Čtení na tyto dny

Přítel

Ať bydlí tam
kde je dřív jaro
později podzim
nejlépe u řeky
kolem níž
by se dalo jít lesem
kde by se naše myšlenky
uklidněné
rozestoupily jako stromy -
aby se tolik netrápil
až vtrhnem do jeho pokoje
v kterém na nás slovy myslívá
zrovna když ubližujeme ženě
nebo se ztrácíme v strachu
že máme ze srdce
jen cestu
zkoušíme-li to sami
na svou pěst
se svým jsem

(Zdeněk Volf) 

 

Na medvědy se Stanislavem Lolkem a T. G. Masarykem


Jan Lacina, č. 3/2018, s. 38-39

Mezi více než čtyřiceti studenty, kteří v letech 1878-1899 navštěvovali slavnou krajinářskou školu Julia Mařáka, byl zvláštní osobností Stanislav Lolek (1873-1936). Před nástupem na pražskou malířskou akademii roku 1895 se totiž stal profesionálním lesníkem a myslivcem. Jeho svižné kresby příhod lišky, které iniciovaly Těsnohlídkovu knihu a poté i operu Leoše Janáčka, vznikly jako odezva jeho praktikování u revírníka Agustina Kořínka ve Veselí u Mohelnice. A není divu, že na rozdíl od ostatních Mařákových žáků maloval a kreslil po celý tvůrčí život nejen krajiny, ale i veškerou lovnou zvěř - pernatou i srstnatou. Měl ji výtečně odpozorovanou ze svých dlouhých loveckých toulek a předlouhého trpělivého čekání. „Dojíždíval nejen s malířskými potřebami, ale i s puškami a s loveckými potřebami,“ vzpomíná na malířovy příjezdy tajemník Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně Jan Andrys.

Roku 1921 si Lolek, mající svůj trvalý ateliér v Praze, pronajal horský revír u Liptovské Osady poblíž Ružomberoku. Tady, v pralesovitých porostech na svazích, hřbetech a v údolích Velké Fatry se malíř a lovec v jedné osobě setkával nejen se zvěří srnčí a jelení, ale i s orly, tetřevy a medvědy. Za dlouhých pobytů v prostých loveckých chatkách (říkal jim koliby) zde nejen lovil, ale stejnou, ne-li větší měrou maloval a kreslil. Podrobné svědectví o svých prožitcích divoké přírody z let 1921-1934 podal ve svém Loveckém deníku, který ovšem vyšel až posmrtně roku 1947. Medvědům je v něm věnována nejedna zmínka a přiznejme, že i dvě rány. „Z medvědů se zdržují ve slovenských horách dva druhy,“ píše S. Lolek. „Medvěd hnědý, který doroste značné velikosti, a medvěd černý, menší, s tupější mordou, pod krkem mívá bílou skvrnu. Medvěd hnědý… je dobromyslné povahy, kdežto černý je zlomyslnější a nebezpečnější.“ Svého prvního medvěda ulovil malíř 7. července 1922 v údolí Černého potoka pod Smrekovicí a svoje setkání s ním popisuje následovně: „Mohlo být nedlouho po 6. hod., když pohlédnuv dolů v místa, kde se rýsovala z vysoké trávy stará, rozvalená dřevařská bouda, jsem zpozoroval, že se cosi pohnulo… Medvěd! Táhl vysokou travou vzhůru podél potoka, směrem ke mně. Nerozčílím se snadno, zůstal jsem spolehnut a pozoruji. Byl to statný kus. Šedivý na zádech a na palici, dole černý. Táhl pomalu, klátě svěšenou palicí zprava nalevo… postavil se k jednomu pařezu a hrábl prackou. Pařez se rozvalil jako z perníku… Zhlédnuv mne, přisedl a vycenil zuby. Já však už nečekal a střelil. Medvěd zasažen postavil se na zadní běhy, tlumeně zařval, převrátil se pozpátku na záda a kutálel se dolů do rokliny…“ Mrtvého medvěda dohledali až druhý den odpoledne a složitě transportovali dolů do vesnice. „A jak páchl! Musel jsem si jednu chvíli sednout, jak se mi udělalo mdlo. Štěstí, že jsem měl s sebou trochu slivovice,“ přiznává lovec. A co se dělo ve vesnici? „Tam nastalo pravé pozdvižení. Kdekdo vyběhl, medvěda tahal za kůži a mu nadával, ač ubožák jim nijak neublížil.“

Zastřelení druhého medvěda (8. října 1929) bylo podle Lolkova vyprávění ještě dramatičtější: „V Suchém Skalnu v levém boku se ozval jelen a zdál se dle hlasu silný. Šoulal jsem opatrně k němu nahoru. Náhle slyším dupot a temné vrčení. A už se ženou úprkem tři jelínci kolem mne… Tu se mi zdá, jako by mne někdo pozoroval. Ohlédnu se, je to nepříjemný pocit… Náhle mne zarazí jakýsi tichý zvuk, jako vrčení a na 30 kroků ode mne medvěd, skoro černý, přisedlý k zemi, hledí na mne a zlobně vrčí s vyceněnými řezáky. Světla mu zeleně světélkovala. Byl v útočné pozici,“ ospravedlňuje se Lolek, „a každým okamžikem se mohl na mne vrhnout. Neměl jsem mnoho času k přemýšlení. Střelil jsem a medvěd zasažen skutálel se dolů do malého žlíbku a tam zhasl.“

