VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ten kouzelný kout světa, který jako nevelký (180 km dlouhý a do 100 km široký) přívěšek patřil necelých 20 let k meziválečnému Československu pod názvem Podkarpatská Rus, je Zakarpatskou oblastí Ukrajiny. Oba dva názvy jsou trošku zavádějící. Vždyť v obou pohledech, tedy „pod Karpatami“ i „za Karpatami“, leží jen poměrně úzký nížinný pruh tohoto území - Potiská nížina a Marmarošská pánev. Více než dvě třetiny zaujímají hory a doliny Východních (Poloninských) Karpat. Nádherné hory! Spíše tedy Karpatskou oblastí by se měl nazývat tento region, rozprostřený od Užhorodu na západě až za Rachov na východě.

Hory a řeky

Připomeňme, že karpatský oblouk se táhne v délce 1 800 km od Bratislavy až po srbské město Niš. Východní Karpaty (zde nazývané Ukrajinskými) leží zhruba uprostřed a zasahují směrem na sever i do Lvovské a Ivano-Frankovské oblasti Ukrajiny, směrem na východ do oblasti Černovické. Od Kremence (1 214 m) na hranici se Slovenskem na západě až po Hoverlu (2 061 m) na východě se táhne horské pásmo tvořené flyšem - souvrstvím pískovců a jílovců, pro které je typický měkký, široce zaoblený reliéf. Těch horských hřbetů je pěkná řádka; vytvářejí velkolepé defilé. Na severozápadě to jsou Východní Beskydy s již jmenovaným Kremencem. Za údolím Uhu následuje Javorník (1 017 m), na který směrem na východ navazuje mohutná Polonina Rovná (1 482 m), pak Polonina Boržava (1 681 m), Polonina Kuk (1 361 m) a Polonina Krásná (Menčul 1 501 m, Gropa 1 568 m). Poněkud na sever jsou vysunuty Gorgany (Dobušanka 1 754 m), směrem k jihu se lomí hřbet Svidovce s nejvyšší horou Bliznicí (1 882 m). Za údolím horního toku Tisy se pak vzpíná nejvyšší pohoří tohoto flyšového pásma - Černá hora. Její nejvyšší kopec Hoverla (2 061 m) je vrcholem nejen Zakarpatské oblasti, ale celé Ukrajiny. Je považován za jeden ze symbolů národní svrchovanosti, a proto je velmi hojně navštěvován. Dvoutisícovou nadmořskou výšku zde překonávají čtyři další vrcholy, mezi nimi i Černá hora neboli Pop Ivan Černohorský (2 026 m). Od něho směrem na jihozápad můžeme po horských hřbetech putovat na dalšího Popa Ivana, který se jmenuje Marmarošský. Je sice nižší než ten Černohorský - má „jen“ 1 940 m - zato vyniká svým členitým skalnatým reliéfem. Toto nepříliš rozsáhlé pohoří na hranici s Rumunskem, zvané Huculské Alpy nebo též Marmaroš, je jediné v Zakarpatské oblasti, které je tvořené horninami krystalinika - rulami, fylity, svory, krystalickými vápenci, tedy horninami, které zvětrávají do ostřejších tvarů než flyš.

Všechna uvedená pohoří se vyznačují zajímavými formami reliéfu. Na flyši jsou svahy často modelované mohutnými sesuvy. V nejvyšších částech se jak na flyši, tak na krystaliniku setkáváme s tvary reliéfu vzniklými působením horských ledovců - například s kary, morénami a ledovcovými jezírky. Dobře jsou zachovány zejména na Svidovci a Popu Ivanu Marmarošském.

Svoje specifika má i třetihorní vulkanické pásmo táhnoucí se nad Potiskou nížinou od Popričného (1 025 m) na hranici se Slovenskem přes Mukačevo až po město Chust. Toto pohoří je tvořeno andezity a jeho tufy; k významným vrcholům patří Antalovská polana (968 m) a Makovica (978 m) severovýchodně od Užhorodu.

Pohled na mapu Zakarpatské oblasti vzrušuje nejen převahou tmavě hnědé barvy hor nad zelenou nížin, ale i větvícími se modrými pentlemi řek. Od západu na východ to jsou Uh, Latorica, Boržava, Rika, Terebla a Terešva. Všechny směřují z hor převážně jihozápadním směrem do nížinné Tisy. Její původem starý maďarský název sice prý znamená „bahnitou řeku“, ale i ona má na svém horním toku nad Rachovem, kde se slévají její dvě ramena (Černá a Bílá Tisa), charakter čisté karpatské řeky. Jsou to podhorské řeky štěrkonosné, na svých dolních tocích - na rozdíl od našich regulovaných řek - divočící v širokých štěrkovitých korytech s peřejemi i hlubokými tůněmi. Při pohledu třeba na Riku, přitékající z horského údolí od Mežhorja (za první republiky zvaného Volové), určitě nebudete pochybovat o tom, že v ní dodnes žije Tomečkův Stříbrný lipan.

Klima Zakarpatska má kontinentálnější charakter než území dnešní České a Slovenské republiky. Poloha hlouběji v nitru kontinentu se projevuje především chladnějšími zimami. Průměrná roční teplota se pohybuje od 10 stupňů Celsia v Potiské nížině po necelý 1 stupeň Celsia na nejvyšších hřbetech Karpat. Obdobně průměrné roční srážky vykazují úhrn 600 až 1 600 mm.

Vegetace a fauna

V rozmezí nadmořských výšek 100 až 2 061 m, v závislosti na klimatických gradientech a členitosti reliéfu, patří Zakarpatská oblast do všech devíti vegetačních stupňů, jak je právě zde začal A. Zlatník ve 30. letech minulého století formulovat: 1. dubového, 2. bukodubového, 3. dubobukového, 4. bukového, 5. jedlobukového, 6. smrkojedlobukového, 7. smrkového, 8. klečového a 9. alpinského. Zbytky převážně dubových lesů se zachovaly v teplejších pahorkatinách jihozápadní části. Hlavní dřevinou Zakarpatska je buk, který zde roste v rozsáhlých nesmíšených porostech, nebo s příměsí jedle, javorů, smrku a dalších dřevin. Smrk má na Zakarpatsku omezený areál, přirozené porosty vytváří jen ve vyšších polohách nejvýchodnější části, na většině území je jeho přirozený výskyt jen sporadický. Proto se zde často setkáváme s vegetačním jevem, který z Česka neznáme - horní lesní hranici netvoří smrkové, ale bukové porosty, často s příměsí javoru klenu, a křivolakého, silně zakrslého vzrůstu. Krásnou, ale vzácnou horskou dřevinou je borovice limba rostoucí přirozeně v Gorganech. „Naše“ borovice lesní se v Zakarpatsku přirozeně nevyskytuje. Kolem pramenišť, bystřin i štěrkovitých říčních koryt vytváří porosty olše šedá. V horách, v 8. klečovém stupni, se kromě u nás dobře známé borovice kleče hojně vyskytuje nízká olše zelená. Lavinovými dráhami sestupují tyto dvě keřovité dřeviny často do nižších poloh mezi smrky, buky a jedle. Oproti přirozenému výskytu je však současné rozšíření společenstev klečového stupně omezeno dlouhodobým vlivem pastvy - rozšiřováním polonin, při kterém byla často významně snížena i horní hranice rozšíření stromovitých dřevin.

V bylinném podrostu lesů najdeme řadu druhů bylin i trav, které dobře známe z našich lesů. Z bylin vázaných na Východní Karpaty uveďme především v časném jaru kvetoucí čemeřici nachovou, dále kostival srdčitý, červeně kvetoucí plicník Filarského a našemu lučnímu zvonku rozkladitému podobný zvonek jedlový. Do vrcholného léta zářívají v porostních světlinách zlatisté úbory přes metr vysoké byliny, která se podle Klíče k úplné květeně republiky Československé z roku 1928 nazývala volské oko srdcolisté, ale od poloviny minulého století jí říkáme kolotočník ozdobný. Nezapomenutelný zážitek skýtá pobyt na rozkvetlých subalpínských a alpínských loukách polonin, zvláště setkání s červeně rozkvetlými porosty nízkého pěnišníku (Rhododendronu) karpatského.

