VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Schopnost pamatovat si a vzpomínat je úžasný dar, kterým nás příroda vybavila. Otevírám tedy v hlavě šuplík nadepsaný „pan Buček“. Záměrně neuvádím všechny jeho tituly. Nevyžadoval je a nikdy mi nenabídl tykání. A také za toto jsem mu vděčný… nezvykl bych si!

Asi každý člověk má ve svém životě několik „kormidelníků“. S odstupem času jsem si jist, že pan Buček kormidloval mou akademickou plavbu. Byl to on, kdo třetinu našeho ročníku (včetně mé studentské maličkosti) vyházel od „malých státnic“, aby mě za pár let doporučil na doktorandské studium prvorepublikových výzkumných ploch profesora Zlatníka v lesích Podkarpatské Rusi. Samozřejmě, že tím lodním volantem tehdy otočili na východ spolu s panem Lacinou a oba mě tak zachránili od povinného „utonutí“ ve vojenském útvaru v Kerharticích.

Vítr zadul správným směrem, a tak jsem se již následující léto (2004) ocitl v zeleném moři Huculských Alp. Rozvlněné Karpaty, kam oko dohlédlo, místo mořských ptáků létaly po stráních ovce a neuvěřitelně hbité krávy. Doplul jsem do země zaslíbené… les, poloniny, štiplavý dým ohníčků, mokré boty, mléko, krajíce ovčího sýra větší než od chleba a… všudy a ve všech přítomná „horilka“ - toť jasná znamení podkarpatoruského plavce.

Hned první výprava byla nečekaně nabitá zážitky. Vichřice, bouřky, konzumace všeho možného, včetně lišejníkové polévky. Za křest, kterým se ze mě stal plavčík způsobilý organizovat výzkum a pobývat v Ukrajinských Karpatech, však považuju úkol zajistit dopravu z obce Dilovo na poloninu Obniž, kde byl tábor. Toto opatření mělo ulehčit náročný výstup s bagáží pro trio pánů Lacina, Vrška a Holuša. Několik dní předem jsem se s místním šoférem Miškem Kožurakem domlouval, že nás 9. 8. 2004 vyveze po večerním šašliku v ristoránu Julija nahoru, abychom již strávili noc na poloninách. Nic z toho se nestalo. Když v danou hodinu na smluvené místo nikdo nepřijel, sedl jsem na autobus do Kostilivky a díky místním dětem dohledal Miška Kožuraka. Ach ta horilka… Miško dnes opravdu nemohl vzít kormidlo gruzaviku do rukou, což mi potvrdila i jeho žena. Jak na potvoru už nejel žádný autobus k rozpitému pivu, kde čekala vysokoškolská smetánka… a telefon? Ten mi tu sloužil jen jako hodinky. Prekérní situaci jsem vyřešil po svém. Ruce na prsa, pěkně klusem po silnici, a občas marně máchat na žigulíky. V nejhorším je deset kiláků tak na hodinku běhu. „Stopa“ jsem chytil až od závory pohraniční stráže zhruba v půli cesty. V doprovodu dvou vojáků mě uříceného eskortovali autem vezoucím melouny rovnou na posádku v Dilove. Dlouho jsem lámanou slovenskou ruštinou vysvětloval opilému důstojníkovi, že nejsem ani pašerák ani narušitel a že na mě čekají profesoři o pár stovek metrů dál v hospodě. Nakonec se však povedlo a naráz stojím ve dveřích ristoránu „zatčen“, bez slibovaného odvozu, zato však podepřen dvěma ozbrojenci v maskáčích. Lépe zapůsobit na akademický sbor snad ani nešlo. Sebrali nás všechny. Mezitím veliteli zase nějaké to promile v krvi přibylo. Dost možná i to přispělo v synergickém účinku s údernou ruštinou Tomáše Vršky a přirozenou autoritou akademiků k tomu, že se vše začalo v dobré obracet. Po hodince nás propustili do srpnové noci, dokonce bez nutnosti vysázet na stůl očekávaný úplatek.

Myslím, že všichni tehdy usnuli spokojeně po dni vypitém až do dna. Pod lodním kýlem protaženému plavčíkovi však usnout nešlo. Loď se houpala přespříliš. Zčásti snad díky přípitkům na tento večer a zčásti díky zaslouženému oddychování tria námořních důstojníků, které v údolí Bílého potoka hřmělo jako mořský příboj.

Pane Bučku - Vaše absence v onen večer mě dodnes mrzí. Správný kurs ve správný čas jste ale určil Vy. A přede mnou a po mě ještě mnoha dalším studentům. Za to Vám navždy díky!

Jura Veska