VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V České krajině vlk absentoval zhruba 250 let. Češi odvykli jeho přítomnosti a několik generací nemělo s vlky přímou zkušenost. Vlk přesto zůstal velmi populárním zvířetem a v našich myslích tak postupně získal vlastnosti vycházející nikoliv z faktů, empirických dat, ale z kultury: z pohádek, pořekadel, beletrie, křesťanské symboliky či z řady filmových zpracování. Kromě převažujícího negativního vykreslování šelmy vzniká i symbolika založená na příslušnosti vlka k divočině. Bez ohledu na to, že vlci po tisíciletí žijí v nejstarších evropských civilizacích na Balkáně, v Itálii nebo ve Španělsku, český čtenář Jacka Londona má s vlkem spojenu především americkou divočinu a návrat vlka do hustě osídlené krajiny nezřídka považuje za poněkud překvapivý až „nenormální“ úkaz.

Evropští vlci jsou skutečně výjimeční. Jsou nejpřizpůsobivější a nejrozšířenější velkou šelmou, a i pokud pomineme Rusko, Ukrajinu a Bělorusko (odkud nejsou věrohodná data), žijí v Evropě na zhruba 800 tisících čtverečních kilometrech. V takto vymezeném evropském území žilo podle poslední analýzy publikované v časopise Science například dvakrát více vlků než v USA (s výjimkou Aljašky), a to navzdory faktu, že má proti Spojeným státům poloviční velikost a je více než dvakrát hustěji osídlené. Návrat vlků byl dovršen letos - posledním státem na evropské pevnině, kde vlci zatím nebyli zaznamenáni, byla Belgie - a právě tam v lednu doputovala vlčice původem z oblasti východně od Hamburku. Definitivně tak padl mýtus o tom, že vlci potřebují divočinu.

Není překvapivé, že pro situaci v České republice je klíčový vývoj populací v širším prostoru střední Evropy. Například po zavedení celoroční ochrany vlka v roce 1998 v Polsku vlci rekolonizovali západ Polska a od počátku tisíciletí se rozrostli z několika jedinců na 60 smeček v sezoně 2016/2017. Ve stejném období expandovali vlci z Polska do Německa. První smečka se na německé straně usadila v roce 2000 a loni bylo v celém Německu evidováno 60 smeček, stejně jako v západním Polsku. V roce 2016 bylo po 134 letech opětovně zaznamenáno rozmnožování vlků v Rakousku ve vojenském prostoru Allentsteig, který je zároveň evropsky významnou lokalitou. Mezi lety 2009-2012 bylo získáno přes 30 vzorků DNA vlků z celého Rakouska. Na základě analýz bylo zjištěno, že vlci pocházeli celkem z pěti evropských subpopulací. Nejběžnější byli vlci původem z Alp. Byli však zaznamenáni jedinci jak ze střední a východní Evropy, tak i z jižnějších částí Evropy z tzv. dinárské subpopulace. To podtrhuje fakt, že vlci jsou schopni migrovat na velmi dlouhé vzdálenosti až několika set kilometrů.

Z důvodu expanze středoevropské nížinné populace se vlci sporadicky objevovali v letech 2000-2013 také v severních a východních Čechách a v roce 2012 se na česko-německém pohraničí na Šluknovsku usadil první rozmnožující se vlčí pár. Smečka zde však byla v dalších letech zlikvidována a první vlčí rodina obývající výhradně české území byla zjištěna v roce 2014 v Ralsku, kde se od té doby rozmnožila již čtyřikrát. Další smečky vlků byly potvrzeny v roce 2016 na Broumovsku a v Krušných horách, v loňském létě poprvé i na Šumavě. Genetické analýzy potvrdily, že vlci z Ralska a z Broumovska pocházejí ze středoevropské nížinné populace (z Německa a z Polska), vlčí pár na Šumavě je dokladem toho, že Česko, stejně tak jako již zmíněné Rakousko, leží na křižovatce rekolonizačních cest vlků. Samice pochází ze středoevropské nížinné populace, samec pochází z Alp.