Doufám, že kvůli dvěma zastřeleným medvědům Stanislava Lolka nezatratíme. Ani jako vynikajícího malíře, ani jako dobrého myslivce. Vždyť do péče o zvěř investoval ve svém revíru podstatně více, než lovem získal. A odešel odtud smuten a zklamán - před pytláky, kteří byli stále útočnější. „Zprávy, které jsem dostal v zimě z Osady, byly čím dál horší. Pytláci se množili jako houby po dešti, pytlačili už i čtrnáctiletí pasáci a nedá se tomu nijak zabránit. A tak se už do Osady nevrátím,“ uzavírá začátkem roku 1935 svůj Lovecký deník. Ale přidává ještě vděčnou malířskou doušku: „Kolik mých obrazů vzniklo v osadském revíru. Kolik to bylo hodin trpělivého čekání a pozorování. Ve svých obrazech jsem se snažil podati přírodu a zvířata v ní žijící tak, jak jsem to postřehl, jak je tomu ve skutečnosti… V noci, když nemohu spát, v duchu prožívám všechna léta v Osadě znovu. Vidím své srnce a jeleny, slyším houkat výry na skále za vodou, pozoruji medvěda, jak sbírá jahody na pasece…“

Jestliže lovec mezi malíři krajináři je dodnes zjevem poněkud výjimečným, nebývalo a není tomu tak mezi politiky a funkcionáři, tedy „papaláši“, jak jsme rádi říkávali. Lov k jejich kratochvílím patříval a patří. Ale určitě překvapí, že byl občasným střelcem lovné zvěře, dokonce medvědů, i Tomáš G. Masaryk! To ovšem bylo v dobách, kdy zdaleka ještě nebyl prvním prezidentem Československé republiky, tím ušlechtilým a všeobecně váženým starcem na koni. Bylo to v posledním desetiletí 19. století, kdy působil jako univerzitní profesor filozofie v Praze a na letní byt jezdil s rodinou pravidelně do Bystričky u Martina. Jezdil tam sice především proto, aby se mohl stýkat se slovenskými vlastenci, ale rád se toulal přírodou Martinských holí, v jejichž divoké fauně nechyběli medvědi. V Hovorech s T. G. Masarykem, které zaznamenal ve 30. letech minulého století Karel Čapek, pan prezident vzpomíná: „Když mi na Bystričce lidi říkali, že se v horách potulují medvědi, že napadají dobytek a chodí na oves do polí, nevěřil jsem tomu; myslel jsem, že pasáci sami někdy zabijí či prodají ovci a pak to svedou na medvěda. Náš soused pan Markovický mě jednou zavedl se podívat, co takový medvěd dovede. V ovesném poli si sedne na zadní nohy a předními tlapami si zdrhuje oves do huby; pak se šoupá po řiti dál, až přešoupá celé pole - takové pole pak vypadá jako zdupané. Tož takové pole mi ukázal, také medvědí ,poklady‘, tak veliké, s ovsem a jafurami (borůvkami). Nu dobrá, když medvěd, tož na něho.“ První pokus ulovit medvěda půjčenou puškou však nevyšel. „Čekáme u ovsa v mýtině na kraji lesa hodinu, dvě… všude kolem ovčáci zažíhali vatry, tady, tam a zas jinde - to vám byla krása! Už jsme na medvěda nevzpomněli… a najednou vidím medvěda, jak vychází z lesa po čistině, tak třicet, pětatřicet kroků od nás. To vám bylo obrovské, krásné zvíře! Zvedal jsem pušku, ale nemohl jsem střelit, třásl jsem se jako list. Zatím medvěd z nás dostal vítr, skočil do ovsa a z něho do lesa. Tož tak hanebně jsem se zachoval. Nebyl to strach, spíš takové překvapení, že medvědi opravdu jsou“ - svěřil se K. Čapkovi pan prezident.

Další dvě Masarykova setkání s medvědem však skončila výstřelem dobře mířeným na komoru. Připomeňme vzpomínku na setkání třetí: „Odjížděl jsem z Bystričky do Prahy, a tož jsem se šel samoten loučit s hoľami; měl jsem pušku a psíka, takového malého a statečného. Jdu stezkou po holi a tu vidím asi na dvě stě kroků medvěda, zas takové ohromné zvíře, jak žere jafury… Psík běžel přede mnou; najednou medvěda vyčenichal a pustil se k němu. Medvěd zvedl hlavu, tož jsem musel honem střelit, asi na sto dvacet kroků. Dostal ránu do komory, převalil se, ale utekl do lesa. Já za ním. To se rozumí, že se nemá běžet za raněným medvědem, ale na to jsem nevzpomněl. Kdepak, panáčku, to člověk myslí jen na to, aby ho dostal…“ Mrtvý medvěd byl však dohledán až třetího dne, po střelcově odjezdu a v cizím revíru. Své vzpomínání na největší karpatskou šelmu pak Masaryk uzavírá moudrem, hodným profesora filozofie a sociologie: „Říká se, že medvědi jsou takoví, jací jsou v tom kraji lidi; u nás na Slovensku jsou medvědi dobromyslní.“

Navzdory tomu, že T. G. Masaryk střelil na Slovensku koncem 19. století dva medvědy a o čtvrtstoletí později S. Lolek dva další, medvědi tam dodnes - a nejen v Martinských holích a na Velké Fatře - opravdu jsou. A jsou to obrovská a krásná zvířata! Nelze však doporučit, abyste při setkání s nimi spoléhali na jejich dobromyslnost!

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu