VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Vím, že nic nevím. Tak to platilo v 90. letech o bobrovi. Alespoň v mém případě, ale obávám se, že málokdo na tom byl lépe. Tedy, něco jsme věděli. Uměli jsme lovit bobříka mlčení nebo hladu, četli jsme, že Pim a Red jednou přespali v bobřím hradu a představovali jsme si, že krajina s bobří hrází, to je ta nejlepší klukovská romantika. Pak jsme se začali učit víc a zjistili jsme, že vlastně nemáme z čeho. Přesto, že někteří z nás pamatují skutečně již hodně, do krajiny obydlené bobrem vzpomínky nikoho z nás už nesahaly. A nepomohla nám ani obrazová paměť. Fotografie do našeho světa začala pronikat mnohem později, než jsme z něj bobra definitivně vyhnali. Jedním z nejstarších ucelených souborů zachycujících ráz krajiny je barokní malba. Jenže to baroko je moc krásný pro oko. Copak by barokní malíř, se svým vytříbeným citem pro řád a lad věcí, mohl zachytit něco tak neesteticky neuspořádaného jako „hromadu větví“ bobří hráze? Ne, krajinu s bobrem jsme si prostě museli znovu objevit sami. A nebylo to vždy bezbolestné. Mnoho milovaných stromů muselo ustoupit novému bobřímu řádu. My jsme už ale pochopili, že tak vzniká nová říční krajina, která nebude o nic horší než ta, kterou jsme znali před bobrem. A nakonec jsme našli i staré záznamy a spolu s našimi novými zkušenostmi jsme nabyli dojmu, že už o bobrovi víme skoro vše. Přesto jsme se s každým rokem dozvídali něco nového: o jeho pobytových značkách, o jeho rodinných vazbách, o teritoriálním chování, o těžkém údělu bobrů v pubertě a tak stále dál něco dalšího. Vždy nám ale vyšel obraz bobra jako bezstarostného bonvivána, který se nijak výrazně nemaskuje, hrdě vystavuje na odiv příznaky svého pobytu a bezmezně věří na svou nepolapitelnost ve vodním prostředí. Byl to úctyhodný kruh znalostí o bobrovi, ale jak rostl, zvětšovala se i jeho hranice, za kterou se rozkládalo stále velké teritorium naší neznalosti. A pak se stalo něco neočekávaného. Bobři ze slovenského Záhoří se vydali na cestu, až se jejich areál protnul s areálem vlka a medvěda. Najednou změna, naše znalosti přestávají platit. Kdeže jsou nepřehlédnutelné pobytové značky, bezstarostný bobr přechází do ilegality. Tváří v tvář velkým šelmám dostává jeho víra ve vlastní neohroženost řádné trhliny. A stejné šrámy utržil i komplex našich znalostí o bobrovi. Nejsou to sice rány smrtelné, ale rozhodně nás nutí k zamyšlení. Nepřehlédli jsme, že sice sledujeme návrat bobra, ale do krajiny, ze které jsme předtím vyhnali také medvěda a vlka? Je možné, že skutečnostem ze Slovenska přikládám příliš velkou váhu a je to jen zakolísání na naší cestě. Ale rozhodně musíme být stále připravení opustit bezpečný kruh našich starých vědomostí a být ochotni vydat se do děsivého světa naší současné neznalosti. Jen za jeho hranicí totiž najdeme odpovědi.

David Veselý