Jiná je situace ve východní části republiky - v Karpatech. Po návratu vlka na česko-slovenské pomezí v roce 1994 bylo odhadováno, že se v Beskydech až do přelomu tisíciletí pohybovaly 2-3 menší smečky, zlikvidovali je však pytláci, byť oficiálně se nepodařilo nikoho odhalit. Terénní monitoring vlčích hlídek potvrdil, že od roku 2002 až do loňského léta byl výskyt vlků poměrně sporadický, navzdory faktu, že nejbližší vlčí smečka v slovenských Kysucích se rozmnožuje pravidelně zhruba 15-20 km od českých hranic. Slovenská populace vlka, čítající podle oficiálních expertních odhadů 300-600 jedinců, je totiž pod silným tlakem legálního lovu, který ovlivňuje i šíření vlka do okrajových částí areálu včetně česko-slovenského pomezí (Slovensko má na odstřel vlků výjimku Evropské komise).

Podrobná analýza výskytu velkých šelem na českém území v posledních pěti letech (2012/2013 - 2016/2017) ukázala, že vlk je druhem velké šelmy s největší dynamikou. Sice nepatří mezi nejrozšířenější druhy (areál výskytu zaujímá jen 6,8 % území ČR a na 81,4 % má výskyt zatím jen sporadický charakter), nicméně počet obsazených kvadrátů se za pět let zvýšil trojnásobně (viz obr. 1).

Počet jedinců na území ČR lze vzhledem ke značné dynamice smeček těžko odhadovat, podstatným ukazatelem je proto množství potvrzených párů nebo smeček. V zimě 2016/17 byly zjištěny 3 smečky (Ralsko, Broumovsko, Krušné hory) a jeden pár (Šumava), který se rozmnožil v roce 2017 v národním parku Bavorský les a využívá i prostor na české straně hranice. V tomto roce se také podařilo doložit rozmnožování páru, který využívá přeshraniční prostor na Šluknovsku. Data ze sezony 2017/2018 ještě nejsou uzavřena, potěšující zprávou však je minimálně opětovný výskyt trojčlenné vlčí smečky v jižní části CHKO Beskydy - v Javorníkách. Sporadicky byl vlk zaznamenán také v Moravskoslezských a Slezských Beskydech a v Bílých Karpatech. Při svém putování však vlci mohou být zachyceni téměř kdekoliv v České republice. Většinou se pohybují nepozorovaně, náhodně jsou zaznamenáni na fotopastech a méně šťastné jedince zabijí auta na silnicích. Genetické analýzy potvrdily, že vlk přejetý loni na dálnici D1 u Jihlavy pocházel až ze slovenských Karpat (oblast Oravy) a vlk, kterého srazilo auto letos u Mladé Boleslavi, sem doputoval ze zhruba 300 km vzdáleného okolí národního parku Dráva v severozápadním Polsku. Stanovit početnost tak mobilního druhu je proto velmi náročné. Pokud vezmeme v úvahu jen rezidentní jedince, můžeme na našem území odhadovat zhruba 15-25 vlků.

Vzhledem k současnému trendu lze očekávat, že v dalších letech mohou vznikat nové smečky také v současných oblastech sporadického výskytu vlků, např. Frýdlantsko, Jesenicko, Krušné hory, Novohradské hory, nebo v oblastech zcela nových, jako jsou vojenské újezdy apod. Některé oblasti trvalého výskytu vlka v Dolním Sasku mají hustotu osídlení 160 obyvatel na kilometr čtvereční, rozmnožování vlka bylo potvrzeno i v Dánsku, dlouhodoběji žijí vlci dokonce na periferii Říma. V tomto srovnání je potenciál naší krajiny, nejen vysídlených pohraničních hor, značný. Kolik vlků u nás najde domov, záleží především na naší toleranci a schopnosti zapomenout na předsudky a pomýlenou symboliku, kterou vlk v posledních staletích bez vlastního přičinění získal.

Mgr. Miroslav Kutal, Ph.D., (1983) je zoolog a akademický pracovník Ústavu ekologie lesa Mendelovy univerzity v Brně. V Hnutí DUHA je koordinátorem programu Šelmy. Zaměřuje se na ekologii velkých šelem a jejich praktickou ochranu ve střední Evropě.
RNDr. Martin Strnad se dlouhodobě věnuje problematice ochrany velkých šelem. Pracuje v Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR.