VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Pralesy Zakarpatí. Nikde jinde ve střední Evropě se přirozené lesy nezachovaly v takovém rozsahu ani divokosti: Stužica, Uholka - Široký luh, Svidovec, Gorgany, Čornohora, Kúzyj, Pop Ivan - tisíce hektarů nezkrocených lesů, často již s územní ochranou a někdy dokonce pod patronací UNESCO. Mimo jiné právě rozloha je to, co je činí výjimečnými: například proti českým lesním rezervacím obvykle mají v kolonce počet hektarů o jednu, či dokonce dvě nuly navíc. Mnohem méně také bývají ovlivněny antropogenními zásahy, na některé lokality dokonce lidská ruka nikdy nesáhla. Pokrývají škálu vegetační stupňovitosti od pásma bučin přes horské smíšené lesy až po klimaxové smrčiny a společenstva horní hranice l

esa a najdeme je téměř ve všech hlavních horských celcích Zakarpatí.
Legislativní ochrana přirozených lesů stejně jako dalších významných přírodních objektů je na Ukrajině ukotvena zákonem „Pro přírodo-ochranný fond Ukrajiny“ z roku 1992, který podobně jako naše „stočtrnáctka“ (Zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb.; pozn. redakce) definuje hned několik kategorií zvláště chráněných území. Mezi maloplošnými jsou hierarchicky nejvýše postaveny „přírodní zapovidniky“ s velmi přísným ochranným režimem. Nižší kategorií jsou pak „zakazniky“ (celostátního nebo místního významu), které mohou být vyhlašovány trvale nebo dočasně a se zaměřením na konkrétní předměty ochrany - faunu, flóru, les nebo fenomény neživé přírody. Velkoplošnými chráněnými územími jsou regionální krajinné parky, národní přírodní parky a nejhodnotnější části přírody mezinárodního významu spadají pod „biosférické zapovidniky“, jejichž základem jsou již existující přírodní zapovidniky a zakazniky.

Na seznamu světového dědictví UNESCO figuruje na Zakarpatí 23 500 ha přirozených lesů nacházejících se na území Karpatského biosférického zapovidniku a Užanského národního přírodního parku, další tisíce hektarů velmi kvalitních lokalit lze nalézt i v rámci jiných maloplošných i velkoplošných zvláště chráněných území, případně i mimo ně.

Nejvýznamnější pralesy Zakarpatí

Stužicja-Užok
Prales Stužicja-Užok je pokračováním známého slovenského pralesa Stužica od slovensko-polsko-ukrajinské hraniční hory Kremenec dále na východ podél polsko-ukrajinských hranic. Zahrnuje hlavně společenstva bučin, jedlových bučin a bukových javořin a jeho jádrová část pokrývá plochu 2 500 ha. Specifikem území je přirozená absence smrku, díky které horní hranici lesa vytváří buk ve formě tzv. křivolesí. Jednotlivé stromy v něm dosahují výšky jen několika metrů a nabývají velmi bizarních tvarů. Význam území zvyšuje i fakt, že zde před 80 lety prováděl své pralesní výzkumy pozdější profesor brněnské lesnické fakulty A. Zlatník a poskytl nám tak možnost sledovat vývoj přirozených lesů s velkým časovým odstupem. Stužický prales je těžce přístupný, a to nejen díky hustému bukovému zmlazení a ležícímu mrtvému dřevu. Lokalita totiž spadá do střeženého hraničního pásma, kam lze vstoupit pouze na povolení ukrajinské pohraniční stráže, navíc obvykle s doprovodem. Právě uvedený fakt je zřejmě hlavním důvodem, proč se zachoval ve své nebývalé kráse i rozloze.

Uholsko-Širokolužanský prales
Zřejmě největší pralesní klenot Zakarpatí představuje doslova bukové nekonečno Uholsko-Širokolužanského pralesa rozprostírající se na ploše 11 860 ha pod horou Menčul jižně od poloniny Krásná. Jen pro představu: jedná se o větší lesní území, než pokrývá školní lesní podnik brněnské lesnické fakulty táhnoucí se od Brna po Blansko. Když zde nedávno švýcarsko-ukrajinský tým prováděl lesní inventarizaci, byl nucen pracovat vyloženě na expediční bázi. Z výsledků jejich práce dnes víme, že v celém pralesním komplexu 97 % území tvoří čisté bučiny, na živných stanovištích se v příměsi objevuje javor klen, vzácněji pak i další cenné listnáče. Nejstarší buky dosahují věku okolo 500 let. Najdou se i skuteční pralesní velikáni: např. jilm o průměru 150 cm a objemu kmene 38 m3 nebo buk s výškou 53 m. Další specifikum rezervace je podmíněno geologicky. Jižní svahy převážně flyšového masivu Menčulu totiž zasahují do rachovsko-perečínské zóny bradlového pásma Východních Karpat s výskytem jurských vápenců. Na ně je vázána silná populace tisu červeného a také kalcifilní společenstva, často s reliktními druhy. Nechybí ani jeskyně, které jsou oblíbenými zimovišti 15 druhů netopýrů.

