VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Na začátek října je hodně teplo. Vcházím do dávno zapomenutého sadu. Ze staré třešně na mne jukne veverka. „Co tady pohledáváš?“, jako bych telepaticky vnímal její otázku. „Třeba bych si tě chtěl vyfotit“, ale jen na to pomyslím, skočí na vedlejší strom, a je pryč. Scházím z kopce, ve vzduchu se mísí vůně tlejícího listí a spadaných jablek. Vzpomínám na jaro. Z kvetoucích třešní se ozýval monotónní bzukot včel a dalšího hmyzu přehlušovaný trylky ptačích zpěváků. Dnes je tu však ticho. Tu a tam spadne k zemi list. Některé při tom rotují jak vrtule, jiné zas majestátně plachtí. Přehoupnu se přes úvoz do míst, kde jsou stromy poněkud rozvolněné. V trávě pod jablůňkou jak rozsypané dukáty září žlutá jablíčka. Jejich kvasící šťávy mocně vábí babočky. Na vedlejším stromě nacházím pěkný trs hlívy a už si představuji vonící polévku. Tiše kráčím po pěšince. V mlází se nepatrně pohnulo několik větviček. Lasička. Taky mne zahlédla a v příští vteřině mizí. A teď už zase do kopce. Vycházím na cestu a kochám se rozhledem. Dole v údolí klokotá městský ruch a stejně tak za mými zády na sídlišti. Tisíce lidských osudů se tam splétají do jemného přediva vzájemných vztahů, setkávání, loučení, míjení. Za chvíli se i já stanu součástí toho mumraje. Než zas půjdu kolem té pokroucené třešně, připravím si foťák. Veverka sedí na větvi. Jenže než zmáčknu spoušť, mizí v listoví. Z výšky na mne ještě jednou pohlédne svýma korálkovitýma očima: „Nejsem učesaná, víš? Ale zase někdy přijď, jo?“ Mám rád tato místa. Přestože je ta enkláva ze všech stran obklopena městem, připadám si tu jako v pralese. Tak brzy na viděnou, veverko.

Dušan Trávníček