítele.“ Ačkoli hlavní dějová linie her bývá povýtce ochranářská (Colleno marně vyšetřuje hořící černou skládku, úředně vedenou jako stavbu - co neexistuje, nemůže ani hořet), Verdis má daleko k pouhé ekologické agitce, téma ochranářství je spíš ironizováno než deklarováno. A vždy dokáží z dialogů vykutat i absurdní slovní humor, jakési patafyzické dada dneška, v jehož rámci se pohybují více méně šílené figury (poštmistr: „Magor je to! Loni chtěl donutit včely, aby mu poštípaly dříví na zimu…“).

Dada vévodí jako základní poloha humoru i v poslední standardní části večerů, jíž je improvizovaná dražba nesmyslných předmětů, vesměs příšerných kýčů, suvenýrů, sebraných spisů, demodovaných erotických pomůcek i státníků atd. Čím větší hovadno, tím víc je obecenstvo - vyhecované improvizujícími moderátory až k jakési smíchové extázi - vydraží výš, takže z výchozích řádově desetikorun se ceny za nesmysl šroubují až k několika tisícům: to všechno (také) umí divadlo, jestliže aktéři, v tomto případě Vlašín + spoluherci, umí. A celá ta legrace, celý ten nesmysl má nakonec vážný smysl - mnohatisícový výtěžek je použit pro předem deklarovaný ochranářský účel. Jak že to říkal v dobách národního obrození, kam se možná zpětně suneme, tvůrce naší národní hymny? Divadlo je život a jde zase do života…


Prof. PhDr. Vladimír Just, CSc., (1946) je český teatrolog a literární a divadelní kritik.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu