VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Přežití velké části ohrožených druhů nelze v podmínkách České republiky dlouhodobě zajistit pouze prostřednictvím zvláště chráněných území. Jde především o chráněné druhy velkých savců. Pro ochranu jejich biotopu je tak třeba zapojit dostupné nástroje ovlivňující využití krajiny. Tím základním je územní plánování.

Ochrana přírody a územní plánování v České republice

Ochrana přírody a krajiny se podle zákona o ochraně přírody a krajiny (dále jen ZOPK) zajišťuje mj. spoluúčastí v procesu územního plánování. Návazně zákon o územním plánování a stavebním řádu (dále stavební zákon) definuje mezi úkoly územního plánování také zjišťování a posuzování přírodních hodnot území a stanovování koncepce rozvoje území s ohledem na tyto rozpoznané hodnoty.

Mezi důležité nástroje územního plánování patří územně analytické podklady (dále jen ÚAP), které jsou jedním z typů územně plánovacích podkladů. Stavební zákon stanoví, že ÚAP obsahují zjištění a vyhodnocení stavu a vývoje území, jeho hodnot, omezení změn v území z důvodu ochrany veřejných zájmů vyplývajících z právních předpisů nebo stanovených na základě zvláštních právních předpisů nebo vyplývajících z vlastností území, tedy tzv. limity využití území. Limity jsou vlastně hranicí (překážkou) pro využití území, a to hranicí relativně nepřekročitelnou, resp. překročitelnou postupem stanoveným příslušnou legislativou. K nejčastějším příčinám pro omezení využití území patří právě potřeba ochrany přírody a krajiny (Rohrerová 2018). ÚAP jsou podkladem pro pořizování, zpracování a posuzování územně plánovací dokumentace i pro rozhodování o území.

Z hlediska ochrany biotopů ohrožených druhů má význam skupina jevů ÚAP (dle aktualizovaného znění vyhlášky č. 500/2006 Sb.) obsahující limity vyplývající z územní ochrany přírody, dále limity dané potřebami obecné ochrany přírody (zejména územní systém ekologické stability a významné krajinné prvky), blíže viz Pešout, Hlaváč, Chobot (2018a). Samostatně uvedeným jevem jsou také přímo lokality výskytu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů s národním významem.

Zvláště chráněné druhy velkých savců

Aby ve všech procesech územního plánování mohlo být uvažováno s biotopy vybraných druhů, vytváří AOPK ČR územně analytický podklad „lokality výskytu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů s národním významem“ (jev ÚAP č. 36), blíže viz Pešout, Hlaváč, Chobot (2018a). Z důvodu existence potřeby definovat odlišně vyjádření limitu pro využití území pro specifickou skupinu zvláště chráněných velkých savců je samostatně sledován a bude poskytován jev ÚAP č. 36b „biotop vybraných zvláště chráněných druhů velkých savců“.

Do skupiny zvláště chráněné druhů velkých savců jsou řazeni: rys ostrovid, vlk obecný, los evropský a pro oblast Karpat také medvěd hnědý. Jedinci těchto druhů mají specifické nároky na svůj biotop, obývají velmi rozsáhlá území (řádově ve stovkách km²) a k jejich biologii patří pohyb krajinou na velké vzdálenosti. Jde jednak o disperze mladých jedinců vytlačovaných z rodičovských okrsků nebo o nepravidelné přesuny dospělých jedinců. U všech těchto druhů jsou doložené pohyby i na vzdálenost několika stovek kilometrů. Tyto dlouhé přesuny jsou podmínkou trvalé existence jejich populací. Prostřednictvím pohybu v krajině jsou totiž populace schopné reagovat na změny v prostředí, doplňovat ztrátové části a především udržovat potřebnou genetickou rozmanitost.

