Čtení na tyto dny

Z plných plic

Na pně kolměji
slunce dopadá

Zvedá ke kamni kámen

Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů

Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami

Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst

Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat

Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Jsou cesty kamenů, květů a v nich návrat (krátká potulka rodnou i domovskou Vysočinou)

Miloš Doležal, č. 4/2023, s. 18-21, pro předplatitele

Když horizontálu cesty protne vertikála, pak se cesta stává poutí

Josef Kroutvor, Pavel Klvač, č. 4/2023, s. 2-3, pro předplatitele

Ohlédnutí za půlstoletím Ramsarské úmluvy

Jan Plesník, č. 3/2023, s. 2-5, pro předplatitele

K hydromorfologickému působení bobra evropského

Tomáš Just, č. 3/2023, s. 29-33

Algolog v mokřadech

Olga Lepšová-Skácelová, č. 3/2023, s. 39-41, pro předplatitele

Hnízdění ve věnci

Dagmar Pecková, č. 3/2023, s. 46-47

Návrat do země zaslíbené


Jan Lacina, č. 4/2018, s. 14-17

Zemí zaslíbenou nazval Podkarpatskou Rus v jedné ze svých prvních knih přírodních próz Jaromír Tomeček. Působil tam na více místech třináct let jako notář a neméně než své profesi oddával se přírodě Potiské nížiny a hlavně karpatských horských lesů a polonin. Ten proužek hornaté země se svéráznou přírodou i lidmi však - od roku 1919, kdy byl připojen k tehdejší republice Československé - nelákal jen umělce pera i palety, ale také přírodovědce rozmanitých specializací. Zejména botanici a zoologové si tam přicházeli na své, neboť ve srovnání s Čechami a Moravou vstupovali do krajiny civilizací méně dotčenou. Mohli tam dokonce vcházet i do zbytků divočiny, ve které nevládli lidé, ale příroda sama. Připomeňme alespoň pražské botaniky Karla Domina, F. A. Nováka a M. Deyla, zoologa Julia Komárka, který kdesi u Rachova mimo jiné střelil pro sbírky pražského Národního muzea obávaného medvěda „tatu“. K těm, kdo ve 20. a 30. letech minulého století působili ve výzkumu přírody Podkarpatské Rusi nejdéle a nejsoustavněji, patřil Alois Zlatník, tehdy mladý asistent, později profesor brněnské lesnické fakulty. (O jeho životě a díle jsme ve Veronice podrobně psali při příležitosti 100. výročí jeho narození ve 2. čísle roku 2002.) Právě systematickým výzkumem ve zbytcích pralesů Východních Karpat si začal dobývat věhlas našeho předního ekologa přírodního lesa.