Na Podkarpatskou Rus se za první republiky putovávalo i jako do ráje divoké lovné zvěře. Dodnes tam žijí všechny středoevropské velké šelmy - medvěd hnědý, vlk, rys i kočka divoká, i když zřejmě v méně početných stavech než na Slovensku. Rovněž s jelení zvěří je tam možno se setkat vzácněji než u nás či na Slovensku. Zato početnější jsou tam populace třeba tetřeva hlušce, jeřábka a sluky lesní. Nad poloninami zakrouží i orlové skalní.

Ochrana přírody před II. světovou válkou

Rozmanitá zejména lesní příroda, zachovaná v méně dotčeném stavu než v okolní Evropě, vybízela k obdivu a ke snahám o její ochranu již na přelomu 19. a 20. století, neboť i zde se rozvíjelo intenzivní mýcení lesů. První maloplošné lesní rezervace byly zřízeny z iniciativy maďarských lesníků v letech 1908-1913 ve Východních Beskydech - bukojedlová rezervace Tichá na svazích údolí Uhu a buková rezervace Jasan na svazích Kremence. Zřejmě ve stejné době začala být chráněna i menší území na východním okraji Zakarpatska - na Hoverle a Popu Ivanu Marmarošském. Rozvoj ochrany přírody zde nastal ve 20. letech po připojení území k Československu. Velkou zásluhu na tom mají A. Zlatník a A. Hilitzer. O tom, že ani tehdy nebylo prosazování ochrany vybraných částí lesů, jejich vyjmutí z hospodářských záměrů jednoduché, svědčí Zlatníkův článek v časopise Krása našeho domova z roku 1936.

Autor v něm připomíná, že již roku 1927 podal Ministerstvu školství a národní osvěty návrh na zřízení „největší československé pralesové rezervace v pohádkově krásném a kulturou nedotčeném údolí Šipotu pod poloninou Runou v oblasti ředitelství státních lesů a statků v Užhorodě“. Zlatník dokonce navrhl, aby se tato rezervace nejzachovalejšího přírodního lesa v republice jmenovala „Masarykův prales“. „Návrhy nenašly, bohužel, očekávané odezvy na povolaných místech,“ stěžuje si navrhovatel, „do údolí Šipotu byla postavena úzkokolejná lesní dráha a rezervace byla z hospodářských důvodů zřízena jen v postranním údolí Vojvodiny…“ Protože zmenšená šipotská rezervace byla z vědeckého hlediska velmi neúplná, bylo třeba hledat k ochraně nový pralesní komplex. Ten Zlatník našel roku l935 v oblasti Poloniny Krásné v povodí Lužanského potoka, byť se tam tehdy - jak píše - muselo jít ze zastávky železnice v Dubovém „přes hory a doly cestou necestou skoro 25 km pěšky nebo koňmo“. Pod názvem „Lužanský prales“ bylo vyhlášeno chráněné území jedlobukového pralesa s příměsí smrku o úctyhodné velikosti 1 504 ha.

Návrh přírodních rezervací na Podkarpatské Rusi, který A. Zlatník s A. Hilitzerem publikovali roku 1932, obsahuje 35 položek. Kromě návrhu rozšíření již dříve vyhlášených chráněných území (Stužica a Tichá na západě, Hoverla a Pop Ivan na východě) jsou to například bukové a jedlobukové porosty na Javorníku, javorové bučiny s podrostem bledule jarní na andezitové Antalovské polaně, lužní les v Černém močálu jižně od Mukačeva, porosty limby v Gorganech, jedlové bučiny v Kuzách, v rámci Podkarpatské Rusi velmi vzácné rašeliniště pod Berliáskou v masivu Svidovce… Zdaleka ne všechny návrhy se podařilo realizovat.

