Typické obydlí severní částí Podkarpatské Rusi (Verchoviny) ve 30. letech 20. století. Obydlí s vysokou valbovou střechou krytou vrstvenou slámou, u domu oboroh (zařízení sloužící pro skladování sena s posuvnou střešní konstrukcí na čtyřech kůlech). Foto z kolektivní monografie Podkarpatská Rus, Bratislava 1936, autor neuveden

 

Doporučujeme ke čtení

Šumava vítězná

Václav Cílek, Jan Dvořák, č. 1/2019, s. 2-4

Sucho jako šance pro naše potoky a řeky?

Petr Pařil, č. 1/2019, s. 5-9, pro předplatitele

Chvála kulhavého poutníka

Vladimír Just, č. 1/2019, s. 20-22, pro předplatitele

Vcházení do obrazů IV – Bohdan Lacina

Jan Lacina, č. 1/2019, s. 30-33, pro předplatitele

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Podkarpatská Rus a Československo


Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 2-4
Budova zemského úřadu z roku 1934 je dodnes jedním z poznávacích znamení Užhorodu. Autorem návrhu byl František Krupka.
Budova zemského úřadu z roku 1934 je dodnes jedním z poznávacích znamení Užhorodu. Autorem návrhu byl František Krupka. Převzato z wikipedia.org, foto Andrij Charchalic

Na oslavách 100. výročí založení Československa nikde nezazněla jediná připomínka toho, že tato republika byla svazkem pěti zemí, tedy že kromě tří historických českých zemí - Čech, Moravy a Slezska - a Slovenska, vytvořeného z 11 hornouherských žup a z částí dalších šesti, byla součástí republiky také Podkarpatská Rus, území, na kterém většinově žili Rusíni (a ovšem také velká židovská a maďarská menšina), jež vzniklo z několika uherských severovýchodních žup. Pravda, toto území sice bylo k nové republice definitivně přičleněno teprve v létě roku 1919, ale i tak mlčení o této části prvorepublikového Československa vlastně jen potvrzuje to, jaké měla, z české perspektivy, v rámci republiky postavení. Že sice šlo o strategické území, které přímo hraničilo s rumunským malodohodovým spojencem, ale jinak o něm bylo v obecném povědomí něco málo známo pouze ze stránek románů, povídek či básní Ivana Olbrachta, Stanislava Kostky Neumanna, Jana Vrby, Jaroslava Zatloukala či Karla Čapka. Podkarpatská Rus tak vlastně byla pouze jakýmsi exotickým karpatským přívěškem republiky. Přívěškem, nad jehož krajinou a lidovou kulturou se mnozí dokázali rozplývat, aniž by však spatřovali také neuvěřitelnou bídu většiny tamního lidu, proti níž byly zaostalé slovenské Kysuce či Orava ještě velmi rozvinutými oblastmi. Přívěškem, který se do republiky dostal tak jaksi navíc, z něhož nikdo nikdy nebyl v československé vládě nadšen, přívěškem, do něhož se muselo investovat…

Jak a proč se vlastně Podkarpatská Rus, země, která v rámci do žup rozdělených Uher neměla nějakou historickou hranici, do Československa dostala, když tento stát byl především realizací myšlenky česko-slovenské vzájemnosti a spolupráce? Východní hranicí uvažovaného československého státu měla být Zemplínská župa a část župy Užské (nejspíš i s Užhorodem), v nichž žilo poměrně velké procento slovenského obyvatelstva. O tom, že by se součástí plánovaného státu mělo stát i území na východ od této hranice, osídlené především rusínským obyvatelstvem, se jak v kruzích domácího, tak exilového odboje prostě neuvažovalo. Pravda, T. G. Masaryk se myšlenkou připojit „Uherskou Rus“ k budoucímu státu během svého pobytu v Rusku v roce 1917 okrajově zabýval, ale nikdy s touto možností veřejně nevystoupil.

Nicméně na jaře 1918, kdy již začínalo být zřejmé, že kola centrálních mocností pomalu ale jistě kloužou z kopce, se začali otázkou možného budoucího postavení své vlasti zabývat také rusínští intelektuálové v USA, podobně jak činili američtí Slováci. Mnozí z nich se zanášeli představou o tom, že by měla vzniknout země, do níž by náležely všechny oblasti obývané Rusíny. Ta představa sice byla v souladu s právem národů na sebeurčení, jak jej americký prezident W. Wilson definoval ve svých XIV bodech z ledna 1918, které do značné míry určily směr dalšího válečného i poválečného vývoje v Evropě, nicméně bylo zřejmé, že jako samostatný stát by toto území jen stěží mohlo fungovat, resp. že by se jej nepodařilo prosadit u vlivných velmocí. Proto se pak někteří rusínští představitelé začali zajímat o možnost připojení k plánovanému česko-slovenskému státu. Zástupci amerických Rusínů v čele s právníkem Hrihorijem Žatkovičem jednali o této záležitosti s T. G. Masarykem 25. října 1918 ve Filadelfii. Masaryk tehdy souhlasil s připojením celé oblasti k novému státu s tím, že by Rusíni měli získat v rámci republiky plnou autonomii.

Od těchto plánů k jejich realizaci však bylo ještě daleko. Zatímco vyhlášení Československého státu se uskutečnilo v Praze 28. října, na Moravě o den později a zástupci Slováků se Martinskou deklarací definitivně přiklonili ke společnému státu 30. října, o osudu Podkarpatské Rusi v té době totiž ještě ani zdaleka nebylo rozhodnuto. Zejména domácí česká politická reprezentace s tímto územím příliš nepočítala, připadalo jí to velmi složité a v dobách bojů o hranice s Polskem ostatně i velmi problematické; tím spíše, že se na zachování Kárpátalje, jak bývala oblast nazývána maďarsky, v hranicích Uher, resp. tehdy již Maďarska, velice angažovala také maďarská vláda. Slibovala Rusínům dokonce „silnou autonomii“, kterou vlastně ještě stále na svém území také vytvořila, a vůči této myšlence nebyly imunní ani mnozí rusínští představitelé. Bolševický převrat v Maďarsku a následná agrese vojsk tzv. Maďarské republiky rad na Slovensko a do jižní Podkarpatské Rusi ovšem maďarské plány pohřbila. Po porážce Maďarské republiky rad obsadila v průběhu srpna 1919 větší část země československá armáda. Saint-Germainská mírová smlouva s Rakouskem, která byla jako součást versailleských mírových dohod podepsána 10. září 1919, pak obsahovala minoritní smlouvu, podle níž byla Podkarpatská Rus právoplatně začleněna do nového Československa s tím, že v rámci tohoto státního útvaru bude mít rusínské obyvatelstvo zvláštní postavení, stvrzené autonomií.

Hranice nové země ale nezahrnovaly veškeré rusínské obyvatelstvo, což pro mnohé rusínské intelektuály bylo zklamáním, které v průběhu let samostatného Československa vytvářelo nespokojenost, stejně jako fakt, že československá vláda vyhlášení autonomie stále odkládala s poukazem na to, že oblast na ni ještě není zralá. Ústava sice formálně autonomii zaváděla, stanovovala kromě funkce zemského prezidenta také guvernéra, který byl volen pouze z příslušníků rusínského etnika, nicméně fakticky o autonomii nešlo. Nakonec byla autonomie pro Podkarpatskou Rus vyhlášena až po mnichovské dohodě, v období druhé československé republiky, což byl již pouze zoufalý čin, který platil do 15. března 1939, tedy do doby definitivního rozbití Československa. Tehdy prezident podkarpatoruské autonomie Augustin Vološin vyhlásil po vzoru Slovenska samostatný stát, Karpatskou Ukrajinu, který ale trval jen dva dny, než do oblasti vstoupila maďarská okupační vojska…

Jakkoli ovšem mnohé sliby československých politiků zůstaly nesplněny a autonomie byla vyhlášena až pod tlakem okolností a země byla prizmatem české politiky viděna jako onen přívěšek, prožívala Podkarpatská Rus po celou dobu trvání předválečného Československa mnohem lepší časy než v Uhrách do roku 1918. Rusíni získali možnost sebeidentifikace, možnost vzdělávat se ve vlastním jazyce a národním duchu, zvýšila se gramotnost obyvatelstva, došlo k jejich národní emancipaci. Přes veškerou bídu docházelo na Podkarpatské Rusi k viditelnému hospodářskému pokroku, ostatně československé vládní a správní budovy a školy jsou většinou dodnes nejvýstavnějšími stavbami v mnoha tamních obcích či městech. V tomto čísle Veroniky píšeme také o pastevectví a poloninách, a proto je nutno zmínit, že stát investoval také do rozvoje tohoto zemědělského odvětví a pomáhal vytvářet infrastrukturu polonin. Nakonec získávalo místní obyvatelstvo jistý zdroj příjmu také z rozvoje turistiky, neboť kraj se díky významným českým literátům oděl aureolou jakéhosi ztraceného ráje, za jehož hledáním směřovaly tisíce českých, ale také německých turistů. „Příroda na Podkarpatské Rusi je věčně krásná ve svých nádherných obměnách a život tam dosud nezkažený…,“ psal Ladislav Kaigl v roce 1936. „Ta chudá kukuřičná políčka,“ pokračoval ve svém zánosu, „ty stezky vinoucí se na širokých poloninách, kde se dobytek pase, ty hluboké temné a tiché lesy, kde zvěř ještě volně pobíhá, ta údolí, kde v malých roztroušených dědinkách na úpatí hor lid docela odloučený od celého světa žije svým dávným primitivním životem, jsou zasazené drahokamy do kraje Podkarpatoruského.“ Ač tedy země zůstávala po celou dobu trvání první republiky stranou zájmu československé (pražské) politické reprezentace (prezident Masaryk navštívil Podkarpatskou Rus pouze jednou, Edvard Beneš jako ministr zahraničí dvakrát, jako prezident nikdy), zůstalo necelých dvacet let Československé republiky v historické paměti většiny místních Rusínů jako zlatá doba národní emancipace a hospodářského rozvoje. Vše, co následovalo, totiž už bylo jen zlým snem.

Byť Edvard Beneš již jako prezident v článku z roku 1936 napsal, že Československo nepřipustí nikdy žádnou revizi a „území to bude hájit krví a železem, bude-li toho třeba,“ a zdůraznil, že „o osudu Podkarpatské Rusi je rozhodnuto na celá staletí,“ neboť „území to patří podkarpatskému lidu a Československé republice“, již za devět let se, pod velkým tlakem, pravda, vzdal Podkarpatské Rusi ve prospěch Sovětského svazu. Přitom značnou část východní, tzv. Svobodovy armády, tvořili právě podkarpatoruští Rusíni, kteří v ní bojovali za svobodné Československo. Země byla připojena k Ukrajinské sovětské socialistické republice a začala pro ni křížová cesta gulagů, kolektivizace, drancování přírodního bohatství, ekologických zátěží. Situace se pro rusínské obyvatelstvo příliš nezměnila ani po vyhlášení samostatné Ukrajiny. O uznání svébytnosti svého etnika, kterou zažívali v krátké době meziválečné republiky, si tak mohou Rusíni dodnes nechat pouze zdát.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu