VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Básník S. K. Neumann snesl začátkem třicátých let do své rozjímavé knížky o Podkarpatské Rusi z nejvyšší hory Huculských Alp enciány, tedy hořce. Nevím, který druh měl na mysli, neboť na tamních poloninách roste hned několik druhů. Na přelomu tisíciletí jsme se tam kochávali nejen modrými květy hořce jarního, Clusiova, pyrenejského a tolitového, ale i květenstvími mohutného hořce žlutého. Já si však ze všech tamních rostlin nejvíce oblíbil vratičku měsíční. Drobnou nelesní kapradinu, kterou po kolenou hledávám v trávě jako symbol návratů ve všech krajinách, které si oblíbím, které přijímám za součást svého domova. Zdaleka ne ve všech však roste.

Na květnatých pastvinách Popa Ivana a Berlebášky bylo vratiček plno. Na polonině Lesičí, kousek pod stanem, který jsme si s Antonínem Bučkem postavili na místě jedinečného výhledu na štíty hor, jsem měl dokonce svoji vratičkovou skalku, svoji malou výzkumnou plochu. V trávě kolem vápencových balvanů jsem tam objevil přes dvacet rostlinek! Ke každé z nich jsem zapíchl kolíček a studoval, jak se populace vyvíjí. Jakou jsem měl radost, když jsem zjistil, že všechny sledované vratičky se na svých místech objevily i příští rok! A jak jsem se vyděsil, když jsem jednou v létě spatřil, jak mizejí v útrobách pasoucích se krav! Ale ani pastva moje vratičky nezničila. Díky tomu jsem si mohl roku 1999 jednu utrhnout - přiznávám - do knížky nikoliv o Podkarpatské Rusi, ale o mém rodném Tišnovsku. Připravovali jsme tehdy s malířem Vojtěchem Štolfou publikaci „Květnice a příroda Tišnovska“ a já tehdy nemohl v ústřední krajině svého domova vratičku najít.

Nevím, zda se ještě kdy ke svým vratičkám pod Popa Ivana Maramurešského vrátím. Toužím po tom moc. Občas se zahledím na tu, kterou jsem odtud přinesl do knížky o přírodě Tišnovska. Vojtěch Štolfa ji portrétoval i s kouskem hnědého humusu a lodyžkou mechu ploníku. Voní a vábí. A já alespoň v duchu se nechám vstřebat hlubinami jedlobukového pralesa, opět vstupuji mezi živé velikány, pracně přelézám padlé trouchnivějící kmeny. Zase zblízka slyším na horní hranici horské smrčiny na Berlebášce nejen zvonečky ovcí, ale i tlukot mohutných černých křídel tetřeva hlušce, zase mi zavoní z okraje pastvin poléhavý jalovec nízký. Opět si předáváme z ruky do ruky dalekohled, abychom sledovali z poloniny Lesičí přes údolí na polonině Strunžin medvěda, zeširoka obcházejícího košiar s ovcemi. Zase prcháme uprostřed noci před bouří z vrcholu Popa Ivana, kam jsme se vydali přespat blíže hvězd, a vypudily nás oslnivé blesky a strašidelně hřmotný hrom. Těch bouří s lijáky snad bylo ještě více než pohodových slunných dnů! Jednou jsme dokonce dolů do údolí Tisy snášeli z horského hřbetu terénní auto ARO, protože cestu před našima očima odnášely proudy vody. Promočeni jsme bývali až na kost, ale jak šťastni!

Zase vzhlížíme k hvězdnému nebi z poloniny Obniž, Lesičí i Strunžin. Je srpen, připadá nám, že Perseidy se řítí těsně nad našimi hlavami. Zase cítím v tom nádherném horském povětří blízkost tří kamarádů a kolegů, s kterými tam už bohužel nikdy stát nebudu - Tondu Bučka, Zdeňka Hrubého a Igora Míchala, a napadá mě dávný latinský citát: „Per aspera ad astra“. Přes překážky ke hvězdám!

Jan Lacina