VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Antonínu Bučkovi a Zdeňku Hrubému

„Jako velkolepá básnická symfonie zajala mne Podkarpatská Rus, neúprosně žehnaná záplavou letního slunce, vyprahlá a mlčenlivá, její vůně se rozpínala výdechem bezpočetných květů, výškami hor, proudila čerstvou krásou hlubokých údolí Viči, Terebly, Riky, Černé a Bílé Tisy,“ píše v roce 1936 Jaroslav Zatloukal, básník a znalec Podkarpatské Rusi. Zatloukal stejně jako mnoho jiných českých literátů, badatelů a výtvarných umělců podlehl podmanivé kráse a divokosti zdejšího kraje. Není divu, „neboť v tomto kraji lesů, zvrásněném horami jako kus papíru, který se chystáme hodit do kamen, žijí dosud děje, jakým se bláhově usmíváme jen proto, že se u nás nestávají již po staletí“ (Olbracht); platilo za dob Nikoly Šuhaje loupežníka a vlastně platí dílem i dnes.

Skutečně, v této „zemi bez jména“, jakoby se čas ubíral jinými kroky, než jsme si zvykli u nás. „Na východě je člověk pánem času, na západě je čas pánem člověka,“ zní poznatek z třináctiletého pobytu Jaromíra Tomečka na Zakarpatí. Pokud o tom máme pochybnost v údolních vesnicích, dnes již spojených asfaltovými cestami, genius loci karpatské krajiny nás dostihne na lesních cestách a pěšinách stoupajících vzhůru k horským samotám a dál nad horní hranici lesa, na poloniny. V jejich rozlehlé zvlněné nádheře se Tomeček cítil jako na oceáně: „I tu mě kolébají vlny, i tady čepičkují jejich hřebínky, i zde volají ptáci potulující se odnikud nikam. I na horských vrcholech je nebe v moci vteřin.“ Tyto „sluncem zalité plochy slavných polonin, jejichž pestrá nádhera hořců, bílých pryskyřníků, žlutých fialek, macešek, jestřábníků, kopretin a krvavých kakostů je tím větší, čím chudší je píce, spásaná zde stády dobytka“, nutně zasáhnou každého poutníka podobně, jako kdysi Ivana Olbrachta.

Naproti tomu v pusté tísni horských roklin, daleko od zvuku sekyr a motorových pil, přežívá tu a tam ještě prales, jaký už Evropa mimo Karpaty nezná. Jeho hlubiny rozpráví jazykem ticha v nekonečném koloběhu rození a zmaru. Pro Olbrachta byl prales smutný, zapáchal tlením. „To proto, že jest zde více smrti než života a živí nestačí požírati mrtvých. Kráčíte-li po svěží měkkosti mechů, co chvíli se po lýtka boříte do hrobů hnijících stromoví, z umrlých těl svých dědů ještě zcela neztrouchnivělých se ke vzduchu divoce ženou houštiny maličkých smrčků, a na starých pařezech rostou zahrádky keřů a květin. Jest zde ticho; není tu zpěvného ptactva ani drobného zvířectva.“

„Jít Podkarpatskou Rusí znamená píti z hluboké studnice proměny krás, naslouchati symfonii hor a řek, vnímati čas, který jako by se tu zastavil a zašlapal čisté zrno. Ze všech jejich hor, polonin a krajin dívá se jiná tvář. Stokrát možno přejíti tuto zem a vždy nalézati zdroje nových citů a myšlenek.“ Slova Jaroslava Zatloukala nacházejí odezvu u stovek a snad tisíců českých turistů, kteří dnes putují ve stopách slavných literátů při svých výpravách za tichem karpatských lesů a „hudbou polonin“. Někteří pokorně, pěšky, jiní na motorových čtyřkolkách nebo v terénních džípech. Zdaleka ne všem už stačí spacák a kus sýra koupeného na salaši…

Pavel Klvač