Ochrana přírody v současnosti

A jak to vypadá s ochranou přírody v Zakarpatské oblasti dnes? Snad díky tomu, že tato oblast byla do jisté míry střežena jako západní hraniční pásmo Sovětského svazu, nebylo ani zdejší lesní hospodářství příliš intenzivní. Víme, že například část Zlatníkem navrhované rezervace Stužica (s výzkumnými polygony) byla vytěžena v 50. letech, část pralesů na Javorníku v 60. letech a menší část pod Popem Ivanem rovněž v 60. letech. Bohužel lze říci, že tlak na zdejší přirozené lesní porosty vzrůstá v současnosti. Například na Javorníku byly roku 2000 holosečně vytěženy dvě třetiny jedlobukové Zlatníkovy výzkumné plochy číslo 7, sotva jsme na ní dokončili opakovaný výzkum. Děje se tak často navzdory ochranářským snahám. Nástupcem profesora Zlatníka v jeho snaze po souladu výzkumu a ochrany se v Ukrajinských Karpatech stal profesor Stěpan Michajlovič Stojko z Ústavu ekologie Karpat Národní akademie věd Ukrajiny ve Lvově. Ochraně přírody se věnuje i tým kolem profesora Vasila Komendara na Užhorodské univerzitě. A samozřejmě i státní orgány. Výsledkem mnohaletých snah je síť chráněných území více typů. Na prvním místě nutno jmenovat Karpatskou biosférickou rezervaci se sídlem ředitelství v Rachově, sestávající z osmi částí. Tvoří ji Černohorský masiv, Svidovecký masiv, Maramurešský masiv, Kuzujský masiv, Uholsko-Širokolužanský masiv, Dolina narcisů u Chustu a botanické rezervace Černá hora a Julinská hora. Rozloha této evropsky významné a výjimečné rezervace byla postupně od roku 1968 zvyšována a roku 2016 již činila 53 630 ha. Jak je z názvů jednotlivých částí patrno, jejich součástí jsou i některé pralesy, navrhované za rezervace již za první republiky A. Zlatníkem.

Zatímco Karpatská biosférická rezervace zahrnuje z 90 % lesy, další kategorie velkoplošných chráněných území - národní parky chrání celkovou mozaiku tradiční harmonické zemědělsko-lesní krajiny. Užanský národní park v severozápadní části Zakarpatska o rozloze 39 159 ha (a zahrnující i prales Stužicu) je od roku 1999 považován za součást trilaterální polsko-slovensko-ukrajinské biosférické rezervace Východní Karpaty. Druhým národním parkem Zakarpatské oblasti je Siněvir (40 400 ha) severovýchodně od Chustu, který byl oblíbenou rekreační oblastí s „turbázami“ již v dobách Sovětského svazu. Kromě Koločavy Nikoly Šuhaje loupežníka tam můžeme navštívit například i jedinečné Muzeum lesa a splavování dřeva, obdivovat zručnost a odvahu dávných rusínských dřevorubců, kteří budovali v horách dřevěné přehrady - klauzy zadržující vodu pro splavování vytěžené dřevní hmoty do údolí. Tam se z kmenů vázaly vory, plavené do Tisy a po ní dále do světa.

Kromě těchto velkoplošných chráněných území je v Zakarpatsku síť více než sta maloplošných „zakazniků“ lesní i nelesní přírody, odpovídající našim přírodním památkám a přírodním rezervacím. A pro úplnost dodejme, že další chráněná území Ukrajinských Karpat jsou vyhlášena i v sousedící Lvovské a Ivano-Frankovské oblasti.

Už dávno se po karpatských řekách dřevo neplaví, už dávno neplují Tisou vory z kmenů mohutných jedlí, nesoucí náklad soli z podkarpatoruské Solotviny. Místo seker a ručních pil vnikla i do zdejších lesů těžká mechanizace. Ubývá stád ovcí i krav na poloninách, přibývá pohozených PET lahví a zpustlých míst. Ale stále je možno v Zakarpatské oblasti Ukrajiny vstoupit do prostředí, které u nás již hledáme většinou jen marně. Vstoupit do tajemného šera věkovitých jedlobukových pralesů a z nich vyjít do jasu květnatých polonin. Vejít do vesnic na úpatí hor, které dodnes voní senem a hovězím hnojem, a popovídat si s tamními vstřícnými lidmi. Je to oblažující návrat do harmonické krajiny, v níž jsou ekologické a estetické hodnoty v souladu. Je to návrat ke kořenům.