VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„Naša príroda je pestrá ako málokde na svete. Krásu a dobrodružstvo máme na dosah ruky - stačí sa len dobre dívať!“

Tieto slová sprevádzajú a dokonale vystihujú prvý celovečerný film o českej prírode Planétu Česko. Krásu prírody môžeme pozorovať všetkými našimi zmyslami, už pri prvých záberoch ukážky som mal pocit, ako by som sa nachádzal v inom svete. Pritom toto všetko máme a je súčasťou našich životov. Je pre mňa cťou predstaviť vám jedného z tých, ktorí stoja za týmto nádherným projektom. Fotograf, kameraman a režisér, ktorého prácu sledujem už niekoľko rokov, Marián Polák.

Moja prvá otázka smeruje priamo na film „Planéta Česko“. Kde sa zrodila samotná myšlienka vytvoriť celovečerný film o prírode? Má v sebe zabudované aj určité posolstvo?

Ta první myšlenka na celovečerní film o naší přírodě u mě sahá do doby studia na pražské FAMU někdy před dvaceti lety. Tehdy to ale byla v našich finančních a technických podmínkách utopie. Uplynulo pak hodně vody, než nastaly takové podmínky, že jsme mohli spolu s přáteli tu myšlenku oprášit. Díky společnosti Beleco a jejich projektu „Příroda, koho to zajímá?“ se zejména podařilo zajistit hlavní financování filmu z tzv. Norských fondů a pak už bylo na nás tvůrcích, abychom tomu všemu dali smysluplnou myšlenku. To poselství je z filmu doufám zřejmé - nedělíme přírodu na krásnou a ošklivou, zvířata na užitečná a škodlivá, exotika začíná za prahem našich dveří a i v člověkem pozměněné přírodě všechno souvisí se vším.

Keďže tvorba bežného celovečerného filmu je veľmi časovo náročná, ako dlho sa natáčal tento? Zároveň by čitateľov určite zaujímalo, koľko a s akými lokalitami sa môžu stretnúť v samotnom filme?

Ten film se vzhledem k tématu a formátu natáčel vlastně velmi krátce, asi 16 měsíců, plus jsou v něm použité některé archivní záběry. To bylo dáno podmínkami projektu, do kterých jsme se museli vejít. V sezoně máte na všechno většinou jen jeden pokus a pak musíte čekat třeba až do dalšího jara, než máte šanci vzácné situace ze světa zvířat znovu natočit. Ideální by pro nás byly tři roky. Komplikovalo to nestandardní počasí, zvířata moc nespolupracovala a bylo nutné koordinovat natáčení na více místech najednou. Natáčeli jsme na několika desítkách lokalit, ty neúspěšné se pak do filmu nedostaly. Vyjmenovat všechny je asi mimo možnosti tohoto rozhovoru, zmíním snad jen, že některé z nich jsou i poblíž mého domova v Opatově na Svitavsku.

Vo filme môžeme vidieť naozaj pestrý výber zástupcov zvieracej ríše. Od tých najmenších až po tých najväčších. Väčšina z nich sú však veľmi plaché, ako ste riešili tento problém? Pretože určite veľa záberov nevyšlo na prvý pokus, alebo podľa predstáv.

My jsme se snažili ta plachá zvířata doplnit těmi méně plachými, protože jinak bychom těžko zvládli dobře natočit dostatek záběrů pro celovečerní film. Naštěstí nám to umožňovalo i jedno z témat filmu, tedy hledání zvířat a přírody i v bezprostřední blízkosti člověka, kde se tolik nebojí. Mám i dobrou zkušenost s tzv. tajgovými druhy - sýcem rousným a datlíkem tříprstým, ti také nejsou příliš plaší. U těch plachých je pak nezbytná trpělivost kameramanů, ale také znalost chování těch zvířat, kde nám zase pomáhala celá řada přírodovědců. A na první pokus vyšlo opravdu máloco, většinou se zadařilo až poněkolikáté.

Určite ste sa po čas natáčania stretli s chvíľami, na ktoré radi spomínate. Podelili by ste sa s nami o nejaké príhody spojené s natáčaním, ktoré vyčarujú úsmev alebo stoja za zamyslenie?

Vzpomínám rád na celé natáčení, i když to byly samozřejmě zároveň nervy, abychom film dotáhli do koukatelného konce. Dlouhé pak byly i měsíce ve střižně a vůbec při celé postprodukci. Nejraději vzpomínám na chvíle, kdy se nám po dlouhé době podařilo natočit záběry, po kterých jsme toužili - třeba lovících nebo pářících se užovek, modrásků, pářících se kulíšků, tetřevů v horském lese a řady dalších. To je taková odměna za dlouhé dny v terénu. Legrační bylo celé natáčení se syslíky, ti asi okouzlí každého milovníka zvířat. Někdy si na nás zvířata zvykla natolik, že vlastně ani nešlo natáčet. Konipas mi třeba sedal do sluneční clony objektivu, trčícího z krytu nebo kolegům ledňáček sedal na kameru přímo v potoce.

Verím že tento film môže inšpirovať a motivovať mladých, ale aj dospelých, aby venovali väčšiu pozornosť prírode a dianiu v nej. Veď predsa „to najkrajšie máme na dosah ruky“. Touto cestou by som sa chcel poďakovať Mariánovi za rozhovor a zároveň mu popriať veľa inšpirácie pri tvorbe nových filmov a fotografií.

S Mariánem Polákem rozmlouval Jaroslav Vyhnička.