Gorgany
Gorgany představují rozsáhlé pohoří ležící z větší části v Ivano-Frankivské a Lvivské oblasti a na Zakarpatí zasahují pouze svým jižním okrajem. Na rozdíl od Uholky a Širokého luhu zde dominují smíšené lesy a ve vyšších polohách horské smrčiny. Vrcholové partie hřebenů často pokrývají rozlehlá suťová pole obklopená neprostupnými porosty kleče. Velkou zvláštností celé oblasti je reliktní výskyt borovice limby. Přirozené lesy jsou evidovány na území Siněvirského národního parku nebo v rámci několika zakazniků (Bradulský, Stranžul, Zadnaja, Gorgany) severně Usť-Čorné. Raritou je zakaznik Kedryn u obce Lopuchiv, který chrání malou oázu dávné tajgy se společným výskytem smrku, limby a modřínu, byť původnost posledně jmenovaného může být diskutabilní. V sousední Ivano- -Frankivské oblasti byly velké plochy pralesů začleněny do území Gorganského přírodního zapovidniku v masivu Dobošanka. V zakarpatských Gorganech bohužel v současnosti probíhá velkoplošný rozpad smrkových porostů sanovaný masivním objemem nahodilých těžeb, které se zatím nevyhýbají ani chráněným územím. V mnohahektarové holiny se tak nedávno změnila nemalá část Bradulského zakazniku a nejistý je i osud dalších lokalit.

Širší okolí Rachiva
Ve východní části Zakarpatí v okolí města Rachiv se zachovala řada přirozených lesů mezinárodního významu, které jsou spolu s Uholsko-Širokolužanským masivem chráněny v rámci Karpatského biosférického zapovidniku. Téměř 2 000 ha převážně bukových pralesovitých porostů se nachází v pohoří Svidovec, přibližně 2 500 ha smíšených i čistě smrkových lesů nalezneme v rezervaci pod horami Pietroš a Hoverla v masivu Čornohory, rozlohou menší (130 ha), ale díky vápencovému podloží jedinečný Kúzijský prales se vypíná nad údolím Tisy u hranic s Rumunskem a v neposlední řadě je zde 1 500 ha prakticky nedotčených přirozených lesních porostů pod horou Pop Ivan Maramurešský, také na rumunsko- -ukrajinských hranicích. Právě Pop Ivan se svým skalnatým vrcholem, poloninami a pralesy představuje jednu z nejhodnotnějších a také nejkrásnějších lokalit Zakarpatí. Snad i proto zde podobně jako na Stužicji před 80 lety založil své výzkumné plochy A. Zlatník.

Mění se?

Zlatníkovy výzkumy poskytují nesmírně cennou datovou základnu pro srovnání se současným stavem. Těžko říct, zda by byl pan profesor s aktuální podobou svých ploch spokojen. Jistě by jej trápilo, že několik z nich bylo v průběhu let vykáceno, nicméně na těch, které se dochovaly, dosahuje les podle nedávno provedených měření podobných parametrů jako ve 30. letech 20. století. Opětovně byly zjištěny velké objemy živého i mrtvého dřeva, zachovala se i pestrá vertikální i horizontální struktura porostů. Rozdíly se částečně podařilo detekovat ve dřevinné skladbě. Z prostoru celé střední Evropy je momentálně dokumentována expanze buku a ústup jedle, přičemž uvedený trend se projevil v pralese na Stužici, zatímco na Popu Ivanu prozatím takový vývoj nenastal. Jiný obrázek poskytuje bylinné patro a hlavně půda. Na Popu Ivanu i na Stužici se v současnosti v přízemní fytocenóze vyskytuje prokazatelně víc druhů s vazbou na kyselejší stanoviště než před osmdesáti lety. A co víc, i měřené hodnoty půdní reakce a obsahu bazických kationtů v půdě zřetelně indikují celkovou acidifikaci. Jedná se o přímý doklad vlivu kyselých dešťů ze 70. a 80. let 20. století i v oblastech velmi vzdálených od zdrojů znečištění. Přestože je to již poměrně dlouho, lesní ekosystém se dosud do původního stavu nevrátil a je otázka, jestli se tak vůbec někdy stane. Jaký vliv bude mít v současnosti probíhající klimatická změna, zatím nevíme. Že však již působí, se zdá víc než pravděpodobné. Například v ledovcovém karu pod Popem Ivanem každoročně mizí sněhové pole, které ještě před deseti lety nerozpustily ani nejteplejší letní měsíce a ve vrcholových partiích podle nedávné studie už jen v posledních snítkách přežívají některé na Ukrajině vzácné vysokohorské druhy, jejichž populace bývaly mnohem bohatší. Proměnou prochází i horská krajina. Zásadním fenoménem posledních desetiletí je postupný ústup pastvy na poloninách, v jehož důsledku dochází k posunu horní hranice lesa do vyšších nadmořských výšek - například na Čornohoře mezi lety 1933 a 2001 rovnou o 80 výškových metrů.

Zakarpatské pralesy se tedy do jisté míry mění a krajina, do které neodmyslitelně patří, také. Popsané pomalé změny však nepředstavují zásadní ohrožení jejich existence. Tím je momentálně intenzivní a často ilegální těžba dřeva, jejíž značný rozsah je dobře patrný už při letmém pohledu na satelitní snímky. Na příkladu Gorganů se navíc ukazuje, že jistotu zachování nemají ani zvláště chráněná území. Čerstvé zprávy o nezákonné těžbě přicházejí například i z Užanského národního přírodním parku. Velmi nejistý je hlavně osud zatím nechráněných porostů s parametry přirozených lesů, kterých se podle některých odhadů na Zakarpatí dochovalo až 100 000 ha. Zakarpatské pralesy už za dobu své existence přečkaly nejen spoustu vichřic a dalších disturbancí, ale také valašskou kolonizaci, exploatační období 1. republiky i sovětské hospodaření. Přejme jim, aby odolaly i v dnešní době peněz. Nebude to bohužel jednoduché.