V podmínkách České republiky se všechny čtyři uvedené druhy vyskytují v malých počtech jedinců, často pod udávanou hranicí minimální životaschopné populace. Je důležité zdůraznit, že populace těchto druhů nejsou vymezeny hranicemi našeho státu. U všech druhů obývá jejich populace podstatně rozsáhlejší území, existují populace středoevropské, karpatské apod. K zajištění další existence těchto druhů na území ČR je proto zásadní zajistit možnost vzájemného propojení všech částí oblasti výskytu, a to jak na našem území, tak i v okolních zemích. Pokud by propojení jednotlivých částí oblasti výskytu zaniklo, stejně jako kdyby se nepodařilo udržet dostatečné množství oblastí umožňujících jejich rozmnožování, tyto druhy živočichů jsou předurčeny na našem území k vyhynutí.

Vymezení biotopu zvláště chráněných velkých savců

Biotop zvláště chráněných druhů velkých savců (dále jen biotop) představuje minimální rozsah ploch nutných k zajištění trvalé existence těchto druhů v naší přírodě. Podklad pro vymezení biotopu byl zpracován ve spolupráci AOPK ČR, Centra dopravního výzkumu, v.v.i., EVERNIA, s.r.o., a Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i. Vymezení biotopu navazuje na dřívější vymezení migračně významných území a dálkových migračních koridorů (Anděl, Mináriková, Andreas 2010). Pro tvorbu mapové vrstvy biotopu byla využita nálezová data (údaje o výskytu a migracích vybraných zvláště chráněných druhů - rysa, vlka, medvěda a losa z celé ČR i okolních států), byla provedena analýza migračních bariér (podrobná data o liniových dopravních stavbách, zastavěných územích a dalších bariérách) a vytvořeny modely využitelnosti prostředí zpracované pro všechny čtyři druhy. Na základě těchto zdrojů a analýz vytvořený podklad pro vymezení biotopu byl následně prověřen v terénu. Kontrolována byla zejména všechna místa, kde se biotop dostává do střetu s dopravní infrastrukturou, zástavbou, těžebními areály, oplocenými lokalitami, popř. místa, kde prochází v rozsáhlejším úseku bezlesou krajinou.

S využitím tohoto podkladu AOPK ČR vymezila biotop, který je vnitřně členěn na tyto části:

Jádrová území - jde o oblasti, které svou rozlohou a biotopovými charakteristikami umožňují rozmnožování vybraných zvláště chráněných druhů velkých savců. Minimální rozloha jádrových území proto vychází z údajů o velikosti domovských okrsků předmětných druhů, měla by činit minimálně 300 km². Součástí jádrových území nejsou zastavěná území (zastavěné území je z plochy jádrových území vyjmuto i v případech, kdy měřítko zpracování neumožňuje zastavěné území graficky vyčlenit). S ohledem na svoji rozlohu zahrnují jádrová území jak plochy přírodního charakteru, tak i zemědělsky využívanou krajinu. Proto jsou tato území chráněna diferencovaně.

Migrační koridory - představují nedílnou součást biotopu vybraných zvláště chráněných druhů velkých savců. Propojují oblasti vhodné pro rozmnožování (jádrová území) tak, aby umožnily migrační spojení, a to v minimální míře, která ještě zajistí dlouhodobé přežití populací vybraných zvláště chráněných druhů velkých savců.

Kritická místa - jde o místa, která jsou součástí migračních koridorů nebo jádrových území, kde je zároveň průchodnost biotopu významně omezena nebo kde hrozí, že k omezení průchodnosti může v blízké budoucnosti dojít.

Biotop je tvořen jedním spojitým polygonem (z logiky vymezování zde nemohou existovat žádné izolované prvky). Zastavěná území (zastavěné plochy) nejsou součástí biotopu. Šířka migračního koridoru se pohybuje kolem 500 m, každý migrační koridor je však vymezen podle charakteru prostředí (prostředí reálně využitelné pro migraci). Vrstva biotopu je vymezena převážně na lesních pozemcích, které tvoří cca 81,5 % jeho plochy. Kromě lesa, který je chráněn jako významný krajinný prvek, je biotop ve významném překryvu i s dalšími kategoriemi územní ochrany (zejména CHKO). Celkem 94 % plochy biotopu je již v současnosti nějakým způsobem chráněno (Pešout, Hlaváč, Chobot 2018b).

Jak je biotop chráněn?

Základem ochrany (viz § 50 [základní podmínky ochrany zvláště chráněných druhů živočichů] zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. v aktuálním znění) všech částí biotopu je zamezit škodlivým zásahům, které by mohly narušit celistvost biotopu, omezit možnosti rozmnožování předmětných druhů na území ČR, a tak v důsledku ohrozit jejich populaci na území ČR. V případě migračních koridorů není možné takové využití ploch, které by mohlo znamenat omezení funkce koridorů, např. umísťování nových sídel, průmyslových, sportovních a jiných oplocených areálů, nezabezpečených, tedy migračně nepropustných dopravních staveb apod. Zvlášť jsou vymezena kritická místa, která představují zpravidla poslední průchodnou oblast v jinak neprostupném okolí. Zde by mělo být zamezeno dalšímu zužování migračního koridoru. V případě jádrových území je limitováno takové využití území, které by mohlo narušit rozmnožování druhů. Podrobněji jsou limity popsány v metodice AOPK ČR (Hlaváč V. a kol., v tisku).

Shrnutí na závěr

Základním nástrojem pro využití území je mnohovrstevný proces územního plánování. Pokud máme ochránit biotopy ohrožených druhů organismů, bez zohlednění jejich existence při územním plánování se neobejdeme. Mezi nástroje územního plánování patří územně plánovací podklady, které poskytují základní informace o limitech využití území. Pro druhovou ochranu je (i když v různé míře) využitelná celá řada ÚAP, přímo na biotopy vybraných druhů jsou pak zaměřeny ÚAP: přechodně chráněné plochy, lokality výskytu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů s národním významem a biotop vybraných zvláště chráněných druhů velkých savců. Celková plocha všech dosud chráněných území po odečtení překryvů tvoří 44 tis. km², tj. téměř 60 % území České republiky - plocha nezahrnuje skladebné části ÚSES místní úrovně, přírodní parky a některá další menší chráněná území (např. registrované VKP, přechodně chráněné plochy apod.) (Pešout, Hošek 2013). Pokud připočteme plochu vymezených biotopů zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů s národním významem (vč. biotopu vybraných druhů velkých savců) bude činit po odstranění překryvů celková plocha území s limity ochrany přírody 46,5 tis. km². To je na první pohled plocha pro ochranu většiny druhů dostatečná. Záleží tak především na správní praxi, jak bude tento potenciál pro ochranu ohrožených druhů využit.

Ing. Václav Hlaváč se dlouhodobě věnuje problematice fragmentace krajiny. Je ředitelem regionálního pracoviště Správa CHKO Žďárské vrchy Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.

Ing. Pavel Pešout je zakládajícím členem ZO ČSOP Vlašim a ředitelem sekce ochrany přírody a krajiny AOPK ČR, jeho dlouhodobou specializací je ochrana přírody a botanika. Byl iniciátorem založení Pozemkového spolku pro přírodu a památky Podblanicka, kde je každoročně na Velký pátek udílena za počin v ochraně přírodního a kulturního dědictví cena „Blanický rytíř“.

Použité zdroje:
Anděl P., Mináriková T., Andreas M. (eds) 2010: Ochrana průchodnosti krajiny pro velké savce. Evernia, Liberec, 137s.
Hlaváč V. a kol. (v tisku): Metodika ochrany zvláště chráněných druhů velkých savců. Metodika AOPK ČR. 30 p. AOPK ČR Praha.
Pešout P., Hlaváč V., Chobot K. (2018a): Ochrana biotopů ohrožených druhů v územním plánování, část I. Limity využití území z důvodu ochrany přírody. Ochrana přírody 73/2:16-19.
Pešout P., Hlaváč V., Chobot K. (2018b): Ochrana biotopů ohrožených druhů v územním plánování, část II. Vymezení biotopu vybraných zvláště chráněných druhů velkých savců. Ochrana přírody 73/3: ….
Pešout P., Hošek M. (2013): Ekologická síť v podmínkách ČR. Ochrana přírody, Zvláštní číslo: 2 - 8. AOPK ČR Praha.
Rohrerová L. (2018): Limity využití území. Internetová příručka. Dostupná na www.uur.cz.