VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když jsem v polovině února vycházela z chaty do zasněžených Javorníků, ani mě nenapadlo, k jakému neobvyklému příběhu okolnosti toho dne povedou. Nedaleko pod hlavním hřebenem nacházím rysí stopy, vypadá to na více zvířat pohromadě, tedy buď rysí pár při námluvách, nebo matka s mláďaty.

Pouštím se proti směru pohybu rysů dolů do menší strže a tam již z dálky vidím ušlapané místo s jakýmisi zbytky jemně poprášenými sněhem. Kořist! Rysem ulovený srnec je již skoro zkonzumovaný, ale kromě hlavy, nohou a kůže, které rys nežere, je tam ještě i něco málo masa. Je tedy šance, že rys či možná rysové by se mohli ještě vrátit sníst i tyto zbytky.

Ke slovu tedy přichází fotopast - instaluji přístroj v blízkosti kořisti na klacek zapíchnutý do sněhu, jiná možnost uchycení zde není. Testuji funkci a již dopředu nepochybuji o jistém výsledku - fotkách či videu krmícího se rysa.

Sledování stopních drah mě pak postupně přivádí na místa, kde rysové odpočívali, lezli na vrcholky vývratů, brousili si drápy o kmen smrku a různě dováděli. Nalezený trus a chlupy pro mě znamenají cenné vzorky pro DNA analýzy. Po návratu na chatu se dovídám, že kamarádi, kteří ráno vyráželi se mnou, tyto rysy přímo viděli - byla to tři odrostlá rysí mláďata. Ale to už je zase jiný příběh…

Po několika dnech se na místo s monitorovanou kořistí vracíme na kontrolu, mezitím však napadlo téměř třicet cm nového sněhu. Přesné místo nacházíme za pomoci bodu uloženého v GPS přístroji, ale fotopast ani větev, na které byla uchycena, nikde není vidět. Hrabeme v prašanu rukama, nohama i sundanou sněžnicí, ale nacházíme jen malé zbytky kořisti. Fotopast nikde; samozřejmě ani žádné čitelné stopy v okolí.

Po nějakém čase, když sníh trochu usedl a odtál, se další skupinka dobrovolníků pokouší opět přístroj najít, ale bezvýsledně. Pomalu se smiřujeme s tím, že nejspíš byl ukraden nějakým nenechavcem, který ho náhodou objevil. Z legrace však uvažujeme i o variantě, že tím pachatelem mohl být přímo rys či jiné lesní zvíře.

Jak dlouhá zima přešla do jara a rychle i do léta, tak jsme ztracenou fotopast pustili z hlavy. Jednoho květnového dne však zvoní telefon a slovensky hovořící pán nám vrátí naději: při procházce lesem našel naši fotopast (označenou štítkem s kontaktem) a rád by nám ji vrátil.

Bydlí v údolí pod kopcem, kde se nám ztratila. Shodou okolností jsou nedaleko toho místa v terénu kamarádi, kteří se u něj navečer při zpáteční cestě zastavují a s díky přístroj přebírají.

Plni očekávání si prohlížíme paměťovou kartu - a nestačíme se divit! Necelých 5 hodin od umístění fotopasti přišli ke kořisti (nejméně) 2 rysové - odrostlá mláďata. Jeden z nich se několik minut krmil, než ho zaujala ta podivná blýskající věc 2 metry od jeho večeře…

Podle dalších měnících se záběrů se konečně dovídáme, proč fotopast z původního místa zmizela - stala se totiž hračkou odrostlého rysího kotěte! Nejdřív ji jen trochu vychýlilo z původní pozice, v dalších hodinách si pohrávalo a tím pořizovalo „umělecké snímky“. Některé se mu i docela povedly - však posuďte sami.

Přitom se rys s fotopastí přemístil několik kilometrů. Nebýt nálezce, který byl dobrák od kosti a nebylo mu zatěžko zavolat na uvedený telefon (i když to bylo do sousedního státu), tak bychom se tohoto šťastného konce zajímavého případu asi nikdy nedočkali. Přišli bychom o snímky dokumentující návrat rysů k jejich kořisti, ale také potvrzující, že rysi se bílého blesku vydávaného některými fotopastmi nebojí. Dokonce jim ta podivná krabička v blízkosti jejich úlovku může přijít i jako lákavá hračka.

A co jiného nám fotopasti v lese pomohly odhalit? Mimo jiné přesný počet rysů, jejich obyčejné i neobyčejné přesuny, které jsme schopni zaznamenat i díky spolupráci různých zájmových skupin, často z různých zemí. Víme tak, že rakouský rys překonal Dunaj nebo že rys Ľubo přešel během půl roku sedmkrát frekventovanou silnici v údolí řeky Kysuce, kde jezdí denně 15 tisíc aut. Fotopasti nám prozrazují mnoho z intimního života skrytě žijících šelem, narození mláďat, sociální chování u značkovacích míst nebo u kořisti. Autentické snímky nám pomáhají být blíž šelmám, aniž bychom je rušili, a věříme, že pomáhají i sbližovat lidi, kteří na monitoringu šelem spolupracují a sdílejí své poznatky.

Leona Kutalová

Mgr. Leona Kutalová v letech 2007-2014  pracovala v Hnutí DUHA Olomouc jako koordinátorka monitoringu velkých šelem a koordinátorka dobrovolníků vlčích hlídek. V současnosti je na mateřské dovolené. Na svých cestách za šelmami mimo jiné natočila v okolí Doks, kam se vypravila natáčet vlčí vytí, krátké video vlka z první smečky, která se na českém území usadila: https://youtu.be/b363Sr-XvYc (odkaz též na stránkách časopisu).