Čtení na tyto dny

Pocta

Byli jsme vyznamenáni.

Nu ano,
letos na jaře
dostalo se nám mimořádné výsady.
V koruně naší borovice
založil si hnízdo pár pěnkav.

Já ovíván
přelety dříve vzácnými jak šafrán
jen popelím se v poctě důvěrou,
ty co chvíli zase kladeš na ústa
prst v roli starostlivé strážkyně.

A oběma nám duše obrůstají prachovými pírky.
A oběma nám jde k duhu
tohle filigránsky něžné sousedství
v zeleném velkoměstě veškerenstva.

(Josef Suchý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Pouť na Svatou Horu II. Pěší putování

Václav Štěpánek, č. 1/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Putování za vyplaveným dřevem

Petr Čermák, č. 1/2024, s. 20-22, pro předplatitele

Beskydy Rudolfa Jandy. Věnováno 50. výročí vzniku CHKO Beskydy

Václav Štěpánek, č. 1/2024, , pro předplatitele

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Dr. Robin Böhnisch, laureát Ceny Josefa Vavrouška za počin roku 2017


Vojtěch Kotecký, č. 3/2018, s. 51

Popravdě řečeno si už nepamatuji, kdy jsem poprvé mluvil s Robinem Böhnischem.

Ale naprosto přesně vím, kdy jsem se s ním poprvé seznámil.

Před volbami v roce 2002 ekologické organizace sestavily své vánoční přáníčko: publikaci, kde podrobně rozebraly, jaké zákony, programy a opatření by podle nich měla příští vláda připravit nebo nová sněmovna schválit. Poslali jsme je tehdy kandidátům, kteří měli reálnou šanci se dostat do sněmovny, a postupně chodily ponejvíce souhlasné, nicméně více či méně zdvořilostní odpovědi.

Ale po pár dnech jsem dostal sáhodlouhý e-mail od jakéhosi sociálně demokratického učitele z Mladých Buků, který očividně dobře věděl, o čem je řeč. Každý z našich návrhů komentoval, podrobně a zasvěceně. Něco takového jsem předtím a nejspíš ani potom nikdy neviděl.

Robin Böhnisch se tehdy poslancem nestal. A ruku na srdce, ekologické organizace tehdy hlavně sledovaly, jestli se do sněmovny dostane František Pelc a vrátí Libor Ambrozek. Ale o rok později se Jiří Rusnok rozhodl, že už nechce dál svoji loajalitu dělit mezi sociálně demokratickou stranu a Miloše Zemana, a rezignoval na svůj mandát. Ve sněmovně se uvolnilo místo pro náhradníka z Královéhradeckého kraje a učitel z Mladých Buků usedl v parlamentu.

Už jsme měli poslance s falešným titulem i poslance s tituly opravdovými. Ale nejspíš jenom jeden z nich kvůli své diplomce na kolenou počítal semenáčky buku v Rýchorském lese. A klečet v opadance je zkušenost, která nejspíš člověka naučí svébytnému druhu pokory.

Robin Böhnisch byl poslancem čtrnáct let, z toho sedm místopředsedou a poslední čtyři roky předsedou výboru pro životní prostředí. Zelený kruh jej opakovaně vyhodnotil jako poslance, který hlasuje nejvíce přátelsky k životnímu prostředí.

Soustavně vylepšoval ekologické zákony. Oponoval škodícím návrhům. Naposledy aktivně vystupoval proti škrtům občanských práv v novele stavebního zákona. Připravil a prosadil desítky novel nebo pozměňovacích návrhů.

Navrhl kupříkladu slavnou rezoluci, kterou sněmovna na poslední chvíli poměrem hlasů 148 ku jednomu zastavila úřednickou vládu, když se chystala prolomit limity těžby uhlí. Spolupracoval s ekologickými organizacemi, s ministry z různých politických stran nebo s jejich úředníky. Patří k zakladatelům sociálně demokratické ekologické platformy Zvonečník.

Loni svoji poslaneckou službu úctyhodně ukončil klíčovým podílem na úspěchu dvou zákonů, za něž právem dostává Cenu Josefa Vavrouška za počin roku. Dvou důležitých zákonů, které vybočují z myriád praktických ekologických norem. Protože - ač z různých perspektiv, v rozličných rozměrech a na úplně jiných tématech - oba principiálně upravují náš poměr k přírodnímu světu.

Naše sousedství s přírodou ponejvíce nebývá předmětem parlamentních debat. Ale dříve či později je na zákonodárcích, aby stvrdili nové společenské normy.

Loni to parlament udělal, a hned dvakrát. První zákon posílil ochranu národních parků a hlavně: potvrdil, že jejich účelem je vybrat několik částí české krajiny a ponechat je divoké přírodě, kam lidé budou chodit jenom na návštěvu. A díky druhému bylo rozhodnuto, že součástí našeho soužití se zvířaty napříště nebudou nedůstojné a zbytečné kožešinové farmy.

Robin Böhnisch nebyl jediným proponentem - koneckonců ani autorem - obou zákonů. Ale nejtěžší není normu sepsat. Nejtěžší a nejdůležitější je provést ji parlamentním rozhovorem různých společenských hodnot, postojů a priorit. A právě tady klíčovou roli sehrál jeho přístup k politické práci.
Politický styl Robina Böhnische nejlépe vystihuje kombinace kuráže se střízlivostí. Pečlivě uváží všechny eventuality, hledá nejodvážnější možné řešení a pak ho trpělivě prosazuje. Přitom umí odhadnout, co ještě půjde a co odložíme na příště.

A umí rozlišit správné a důležité od správného. Před lety jsme diskutovali, jestli se postavit jakési malé, nepříjemné a hlavně naprosto nesmyslné změně v zákoně o obalech. „Poteče z toho krev?,“ ptá se. Asi nepoteče, povídám. „Tak to nechme být.“

Nejen u dvou loňských zákonů dokázal vést jednání s klidem a rozvahou i tam, kde by ledaskdo dávno bouchal do stolu nebo dveřmi. Ve sněmovně měl nemalou autoritu, protože umí mluvit se všemi včetně protivníků a politických konkurentů.

Když se jeho strana před lety rozhodla, že z cynických politických důvodů pro ni bude výhodné hlasovat proti vyškrtnutí protektorátního paragrafu, který v horním zákoně dovoloval vyvlastňovat domy a zahrady ve prospěch dolů, Böhnisch jediný se rozhodl opačně. Na svém stranickém klubu to předem oznámil, vysvětlil své důvody, sám hlasoval s pravicí - a prošlo mu to.

Robin Böhnisch přitom nebyl monotematickým politikem. Patrně není náhodou, že se v jeho společenském myšlení potkávají tři vlivy: rodinná sociálně demokratická tradice - mezi předky má členy německé sociální demokracie v sudetském Podkrkonoší -, učitelské povolání a starost o přírodní svět.

Ve sněmovně pracoval nejen ve výboru pro životní prostředí, ale také ve dvou dalších výborech, které se starají o elementární pravidla státu, jeho místo a směřování: zahraničním a ústavně právním. Zapojil se do diplomatického úsilí o návrat Mendelova rukopisu z Německa na Moravu. Prosadil, aby se výročí největší masové vraždy československých občanů v Osvětimi v roce 1944 oficiálně stalo novým významným dnem.

Patřil - nejen na parlamentní půdě - mezi hlavní české advokáty Izraele. Často jezdil do kavkazských zemí - a jako poslanec potajmu navštěvoval Náhorní Karabach. Navrhl a prosadil parlamentní odsouzení genocidy Arménů, za což dostal arménské státní vyznamenání, medaili Mchitara Goše.

Poté, co loni skončil svoji parlamentní službu, stal se novým ředitelem Krkonošského národního parku. Kdysi někde řekl, že české národní parky - které všechny leží na hranicích - slouží jako naše okna do světa. Tahle metafora možná platí hned nadvakrát. Národními parky se díváme do světa za hranicemi politickými, ale také za hranicemi mezi světem, který utvářejí lidé, a tím, který řídí přírodní síly.

Robin Böhnisch v parlamentu mnohokrát ukázal, že dokáže postavit mosty, které nejenže spojují dva břehy, ale i pevně drží. Právě v Krkonoších - kraji, kde se s přírodou potkává opravdu hodně, hodně lidí - je pro něj místo jako dělané. Ředitel musí národní park vést tak, aby se uměl domluvit a přitom ambiciózně chránil přírodu.

Což je umění v dobrém smyslu politické. Robin Böhnisch je stvrdil v parlamentu a teď přináší do státní služby. Všichni budeme doufat, že ve sněmovně po něm tohle místo nezůstane prázdné.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu