VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Po náhlém a nečekaném úmrtí doc. Ing. Antonína Bučka, CSc., zhodnotili život a dílo tohoto mimořádného člověka, lesnického odborníka a ochránce přírody jeho dlouholetí přátelé a spolupracovníci. Jedna hustě popsaná stránka jeho života však zůstala zmíněna jen okrajově a tou je kariéra vysokoškolského učitele.

Antonín Buček přišel na ústav lesnické botaniky a fytocenologie Lesnické fakulty Vysoké školy zemědělské (dnešní Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně) brzy po revoluci a byl pověřen výukou do té doby zcela opomíjeného oboru ekologie lesa.

Měl jsem to štěstí, jako jeden z prvních doktorandů na fakultě, že A. Buček byl mým školitelem. Já se tak stal mimoděk svědkem jeho pedagogických aktivit coby jeho student, a poněkud později i jako jeho spolupracovník a kolega.

Jak charakterizovat Antonína Bučka, učitele? Je to již dávno, co jsem začínal svoji kariéru coby doktorand v oboru, ale jasně si vzpomínám zejména na dlouhé konzultace zaměřené na téma výzkumu, metody, výběr badatelského území a později na konzultace výsledků. A. Buček nikdy nelitoval času stráveného diskusí se svými studenty, přičemž si zapaloval jednu cigaretu za druhou, aby se mohl lépe soustředit. Uměl zasvěceně hovořit na jakékoliv téma, student od něj nikdy neodcházel s nezodpovězenými dotazy, naopak odnášel si kupičku literatury, kterou vždy z bezedné knihovny tento učitel k dané problematice okamžitě vyhledal a zcela nezištně půjčil, včetně cenných rukopisů či v té době vzácných cyklostylovaných materiálů. V průběhu konzultací stačil ještě vždy vyřídit mnoho telefonátů, ve kterých ho žádali o radu kolegové, dobrovolní ochránci přírody či státní úředníci nebo politici. Mé dotazy vždy zodpověděl vyčerpávajícím způsobem a pak plynule přešel na související témata a většinou jsme po několika hodinách končili u politiky. Nebylo to bezúčelné, protože mě tak naučil dívat se na problém komplexně, ze všech stran a uvidět jej mnohdy v netušených souvislostech.

Někdy ve vzácných chvílích jsme přešli i na problémy soukromé, rodinné a musím s hlubokým vděkem říci, že se mi i zde od něj dostalo cenných rad, kterými se snažím řídit dodnes. Stal se tak doslova a do písmene mým druhým otcem, neboť jsem s ním strávil v tomto období více času než s otcem vlastním. Antonín Buček tak hluboce ovlivnil nejenom moji odbornou kariéru, ale i soukromý život.

Jako učitel byl nesmírně trpělivý, díky tomu, že nelitoval času stráveného se svými studenty, měl dokonalý přehled o jejich výsledcích, které pak citlivě korigoval. Zejména dbal na publikační aktivitu studentů: „Napiš článek do časopisu, přihlas se na konferenci, vezmi tuto přednášku“, neustále dbal na to, aby se student pořád někam posouval. Vzpomínám si na jeho radu, když mě poprvé přihlásil na mezinárodní konferenci vedenou v angličtině a já jako ruštinář a němčinář byl v angličtině samouk začátečník a bál jsem se ostudy, když se mě po přednesení referátu někdo na něco zeptá a já mu nebudu rozumět a umět odpovědět. On na to, když se tě někdo na něco zeptá, odpověz mu, na co chceš ty! A hned mi to ukázal na této konferenci v praxi; jako můj předřečník odpověděl na nějaký dotaz perfektně v angličtině naučenou definicí teorie typu geobiocénu, čímž umlčel každého dalšího potenciálního tazatele.

Jako studenta mě nenechával zahálet, zapojoval mě do projektů ústavu, posílal mě na rozmanitá jednání, dával mi oponovat studentské práce, zapojoval mě do výuky a vedení terénních exkurzí.

Výuku měl vždy pečlivě promyšlenou a do detailů připravenou. Stal jsem se tak svědkem vzniku nového předmětu mapování biotopů a krajiny, kde mě již od počátku bral jako svého kolegu (a kde mi na prvním kurzu v Hostětíně nabídl tykání). Tento předmět vznikl jako jeho osobní vzpoura proti tzv. „virtuální realitě“, jak s oblibou označoval využívání map, aniž by člověk tušil, jak vznikly, a jejichž převrstvením pak vznikají mapy nové, které však nenesou žádnou novou informaci (považoval to za negativní fenomén dnešní doby). V tomto předmětu učil studenty tvorbu tematických map na základě skutečného terénního průzkumu krajiny. Bohužel 15. výročí tohoto kurzu, které jsme plánovali v Hostětíně společně oslavit, se Antonín už nedožil. Tak jsme mu s kolegy Lacinou a Vavříčkem alespoň připili skvělou místní trnkovicí a zavzpomínali.

Nezapomenutelné chvíle nám doktorandům a počínajícím akademickým pracovníkům přinášely terénní výzkumy, do kterých nás začal postupně zapojovat. Několikaletým projektem bylo geobiocenologické mapování příbřežních částí vodních toků povodí Odry, kdy jsme prozkoumali více než 2 000 km říčních toků. Zkušenost k nezaplacení, která mi jasně ukázala, že v terénu člověk nalezne úžasné přírodní krásy, pouze je-li dobře teoreticky připraven je rozpoznat a vnímat. Zcela neopakovatelnou zkušeností bylo chodit po březích řek po povodních v roce 1997 a pozorovat, co všechno voda v říční nivě dokáže. Další úžasnou příležitost poznat nivní krajinu mi Antonín Buček umožnil, když mě pověřil vedením části výzkumu ve střední novomlýnské nádrži, zaměřeného na studium vývoje populací vrby bílé. Její sukcese započala po spuštění hladiny nádrže o 85 cm při příležitosti budování umělých ostrovů skrz vodní dílo jako biokoridoru, který měl spojit severní a jižní břeh nádrže. Zde mě naučil, jak se organizuje a plánuje týmový výzkum, aby vše navazovalo a fungovalo, a hlavně jak se tvoří závěrečná výzkumná zpráva.

K významným Bučkovým pedagogickým počinům nepochybně patří tvorba koncepce tzv. „malých státnic“, které ve své době sehrály významnou roli ve zvyšování kvality studia na Lesnické fakultě. Společně s doc. Zdeno Ambrozem vytvořili koncept komplexní seminární práce, kterou museli studenti lesního inženýrství (tehdy ještě pětiletého studia) po třetím ročníku vypracovat a před komisí obhájit, aby mohli postoupit do dalšího ročníku. Práce byla tematicky zaměřena na hodnocení zadaného segmentu lesního porostu (o rozměrech řádově desítky hektarů), kde studenti museli využít všechny doposud získané znalosti z jednotlivých přípravných předmětů a segment charakterizovat po stránce geologické, geomorfologické, pedologické, klimatologické, dendrologické a fytocenologické; výsledkem byla typologická mapa s popisy půdních sond a fytocenologickými snímky. Každoročně mě A. Buček promyšleně pověřoval oponováním několika takovýchto prací, podobně jako ostatní své doktorandy, abychom se naučili posuzovat komplexní práce, zejména zhodnotit návaznosti v takovém typu práce.

Později v rámci doktorského grantu GA ČR, který jsme na ústavu získali, A. Buček vymyslel Komplexní geobiocenologický kurz pro fakultní doktorandy. Uskutečnily se čtyři, pro zúčastněné doktorandy nezapomenutelné běhy. První v Česko-saském Švýcarsku, druhý na Šumavě, třetí v Tatrách (po památné větrné kalamitě) a poslední byl logicky směřován na Pop Ivan na Ukrajinu, kde se nacházejí jedny z nejstarších geobiocenologických výzkumných polygonů prof. Zlatníka, které znovuobjevil kolega Zdeněk Hrubý v rámci své disertační práce (jeho dobrodružná povaha, doslova dychtivost poznávat přírodu a obyvatele vzdálených exotických zemí, ho přivedla i do Nikaragui, kde bohužel tragicky zahynul při autonehodě).

Antonín Buček se také stal - společně s kolegou Janem Lacinou - ideovým tvůrcem památníčku věnovaného žáku a později kolegovi Z. Hrubému, který byl umístěn v arboretu ve Křtinách s nápisem „Ad Astra per Aspera“. Buček i Lacina spolu se Zdenkem Hrubým strávili léta při nádherném bádání v Podkarpatské Rusi na plochách založených jejich učitelem A. Zlatníkem. Nemělo by se stávat, aby učitel přežil svého žáka.

Antonín Buček byl vynikající učitel, který s potěšením sledoval růst svých žáků a nezištně je podporoval při jejich další kariéře, což nemusí být v akademické sféře, často plné závisti, podrazů a obav z konkurence, častým zjevem.

Tondo, děkuji ti za vše, co jsi nás naučil, symbolicky i za všechny tvé studenty, více než stovku diplomantů a 13 doktorandů. Doufám, že tam někde nahoře ses už potkal se Zdenkem a spokojeně diskutujete o výsledcích ukrajinských bádání a koukáte na nás, jak pokračujeme ve tvých šlépějích, ve šlépějích velkého učitele, ekologa lesa, geobiocenologa a ochránce přírody, který své široké znalosti a lásku k lesu uměl předávat neopakovatelným způsobem mladší generaci. Stále nám chybí a budou nám chybět tvé znalosti, tvé rady a neocenitelné zkušenosti, které jsi předával tichým hlasem, určeným pro ty, kdo chtěli naslouchat.

Petr Maděra

Autor je akademickým pracovníkem a profesorem Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně.