Čtení na tyto dny

Z plných plic

Na pně kolměji
slunce dopadá

Zvedá ke kamni kámen

Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů

Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami

Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst

Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat

Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Jsou cesty kamenů, květů a v nich návrat (krátká potulka rodnou i domovskou Vysočinou)

Miloš Doležal, č. 4/2023, s. 18-21, pro předplatitele

Když horizontálu cesty protne vertikála, pak se cesta stává poutí

Josef Kroutvor, Pavel Klvač, č. 4/2023, s. 2-3, pro předplatitele

Ohlédnutí za půlstoletím Ramsarské úmluvy

Jan Plesník, č. 3/2023, s. 2-5, pro předplatitele

K hydromorfologickému působení bobra evropského

Tomáš Just, č. 3/2023, s. 29-33

Algolog v mokřadech

Olga Lepšová-Skácelová, č. 3/2023, s. 39-41, pro předplatitele

Hnízdění ve věnci

Dagmar Pecková, č. 3/2023, s. 46-47

Jak jsem potkal naše velké šelmy


Václav Štěpánek, č. 3/2018, s. 4-6

Měl jsem v životě to štěstí, že jsem v průběhu let zažil velmi „blízká setkání“ se všemi tzv. velkými šelmami, které žijí v naší krajině. Když hovořím o „naší“ krajině, myslím tím území bývalého Československa, protože mé první setkání s nimi, konkrétně s rysem, se událo na Slovensku ještě v dobách společného státu, a popravdě, i k setkání s těmi ostatními nedošlo na území České republiky, ale v různých slovenských karpatských horách. Každopádně ono první setkání bylo asi nejpůsobivější, neboť i nejdelší. Stalo se tak 28. října 1988 pod vrcholem majestátní Drahové ve Veporských vrších, nedaleko pramenu Ipľa, velmi brzy ráno, prakticky po rozednění. Bylo tehdy celou dobu, co jsme se ve třech potulovali kolem Klenovského Vepru, krásné slunečné podzimní počasí, s nocemi však již zimně studenými. Tehdejší naše výbava nebyla nejlepší, ostatně pořádný spacák ani nebylo možno sehnat, a tak nebylo divu, že po studené noci v polorozbořené boudě jsme již za kuropění byli sbaleni s touhou zahřát se v mrazivém ránu rychlou chůzí. Ani ne po pěti minutách rychlého pochodu vyskočil z malého příkopu u pěšiny statný rys, ne dále než tři metry před nás. Zvídavě si nás přeměřil, otočil se a bez velkého spěchu pokračoval cestou před námi alespoň sto metrů, než zahnul do mlází. Pravda, duchapřítomní jsme příliš nebyli, takže žádné foto se nekonalo…

K setkání s vlkem došlo až o dvacet šest let později, 9. května 2014, ve Spišské Maguře, nedaleko vesnice Osturňa. Už cesta ze Ždiaru pod Belanskými Tatrami dávala tušit, že celá oblast je skutečně vlčím rájem, neboť co chvíli jsme (opět ve trojici) narazili na vlčí trus s pozůstatky kostí. Pod Brijovým vrchem jsme svačili. Já byl sbalený o něco dříve a šel jsem napřed. Po stech metrech, v malém klesání, se asi patnáct metrů přede mnou na stezce vynořil vlk. Jakmile mne zpozoroval, okamžitě zaběhl do houštin na druhé straně stezky. Bylo to sice střetnutí velmi letmé, nejspíš netrvalo ani dvacet vteřin, ale z takových, které zůstanou natrvalo v paměti.

S medvědy to je samozřejmě trochu jiné. Téměř každá cesta do slovenských Karpat za pozůstatky kopaničářského či lazníckého osídlení nebo starého lučního hospodaření je, vzhledem k tomu, že objekty mého zájmu se nacházejí většinou tam, kde není vůbec žádný turistický provoz, poznamenána setkáním s přítomností medvědů: stopy, olupy kůry, zápach pižma, trus, často ještě teplý… Je to již dobře patnáct let, co jsem byl s manželkou, dcerou balkánského velkoměsta, a tedy neznalou života v přírodě, v Zadních horách (tedy v těšínských Beskydech kolem Javorového vrchu), na tehdy zcela jednoduché a turisticky zapomenuté chatě Kamenitý, uprostřed vypasených luk, o než se staral jeden z prvních, kteří obnovovali po roce 1989 slávu beskydského pastevectví, Miroslav Lach z Bocanovic (viz článek Bez ovcí se Beskydy neobejdou aneb Jak je také možno chránit krajinný ráz, XIV. zvláštní vydání Veroniky nazvané Pastevectví a krajina, Brno 2000, s. 8-12). Cestou po sotva znatelné stezce, kterou jsem zvolil jako zkratku na hlavní hřeben těšínských Beskyd, se začala žena obávat, že potkáme medvěda nebo vlka. Ubezpečil jsem ji, že ve zdejší krajině medvědi nejsou (pravda, věděl jsem, že se tam občas nějaký zatoulá, ale pravděpodobnost takového setkání byla zcela jistě menší než výhra ve Sportce) a vlci už vůbec ne, načež se mne asi po třech minutách téměř vítězoslavně zeptala: „A co je tohle?“ Rukou ukazovala na zřetelné stopy podle všeho nemalého krále karpatských lesů, který si evidentně nedlouho před tím vykračoval po stejné pěšině. V manželce se, bez ohledu na možné nebezpečí, probudila stopovací vášeň a sledovali jsme tak cestu „toho, co jí med“ až k nevelké oplocence s bukovými sazenicemi. Uprostřed ní zoufale pobíhal statný jelen dvanácterák s jedním zlomeným parohem. Původní myšlenka o ignoranci lesních dělníků, kteří do oplocenky nebohého jelena v opilosti zavřeli, vzala pochopitelně za své poté, co jsme narazili na sloupanou kúru z jednoho podpůrného sloupku, který se medvěd evidentně snažil neúspěšně vyvrátit. Jelen, zřejmě poté, co spatřil brtníka, s nímž se samozřejmě v těch krajích nemohl běžně setkat, v zoufalém strachu přeskočil dráty oplocenky, pro cestu zpět, po pominutí nebezpečí, již neměl ani prostor pro rozběh, především však ani dostatečnou motivaci. Jeho zoufalé pokusy prorazit dráty, které jej vedly ke ztrátě jeho samčí ozdoby, nás přiměly k rychlému ústupu, abychom jej ještě více nestresovali, a následnému telefonátu přátelům na správu CHKO Beskydy, kteří na místo vyslali lesníka, jenž večer vystresovaného jelena z oplocenky vypustil. Ve stopování pak již žena raději nepokračovala, ale od té doby mi také nevěří, když ji ujišťuji, že například v hlubokých lesích Moravského krasu kromě rysa skutečně žádné další velké šelmy nežijí…

K velmi blízkému setkání s vládcem lesů došlo poprvé až v roce 2003. Stalo se tak u osady Hrnčiarky pod vrcholem Táňovo, nedaleko Detvanské Huty. Po sotva zřetelném stezníku jsme tehdy kráčeli k osadě Vrchprieraz, respektive k jejím zbytkům. Osada nebyla obětí kolektivizace, jako většina ostatních v Podpoĺaní, ale vypálili ji nacisté již za druhé světové války; poté již nebyla obnovena. Za osadou, zcela zarostlou do lesa, trčela na sotva zřetelné cestičce hromada všemožného dříví, kterou bylo nutno obejít. Jakmile jsme ale vykročili, ozvalo se zpoza hromady velmi varovné mručení. Pravda, udělat ten další krok, možná dva, a zahlédnout huňáče, od něhož jsme v té chvíli nebyli dále než tak čtyři metry, respektive podívat se na něj tváří v tvář, jsme se již neodvážili, jakkoli přítel Libor Musil, s nímž mapujeme zánik karpatského osídlení již více než třicet let, měl tehdy kupodivu fotoaparát připravený… Vzdalující se kročeje a nespokojené mručení pak jen znovu dokázalo starou pravdu, že moudřejší ustoupí…

Téměř navlas stejná situace nastala v letošním roce. V sobotu 12. května jsme, opět ve třech, kráčeli pastvinami pod vrcholem Bachureň, jenž dal název i malému masivu v pohoří Braniska, k loukám nad Nižným Slavkovem, kde jsme tušili, a jak se ukázalo oprávněně, že by mohly být ještě zachovány staré roubené seníky. Na medvěda jsem, jda v čele, málem doslova narazil, nebýt toho, že mne z pro něho zřejmě bezpečné vzdálenosti důrazně na svou přítomnost upozornil hlasitým mručením. Po chvíli ticha, opět jako ten moudřejší, ustoupil do keřů, jimiž zdejší před lety bezesporu malebné pastviny nezadržitelně zarůstají. Tedy opět pouze blízké setkání, bez toho, abychom brtníka zahlédli vis-à-vis. O tom, že k tomu jednou dojde, nepochybuji. Doufám jen, že na větší dálku, než v obou popsaných případech…

Václav Štěpánek

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu