VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V roce 1988 nás zaujal ve Veronice číslo 1 příspěvek Mongolové ochránci přírody. Protože však byl článek zejména historický a teoretický, nedozvěděli jsme se, jak to s mongolskou ochranou přírody vypadá v praxi. Rozhodli jsme se zaletět pro chybějící poznatky přímo ke zdroji, do Mongolska.

Tam vedla naše první cesta na ministerstvo ochrany přírody a životního prostředí. Úřad vznikl na konci roku 1987 a již dnes má čilé kontakty s komisí RVHP, UNEP i sdružením zemí jihovýchodní Asie a rozšiřuje i dvoustranné dohody o spolupráci.

Ministerstvo nejen kontroluje dodržování zákonů o ochraně životního prostředí, ale má možnost sankčně postihnout viníky přestupků proti nim. Pracovníci ministerstva se vyjadřují ke všem projektům zasahujícím do životního prostředí. V současné době spravují síť 13 přírodních rezervací a zónu zvláštní ochrany kolem jezera Chubsugul, menšího bratra Bajkalu. K dispozici mají na 400 pozorovacích stanic monitorujících, stav a kvalitu životního prostředí. Navzdory resortním zájmům bojují za radikální snížení plánu těžby dřeva, neboť lesů i v Mongolsku neustále ubývá a jejich obnova je problematická.

Když jsme se dočkali i příjezdu Ulricha a Jense, kolegů z univerzity v Halle, a spolu se vydali na sekretariát sesterské organizace Svazu ochrany přírody a životního prostředí, dozvěděli jsme se tam, že svaz byl založen v roce 1975 a čítá na 450 000 členů. Tento překvapující počet členů je ovšem i proto, že Veliký lidový chural přijal rezoluci, v níž vyzval každého občana, aby se stal členem této organizace, a snad i proto, že členské příspěvky jsou pouze 1 tugrik (2,50 Kčs) za rok. Do rozpočtu organizace přispívají nejen státní dotace, ale mimo jiné i např. dřevařský průmysl, který odvádí 8 procent svých zisků na fond ochrany přírody. O aparátu svazu se rozhodně nedá říci, že je byrokratický, neboť v každém ajmaku (kraji) jsou pouze dva placení funkcionáři. Členové svazu bojují proti zahájení těžby fosforitu na břehu klenotu mongolské přírody - jezera Chubsugul, zabývají se možností chovu kabargy, jejíž pyžmo je cennou a dobře placenou surovinou, nejnovější počin je pak podpora akvakroužku s prodejnou rybek, která je neustále obléhána zájemci o tento nový a rychle se šířící koníček. Tak jako se úroveň kultury domácnosti obvykle pozná v koupelně a na toaletě, tak my zoologové soudíme o kultuře vztahu národa ke zvířatům a k přírodě vůbec podle úrovně zoologické zahrady. Snad proto jsme položili i otázku, zda bude jednou i v Ulánbátaru zoo. Odpověď k našemu údivu zněla: „Bude, a snad brzo“. Svaz již na tuto myšlenku vyčlenil nemalou částku 500 000 tugriků a v současné době zaměstnává 50 lidí zabývajících se konkrétními přípravnými pracemi - výběrem místa, výstavbou a problémem likvidace velkého množství odpadků a tak dále. Se samozřejmostí vlastní všem Čechům v zahraničí jsme se přidali k sovětsko-mongolské expedici Akademie věd, jež měla hlavní stan v Tumencogtu, což je malé správní sídlo asi 500 km východně od Ulánbátaru.

Odtud jsme vyráželi terénními automobily na mnohadenní „maršruty“ do okolí. Hlavním úkolem expedice byla práce na mapě antropických vlivů na krajinu Mongolska. Lze tedy říci, že nic lepšího jsme si nemohli přát. Vědecký tým sestával obvykle z pedologa, geobotanika, botaniko-systematika, zoologa a různých pomocníků.

Do poslední funkce jsme byli zařazeni i my dva a naši kolegové z univerzity v Halle. Náš popis práce byl velmi různorodý - kopali jsme pedologické sondy (nezřídka ve čtyřicetistupňovém vedru), chytali drobné savce, vařili jídlo a podobně. To, co pro sovětské kolegy byla samozřejmá rutina, neboť každý z nich se již od studentských let zúčastňuje dlouhodobých vědeckých expedicí i do těch nejnepřístupnějších exotickýcb míst, pro nás byl nevšední zážitek. Ovšem i ve zdánlivě zachovalých biotopech vzdálených měst se zde lze setkat s projevy střetů člověka a přírody.

Mezi nejvážnější patří vytlačování divokých živočichů domácím skotem z míst, kde se po staletí napájeli. V praxi jsme se přesvědčili, že ta tam je stará mongolská zásada, že půda je sama země, matka všeho živého a nesmí být jakýmkoliv způsobem zraňována. Viděli jsme zoranou step s nyní již bídnou úrodou obilí, kde náš pedolog smutně konstatoval, že za 15 let obdělávání bylo větrnou erozí odneseno 50 procent humusového horizontu. Viděli jsme tisíce hektarů země zdevastované těžbou fluoritu u obce Beroh, viděli jsme kolem jurt a domků ze dřeva a plechů namačkaných kolem větších měst hromady hyzdících odpadků, na nichž se přiživují racci, kavčata a krkavci. Navštívili jsme ovšem i rozsáhlé stepní prostory, kde ohýnek plápolající u našeho „gazíku“ by! široko daleko jedinou známkou civilizace. Viděli jsme velké řeky Onon a Cherlen, které si samy nespoutaně hospodaří ve svém povodí a nesetkaly se zatím ani s náznakem snahy omezovat nebo regulovat je. Viděli jsme pro Středoevropana tak exotické věci jako stáda divokých antilop, hnízdo orla ve skupině balvanů přímo na zemi i hejna krásných jeřábů panenských.

Jak to tedy je ve skutečnosti s ochranou přírody v Mongolsku? Podle našich zkušeností a našeho názoru možnosti jsou dobré, plány veliké a realizace pokulhává. Můžeme říci - jako u nás.

Ale pozor! Se stavem ochrany přírody jsou na tom sice Mongolové asi jako my, s celkovou devastací přírody však asi tam, kde my na počátku století. A protože to byly doby, přiznejme, idylické, držme jim palce, aby se všechny záměry uskutečnily a Mongolsko zůstalo klenotem středoasijské přírody.

Jiří Schauer, Mojmír Vlašín