Čtení na tyto dny

Z plných plic

Na pně kolměji
slunce dopadá

Zvedá ke kamni kámen

Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů

Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami

Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst

Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat

Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Jsou cesty kamenů, květů a v nich návrat (krátká potulka rodnou i domovskou Vysočinou)

Miloš Doležal, č. 4/2023, s. 18-21, pro předplatitele

Když horizontálu cesty protne vertikála, pak se cesta stává poutí

Josef Kroutvor, Pavel Klvač, č. 4/2023, s. 2-3, pro předplatitele

Ohlédnutí za půlstoletím Ramsarské úmluvy

Jan Plesník, č. 3/2023, s. 2-5, pro předplatitele

K hydromorfologickému působení bobra evropského

Tomáš Just, č. 3/2023, s. 29-33

Algolog v mokřadech

Olga Lepšová-Skácelová, č. 3/2023, s. 39-41, pro předplatitele

Hnízdění ve věnci

Dagmar Pecková, č. 3/2023, s. 46-47

Mají se myslivci obávat návratu vlků?


Jaroslav Červený, č. 3/2018, s. 20-23

Ještě zhruba před třemi lety nikoho ani ve snu nenapadlo, že se vlk obecný může po několika staletích stát znova běžným zástupcem naší fauny, jak tomu bylo kdysi. Tato situace sice ještě zcela nenastala, ale mnoho okolností nasvědčuje tomu, že v blízké době se to může skutečně stát. Přitom náznaky se již objevovaly zhruba od začátku tohoto tisíciletí, kdy se začínaly množit případy pozorování vlků v nových oblastech Evropy. Porovnání velikosti evropského areálu rozšíření vlka odhadnutého k roku 2014 s údaji z let 1950-1970 naznačilo až čtyřnásobné zvětšení areálu v karelské a baltské populaci, pětinásobné zvětšení v apeninské populaci a dvojnásobné v karpatské a dinársko-balkánské populaci. Nejzásadnější však byl vznik zcela nové populace, kterou lze nazvat jako nížinnou středoevropskou. Výrazně se zvýšila i početnost jednotlivých populací (resp. subpopulací): v případě karpatské a dinársko-balkánské populace více než 1,5×, a v případě iberské populace dokonce více než trojnásobně. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se vlk rozšíří i mimo oblast Beskyd (kam se vrátil již v 80. letech 20. století) do vnitrozemí České republiky. K tomu poněkud překvapivě nedošlo z oblasti slovenských Karpat, ale z nově vzniklé populace v polsko-saské Lužici. Zde od roku 1997 vlci původem ze severovýchodního Polska začali rekolonizovat západní Polsko a východní Německo. První německá populace vznikla v Horní Lužici a odtud se dál vlci šířili do Saska a Šlesvicko-Holštýnska. Monitoring v sezoně 2014/2015 potvrdil v Německu existenci 45 vlčích teritorií a 31 případů rozmnožování; v současnosti je zde známo zhruba 50 smeček, 10 párů bez mláďat a bezpočet jedinců. V současnosti se nejzápadnější výskyty vlka ve střední a západní Evropě ve srovnání se začátkem 21. století posunuly ze západního Polska a východního Německa až do Belgie, Dánska a Holandska, což představuje vzdálenost více než 600 km. U nás se vlci z této populace nejdříve objevili v roce 2012 v těsné blízkosti našich hranic a posléze i na Šluknovsku. V roce 2013 byli vlci zjištěni v oblasti Ralska, kde se od roku 2014 začali i rozmnožovat. Na podzim 2015 se vlci objevili na Broumovsku a od roku 2016 zde vyvádějí mláďata. V roce 2017 bylo zaznamenáno rozmnožování i v Krušných horách a v témže roce byla zjištěna smečka na Šumavě, kde byl pár znám již z předchozího roku (podle genetických analýz samec pocházel z apeninské populace, samice pak z lužické). Od začátku roku 2018 se vlčí smečka pravděpodobně pohybuje i na Třeboňsku a v Novohradských horách. Obdobně jako na Šumavě se také zde vlci pohybují po obou stranách státní hranice (tedy i v Bavorsku a Horních a Dolních Rakousích). Postupně byl zaznamenán výskyt jednotlivců i v dalších oblastech Čech: např. NP České Švýcarsko, Lužické hory, Liberecko, okolí Dubé, Milovice, Netolicko, Bechyňsko, Lipensko, Českomoravská vysočina, Šternbersko aj. Naopak v širší oblasti Moravskoslezských Beskyd četnost pozorování vlků klesala, i když vlci se zde stále pravidelně vyskytovali. Nejnovější pozorování smečky zde pochází z dubna 2018. Nutno ale podotknout, že některá pozorování osamocených jedinců označených za vlky, případně některé záběry z fotopastí nejsou zcela jednoznačné. Naštěstí s rychlým rozvojem molekulární genetiky a masivním využíváním fotopastí se průkaznost dat získaných těmito metodami výrazně zvýšila, a naopak se možnost záměn se psy výrazně snížila. Dříve se uvažovalo, že v některých oblastech Evropy (např. v Rusku, na Ukrajině, v Rumunsku) dokonce žijí hybridní populace ve volné přírodě. Na Slovensku bylo v letech 1970-1989 mezi 561 kusy ulovených „vlků“ kraniometricky, tj. měřením lebek, zjištěno 10 kříženců a 9 psů. Tento poměrně vysoký počet kříženců však nebyl geneticky ověřen, takže je z hlediska dnešního poznání značně diskutabilní. Celkově se genetický vliv domácích psů na životnost vlčích populací východní Evropy nepovažuje za nijak znepokojující a hybridizace se má za vzácný jev. Na základě genetických analýz byli hybridi výjimečně nalezeni ve Švédsku, Litvě, Polsku, Německu, Portugalsku, Španělsku, Itálii a v jednom případě i u nás na Šluknovsku. Na Slovensku genetické analýzy výskyt hybridů zatím nepotvrdily. Zapojení kříženců do další reprodukce je také spíše výjimečné. Z genetického hlediska je hybridizace zcela nežádoucí, může mít i vážné ekologické a managementové důsledky, lze jí však jen obtížně zabránit. Hybridi vlka a psa mohou (ale také nemusí) vykazovat synantropní chování a vyhledávat životní prostor poblíž lidských sídel, mohou častěji napadat domácí zvířata a zvěř, čímž zvyšují odmítavý postoj veřejnosti ke skutečným vlkům. Riziko hybridizace je větší na území, kam se vlci šíří nebo kde je nízká početnost vlka a naopak vysoký počet „toulavých“ psů. V případě početnější vlčí populace samotní vlci ve svém teritoriu psy netolerují a často je zabíjejí.

Možná že to mnohé čtenáře překvapí, ale vlk je nejen potravní, ale i habitatový generalista, což znamená, že v různých oblastech může využívat nejen rozdílné zdroje potravy, ale může i obývat široké spektrum krajinných struktur, včetně kulturní krajiny a blízkosti lidských obydlí. Tuto skutečnost si je třeba uvědomit při posuzování tzv. plachosti. Proto je argument o cíleném vypouštění v zajetí odchovaných vlků, nebo dokonce jejich kříženců, kteří jsou na člověka zvyklí, zcela mylný. Navíc při současné rychlosti šíření a růstu početnosti vlků v Evropě by muselo být každoročně vypouštěno mnoho jedinců, což dodnes genetické analýzy neprokázaly. Pochopitelně ojedinělé nelegální vypouštění vlků nelze zcela vyloučit. Obdobně nelze vyloučit ani únik vlků z různých existujících chovů. Nicméně za současné situace intenzivního šíření druhu by to bylo zcela nepodstatné.

Ačkoliv z evropských států, do kterých se vlk začal šířit, již delší dobu existuje dostatek informací o rychlém růstu populací a o problémech, které to přináší, Česká republika na tento stav dostatečně nereagovala a vývojem u nás byla dokonale zaskočena. Smutné je, že prakticky jedinými, kdo se od začátku problematikou zabýval, byly jen některé organizace ochrany přírody a někteří zoologové. Zájem o řešení situace vznikl až v okamžiku, kdy sdělovací prostředky začaly přinášet často zveličené a katastrofické informace o zadávených hospodářských zvířatech a stržené spárkaté zvěři či o strachu obyvatelstva z vlků. Přitom již na podzim 2016 byl vypracován pracovníky Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze a Ústavu biologie obratlovců AV ČR v Brně „Plán péče o velké šelmy ČR“. Tento plán však zadavatel, kterým bylo Ministerstvo životního prostředí, doposud nepředložil k připomínkovému řízení Ministerstvu zemědělství a neproběhla ani diskuse s chovateli hospodářských zvířat, myslivci a ochránci přírody. Přitom tyto tři skupiny patří k těm, kterých se vývoj populace vlka obecného u nás nejvíce týká. Vzhledem k jejich rozdílným zájmům a současným reakcím je zřejmé, že ochránci přírody a chovatelé hospodářských zvířat mají neslučitelné představy o tom, jak situaci řešit (zjednodušeně řešeno stojí proti sobě požadavek striktní ochrany vlků a požadavek k povolení celoročního lovu). U myslivců je však zřejmá určitá „rozpolcenost“.

Část myslivecké veřejnosti sice stále vidí ve vlkovi konkurenta, který znemožňuje myslivecké hospodaření se spárkatou zvěří, nicméně existuje i nemalá část myslivců, která návrat vlků vítá. Jedná se zejména o ty myslivce, kteří jsou zároveň lesními hospodáři a kteří ve vlkovi spatřují spojence při nutném snižování početnosti spárkaté zvěře, na kterou již lovem sami nestačí. Pozitivní význam vlka zejména pro lesní ekosystémy je dnes snad již mimo jakoukoliv diskusi, význam pro myslivost však již tak jednoznačný není, zvláště tam, kde se myslivost provozuje komerčně. K problémům může docházet, a mnohde již také dochází, zejména v oblastech s výskytem mufloní zvěře. Tuto zvěř vlci loví přednostně a může docházet k negativnímu ovlivnění finančního hospodaření těch honiteb, které jsou závislé na poplatkovém lovu trofejových beranů, nebo až k lokálnímu zániku mufloních populací. Důvody, proč mufloni představují preferovanou vlčí kořist, nejsou dostatečně známy. Obecně se má však za to, že současný muflon jako potomek zdivočelých domácích ovcí si za krátkou dobu společného výskytu s vlkem na stejném území nestačil vytvořit dostatečné adaptační obranné mechanismy. Ve volných honitbách, kde se provádí komerční lov jelení zvěře, dochází sice také ke snižování početnosti včetně predace trofejových jelenů, nicméně zde se projevuje vliv vlků zejména ve změně chování zvěře, což má pro myslivce za následek daleko obtížnější lov. Existence jelení zvěře však ohrožená není. Daleko větší problémy může přinášet vlk v uzavřených chovech zvěře, jako jsou obory či přezimovací obůrky, nebo i ve farmových chovech. Řešení těchto problémů je pak spojeno s nemalými finančními náklady při zabezpečení plotů a zabránění vniknutí vlků do těchto zařízení. Některé dosavadní příklady jsou toho dokladem. Obora na Mimoňsku, kam pronikali vlci, byla zabezpečena instalováním tzv. karisítí o délce několika kilometrů tak, aby se zabránilo podhrabávání. K obdobnému zajištění dojde asi také na Šumavě, kde se vlci dostávají do některých přezimovacích obůrek pro jelení zvěř a strhávají ji tam. Podle údajů z NP Šumava zde byl v letošní zimě zaznamenán zvýšený počet úhynů jelení zvěře zhruba o 70 kusů, přitom prokazatelně bylo vlkem strženo asi 30 jedinců (u ostatních nebyla příčina jednoznačně prokázána) a v přezimovacích obůrkách bylo vlky zabito více než 10 kusů.

Asi se musíme smířit se situací, že vlk postupně bude součástí naší přírody a že si na jeho existenci budeme muset znova zvyknout. Na vlčí přítomnost se musí připravit i chovatelé domácích zvířat a myslivci, kteří budou navíc postaveni před nutnost nalézt způsob omezení existujících i potenciálních škod. Na druhé straně je potřeba, aby si vždy uvědomili pravdivý stav i ti ochránci přírody, kteří dosud přistupují k vlkovi jen na základě emotivních a často zkreslených představ. Lze si do budoucna jen přát, abychom vlka hodnotili především na základě reálných skutečností.


Prof. Ing. Jaroslav Červený, CSc. (1952). Přednáší lesnickou zoologii a myslivost na Fakultě lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze. Zabývá se zejména rozšířením a ekologií savců, včetně problematiky šelem a jejich kořisti.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu