Vstup pro předplatitele: |
krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny
tak téměř bez pohybu hyne epocha
krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání
(Miroslav Sedláček)
Opravdu je tomu tak, do naší přírody se vrací velké šelmy a měli bychom hledat takový způsob soužití, abychom vzájemně nerušili své kruhy.
Zatímco rys se vrátil na Šumavu díky repatriačním snahám již v 80. letech minulého století, vlkovi to trvalo o deset let déle, ale zato přišel sám. Ze Slovenska a později z Polska a Německa. Přes sto let nebylo možné nalézt ani stopu těchto šelem na území od Aše ke Starému Hrozenkovu. Několik generací znalo vlka jen z obrázků a z pohádky o Červené karkulce. Zkušenosti a znalosti, jak správně zabezpečit volně se pasoucí hospodářská zvířata, především ovce proti napadení vlkem, se nyní musíme znovu učit. Je to bolestná zkušenost, ale poznatky o velkých šelmách přesvědčivě ukazují, že pro přírodu je jejich přítomnost ozdravná.
S ochranou velkých šelem i dalších velkých savců souvisí nesčetné a mnohdy pro zvířata obtížně překonatelné překážky v krajině. I když se může zdát, že vymezení tzv. biotopu velkých šelem je nudným úřednickým rozmarem, jde o nástroj důležitý pro proces územního plánování, který se může stát jedním z důležitých prostředků pro zachování prostupnosti krajiny.
Šelmy vzbuzují nejrůznější emoce. Podmanivou krásu rysa ostrovida zachycuje celý svůj „rysí“ život originálním způsobem Ludvík Kunc, který více než kdo jiný u nás ovlivnil mnoho přírodovědců, dětí a obyčejných lidí v pohledu na velké šelmy. I proto získal letos Cenu Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos ochraně životního prostředí. V tomto čísle se můžete jeho kresbami potěšit i vy.
Žijeme v době, kdy se ze všech stran na nás valí informace, často i poplašné, o jejichž významu sice občas zapochybujeme, ale mnohdy si ani neuvědomíme, jak i přesto ovlivňují naši mysl. Myslím, že za celou redakční radu mohu říct, že bychom byli rádi, kdybyste si na toto číslo časopisu Veronica našli klidnou chvíli, je totiž plné dobrých zpráv. A ty je vhodné vstřebávat pozvolna a nechat si je někde v mysli schované na dobu, kdy se o nás bude pokoušet myšlenka, že se zrovna nic nedaří a lépe, že už bylo. Kdepak, máme štěstí, žijeme v úžasné době.
Tomáš Růžička