Vstup pro předplatitele: |
Na pně kolměji
slunce dopadá
Zvedá ke kamni kámen
Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů
Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami
Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst
Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat
Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu
(Jindřich Zogata)
Již téměř rok uplynul od 11. listopadu 2017, kdy zemřel - den po ornitologu Karlu Hudcovi - kreslíř Jan Steklík. Když v roce 1986 začal vycházet časopis Veronica, záhy se začlenil mezi jeho spolupracovníky, přičemž svými nezaměnitelnými kresbami přispíval už v šedesátých letech do časopisů Host do domu či Index a později třeba do Brněnského večerníku, Vědy a života nebo do revue ROK.
Už se trochu zapomíná, že v prvních letech ve Veronice publikovali i jiní kreslíři, například Jiří Slíva, Vladimír Kokolia, Václav Houf či Jan Hrubý. Jan Steklík se však stal jejím kmenovým kreslířem, byť s ním zdatně držel krok Rostislav Pospíšil.
Čtenářům Veroniky představil jeho osobnost a tvorbu Tomáš Mazáč v číslech 2/1996 a 4/2003. Ve dvojčísle 2-3/2013 Karel Hudec s Václavem Štěpánkem připomněli jeho pětasedmdesátiny a Václav Štěpánek se s ním také v čísle 4/2017 rozloučil nekrologem nazvaným Kresba osiřelých brýlí. Jan Steklík svými kresbami ilustroval různé texty, ale často jimi jen odlehčoval některá témata. Činil tak svými proslulými ňadrovkami, jejichž soubor mu v roce 1992 vydalo nakladatelství Host, hlavně však těžil ze světa přírody. Inspiroval se rozličnými krajinami, rostlinami, zvířaty nebo ptáky, leč snad nejčastěji kreslil stromy, a to velmi bizarním způsobem.
Jejich koruny tvořily jelení parohy, tři blesky, hlava hřibu, mísa s jablky, otevřená kniha či televizor. Koruně obytného stromu dominovalo několik oken. Z vysokého štíhlého kmene vznikl vysílač, sloup veřejného osvětlení nebo komín s čapím hnízdem. Některé stromy Steklík vybavil opaskem, telefonem, ptačí budkou coby kamerou či kolečkovými bruslemi. Dalším stromům dal podobu halapartny, velkého kříže, ba i mostu!
Kresbami stromů s holí, berlou nebo se zafačovanou nohou jako by říkal, že i stromy stárnou a mohou utrpět úraz. A co strom s ohnutým kmenem zakončeným sekerou, kácející sám sebe? Toť strom sebevrah! Obdobně si Steklík pohrával s pařezy, které mohly sloužit jako popelníky či kalamáře. A pokud nakreslil holý kopec s jediným pařezem na vrcholu, to už nebyla jen hra, nýbrž memento.
Ano, kresby tohoto rodáka z Ústí nad Orlicí, který by se 5. června 2018 dožil osmdesáti let, byly založeny na fantaskní hře, na neotřelých nápadech a měly humorný efekt. Namnoze však byly metaforickými reflexemi světa kolem nás.
Jiří Poláček