Poprvé navštívil Podkarpatskou Rus ještě jako student botaniky a zoologie na Karlově univerzitě roku 1922. Již roku 1927 pak předložil na vyzvání generálního konzervátora přírody na Ministerstvu školství a národní osvěty (MŠANO) Rudolfa Maximoviče svůj první návrh na zřízení východokarpatských lesních rezervací. (O pět let později jej pak s kolegou a přítelem A. Hilitzerem podstatně rozšířili o další lesní i nelesní plochy.) A roku 1928 vystavil na slavné Výstavě soudobé kultury na nově vybudovaném brněnském výstavišti originální „Mapu lesních typů státních lesů užhorodského ředitelství“, ve které diferencoval tamní lesy přírodní dřevinné skladby do 11 vegetačních jednotek. V letech 1931 až 1934 pak se spolupracovníky vymezil v rozmanitých typech přirozených bukových, jedlobukových i smrkových lesů (pralesů) Východních Karpat celkem 34 výzkumných (vzorních) ploch, sdružených do devíti vzorních skupin - od západu na východ to jsou Stužica, Javorník, Bystrica, Antalovská Polana, Vojvodina, Pleška Unguriaská, Kuzy, Pop Ivan a Hoverla. V režii Oddělení lesnické ekonomie Státních výzkumných ústavů lesní produkce v Brně pak s týmem dalších specialistů rozvinul na vybraných plochách (o velikosti od 1,65 do 13,69 ha) komplexní a velmi podrobný výzkum lesní vegetace (stromů i bylinného podrostu) a lesního prostředí, zejména půd. Cílem výzkumu bylo poznat a diferencovat růstové podmínky dřevin a dynamiku jejich růstu, najít vztah mezi vegetací a půdou a - zjednodušeně řečeno - naučit se od přírody rozumně hospodařit. Zlatník od počátku svých aktivit ve výzkumu a ochraně přírody chápal lesní rezervace jako nezbytné terénní laboratoře, jakési terénní učebny. Roku 1934 v dílčích závěrech svých podkarpatoruských výzkumů píše: „Přirozený les svou skladbou a obnovou je nejdůležitějším vodítkem pro hospodářské směrnice a bude třeba dalších usilovných studií, abychom vyčetli z nejstarší a nejdokonalejší učebnice tvorby, pěstění a ekonomie - pralesa - vše užitečné, co tam nejzkušenější lesní hospodář - sama příroda - napsal.“ Šetření na výzkumných plochách samozřejmě předpokládalo, že se bude periodicky opakovat. Roku 1939 však vypukla II. světová válka, na jejímž sklonku připadla Podkarpatská Rus k Sovětskému svazu. Karpatské hory na jeho západní hranici se staly pro cizince těžko přístupným územím. Pan profesor Zlatník se již nikdy na své východokarpatské pralesní polygony nedostal.

Nikdy nezapomenu na ten den v polovině 70. let, kdy více než sedmdesátiletý pan profesor, vyklízeje své pracoviště na lesnické fakultě, věnoval Tondovi Bučkovi a mně, svým bývalým diplomantům, mimo jiné i soubor brožur v šedohnědé kartonové obálce z let 1934-1938 - „Prozkum přirozených lesů na Podkarpatské Rusi“. Stačil v nich publikovat fytocenologické, dendrometrické i pedologické rozbory alespoň z části zkoumaných ploch - čtyř ze Stužice a tří z Javorníku v západní oblasti a čtyř z oblasti Popa Ivana Maramurešského ve východní části Podkarpatské Rusi. Brali jsme toto dávné Zlatníkovo dílo jako jeho kšaft, jako vzácnou relikvii, ve které jsme si občas až požitkářsky listovali. A když jsme spolu prováděli stanovištní průzkum převážně bukových lesů na východoslovenském Vihorlatu, toužebně jsme hledívali dále na východ, kde jsme za hraničními dráty tušili legendární výzkumné plochy svého velkého učitele. Dostaneme se tam někdy? Věděli jsme, že se sice i do Ukrajinských Karpat pořádají zájezdy, ale jen do některých částí, a i v nich je nutno dodržovat určitou „maršrutu“ a družit se. Samostatné badatelské toulky nepřipadaly v úvahu.

Naděje svitla začátkem 90. let, kdy se Ukrajina osamostatnila. První - již roku 1991 - vyrazil do ukrajinských pralesů pod Popem Ivanem Ivan Vološčuk, též Zlatníkův odchovanec a tehdy ředitel Tatranského národního parku. V místech Zlatníkových výzkumných polygonů, jejichž přesné hranice však nezjišťoval, založil nové výzkumné plochy a provedl obdobná šetření, jako před 60 lety Zlatníkův tým. Vzápětí nasměroval do Zlatníkových stop svého doktoranda Zdeňka Hrubého docent Antonín Buček. A ten, podle černobílých mapových náčrtků ve starých výzkumných zprávách, objevil zdánlivě nemožné. Pod Berlebáškou v masivu Popa Ivana našel 9. června 1996 v nepřehledném pralese na kůře prastarého smrku pruh vybledlé červené barvy - přes 60 let starý zbyteček označení Zlatníkovy výzkumné plochy č. 11. A o pár dní později - 13. června 1996 našel na druhém, západním konci Ukrajinských Karpat v horském masivu Javorníku v bukovém pralese po svahu poněkud rozvleklou kamennou hromadu, označující jeden z polygonových bodů plochy č. 7. Zdeněk Hrubý dokázal, že i po více než 60 letech se dají Zlatníkovy výzkumné polygony dohledat přesně a znovu je vytyčit. Opakovaný výzkum mohl začít.

V letech 1996-2009 se uskutečnilo přes dvacet výzkumných expedic. Nejprve - pod vedením Zdeňka Hrubého - byly znovu zaměřeny, označeny a probádány plochy č. 6 a 7 na Javorníku a (po navázání alespoň formální spolupráce s ředitelstvím Karpatské biosférické rezervace v Rachově a hlavně po vyřízení propustky do hraničního pásma s Rumunskem) plocha č. 11 (největší ze všech) v masivu Popa Ivana. Další diplomanti a doktorandi brněnské lesnické fakulty pak prováděli se spolupracovníky z řad studentů obdobné úkony na dalších Zlatníkových plochách - Jiří Veska na polygonech č. 12 a 14 pod Popem Ivanem, Milan Žárník na ploše č. 5 na Javorníku, Tomáš Kolář a Jan Šebesta na plochách č. 3 na Stužici a č. 13 pod Popem Ivanem. Jakub Houška zde zpracoval pedologickou disertaci. Několika expedic do oblasti Javorníku a Popa Ivana se zúčastnil i Igor Míchal, ekologický stratég a publicista, který se zabýval mapováním růstových stadií a fází pralesa. Velkým přínosem byla účast zkušených pralesních specialistů z Výzkumného ústavu pro krajinu a okrasné zahradnictví - Tomáše Vršky, Pavla Šamonila a dalších, kteří se ujali pod Popem Ivanem zejména dendrometrických šetření. A nelze zapomenout na předního odborníka na půdní faunu profesora Josefa Ruska, který v červnu roku 2007, v předvečer své sedmdesátky, sdílel s námi nepohodlí stanového tábora na polonině Strunžin, aby v těžko průchodném horském pralese zopakoval výzkum chvostoskoků.

Spisovatel Jaromír Tomeček se do své „země zaslíbené“ vrátil na skok po více než padesáti letech roku 1991. A byl zklamán. Svoji reportáž, uveřejněnou v Revue otevřené kultury ROK, dokonce nazval „Krajina po bitvě“. My, kteří jsme do ukrajinských poloninských Karpat zavítali v devadesátých letech poprvé, jsme jimi byli okouzleni a nadšeni. Určitě tomu tak bylo především proto, že většina obnovovaných Zlatníkových ploch si zachovala svůj pralesní charakter, byla snad dokonce ještě divočejší. Ubylo totiž pastvených stád hnaných na poloniny přes les. V hraniční oblasti zanikly rekreační aktivity, které se zde za první republiky začaly zejména díky Klubu českých turistů rozvíjet. Holosečně vykáceny byly jen některé plochy. Naplno jsme se zde, často daleko od civilizace, oddávali kouzlu temných pralesů i slunečnímu jasu polonin. Prožili jsme zde i divoké bouře. I za chladných lijáků jsme se snažili udržovat životodárný „karpatský“ oheň, abychom si mohli kdykoliv v kotlíku uvařit čaj či hustou polévku, abychom se měli kde usušit a ohřát. I na opékání berana, získaného od pastevců na polonině Lesičí, došlo. Ale především jsme všichni s obrovským nasazením bádali a těšili se z vědomí, že měříme tytéž mohutné buky a jedle jako před více než šedesáti lety naši předchůdci, jindy zase jejich nadějné nástupce. Ano, v bukových, jedlobukových i smrkových pralesích na svazích Berlebášky a Popa Ivana Maramurešského na východě a Javorníku a Stužice na západě ukrajinských Karpat jsme si s úlevou i obdivem uvědomovali, že koloběh přirozeného lesa bez zásahu člověka, tedy střídání a soužití stadií růstu, zralosti, rozpadu a obnovy, je plynulý, ba věčný. I za takovým poznáním je důležité se tam vracet.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu