VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Na Podkarpatskou Rus přijel Martin Mitáš (*1969) na začátku devadesátých let minulého století tak trochu náhodou. Se zdejším divokým krajem se rychle sblížil a začal ho navštěvovat opakovaně. Po pár letech jako turistický průvodce. Za více než čtvrt století nachodil zdejší krajinou stovky kilometrů. Část poznatků shrnul do turistického průvodce Podkarpatská Rus - Verchovina. Nejkrásnější trasy na západě Ukrajiny, který vyšel v letošním roce. Při této příležitosti jsme mu položili několik dotazů.

Jak se stalo, že jste se z individuálního návštěvníka stal průvodcem organizovaných zájezdů?

Zarazila mě neznalost průvodců autobusových zájezdů, které jsem zde potkával, a z toho často pramenící nevhodné chování celé skupiny. Místní lidé by si například v té době nikdy nesedli jen tak na zem před obchod či bufet (na zem se přece plive), ale spíše by si vynesli ven židli či lavici. Rozhodně by nekráčeli po ulici s alkoholem jen tak v ruce a nepili ho přímo z lahve apod. A je nějaká lepší možnost lidem vysvětlit, jak se v navštívené zemi a k místním chovat, než v pozici průvodce?

Jak by se měl návštěvník v takovém prostředí podle Vás chovat?

Jiné je to se zájezdovou skupinou a jiné při soukromé výpravě v počtu několika jedinců. Základem je podle mě nenamyšlené vstřícné jednání, kdy však člověk musí mít stanovené hranice vstřícnosti, aby ho místní „nesežrali“. K turistům a návštěvníkům rekreačních zařízení jsou místní podle mě velmi tolerantní a odpustí přestupky, které by u nás už vyvolaly konflikt. Chápou, že lidé se přijeli bavit a užívat si. Jinými slovy: „pokud na to máš, klidně dělej hrdinu a frajera, jen počítej s tím, že případné škody musíš uhradit“.

Na druhou stranu by návštěvník měl mít na paměti, že „nereprezentuje“ jen sebe, ale i zemi, ze které přijíždí.

Čím pro Vás byly zdejší pobyty výjimečné?

Jiná kultura, mentalita lidí, historie kraje - to všechno vám umožňuje vidět jinak i sebe a svoji zemi. Bylo neuvěřitelné sledovat zemi uvrženou do pro nás těžko představitelné bídy, jak se lidi musí „drát“ o své místo na slunci, ale přesto všechno jsou vstřícní a štědří. Vidět, jak nepatrné věci či podpora můžou neskutečně pomoci. Bylo zajímavé si uvědomit, k čemu jsme se mohli „dopracovat“, kdyby u nás komunisti byli u moci ještě pár let. Tenkrát bych dal návštěvu povinně všem majitelům rudé knížky. V době megainflace, kdy za jeden americký dolar člověk dostal 200 000 ukrajinských karbovanců (přechodná ukrajinská měna), jste byl na jednu stranu milionářem, na druhou jste si neměl co koupit a člověk úplně cítil, jak jsou peníze jen potištěným papírem. V životě tamního člověka není nic jisté a zadarmo. Prostě je všechno takové „syrovější“. Co jste se od zdejších lidí naučil?

Že fňukání nikam nevede a člověk se o sebe holt musí postarat sám, či v rámci rodiny a přátel.

Čím Vás oslovuje zdejší krajina a příroda? V čem je jiná než naše?

Zdánlivou rozlehlostí. Byť země není příliš veliká, díky špatné infrastruktuře je často problém se někam dostat. Ale když toto překonáte, najednou se můžete ocitnout na krásných a zajímavých místech. „Konec světa“ je přece jedna z velkých zajímavostí, a zde takových míst najdete mnoho. Kde u nás můžete bloudit celý den a vůbec netušit, kde se nacházíte? Zažít pocit prvního, který se prodírá neprostupným lesem či se probíjí k civilizaci zapadaným potokem. A v okamžiku, kdy si myslíte, že více ztraceni už snad ani být nemůžete, potkáte lidi.

Jak vypadá výprava, kterou vedete?

Výprava je jedna věc a zájezd druhá. Na výpravě člověk sám spoustu věcí a souvislostí teprve objevuje, zájezd bývá v dnešní době poměrně „odladěná“ záležitost, kde většina věcí běží a funguje tak, jak má. Samozřejmě že díky překotnému vývoji se ledacos mění a člověk se ani jako průvodce na zájezdu rozhodně nenudí.

Dnes cestovkám ubývá zájemců vyrazit pod stan, což s sebou nese méně posezení pod hvězdami u táboráků, na druhou stranu už od roku dva tisíce začala v zajímavých lokalitách výstavba ubytování pro turisty, takže dnes je kvalitou i cenou z čeho vybírat. Účastníci mají prožitek podle toho, jaký program zvolí. Jiný na hřebeni hor, jiný při splouvání řek a jiný při návštěvě některé z památek či zajímavostí, kterými je kraj Podkarpatské Rusi posetý.

Jaký prožitek a jaké zamyšlení účastníkům nabízí?

Lidé si jedou spíš odpočinout a něco zažít, než se zamyslet. Řečeno s trochou nadsázky: někdy mám dokonce pocit, že mnozí účastníci s nástupem do autobusu mozek vypínají. A není zrovna jednoduché je donutit ho aspoň občas zapnout.

Jak se změnil život zdejších lidí za dobu, co do tohoto kraje jezdíte?

Stejně jako se od rozpadu sovětského bloku změnila naše země, změnila se i Podkarpatská Rus. Ale kdo ji nenavštívil před dvaceti lety, těžko ty změny posoudí. Tenkrát měli Ukrajinci stejně jako lidé na Podkarpatské Rusi hlavní starost vůbec se nějak uživit, rozjet „byznys“, vydělat peníze a na nějaké „trajdání“ jim moc času ani energie nezbývalo. Zastaralý průmysl se rozpadl a o turistické služby neměl nikdo zájem. Místní lidé, stejně jako už mnohokrát v historii, museli za prací a obživou vyrazit „do světa“, ať už dál na Ukrajinu, do Ruska či třeba k nám. Někdo v cizině zůstal, jiný vydělal a vrátil se podnikat domů, další si odvezl inspiraci či zkušenosti. Dnes prostý obyvatel Podkarpatské Rusi má o Česku mnohem lepší a správnější představu, než mnohý študovaný Čech o Ukrajině. Podle mě se naše světy pomalu sbližují. A lidé - ti, které jsem znal jako děcka, už mi ukazují vlastní děti, a ti, co jsem je znal jako starce, už nejsou…

V čem se změnila krajina a příroda?

Peníze, které místní lidé vydělali v cizině, se často rozhodli věnovat do výstavby turistických zařízení, hotelů, lanovek apod. Pamatuji část hraničního hřebene pod poloninou Ploská, kde člověk jen podle lesáckých značek tušil, kde se vůbec nachází. A dnes? Na hřeben se dostanete lanovkou a kolem je jeden z největších lyžařských areálů na Ukrajině. Podobně změnila lanovka i přístup na poloninu Boržava. Také motorkáři a čtyřkolkáři „zapisují“ své stopy po hřebenech. Na vyhlášených místech byl u jezer či vodopádů vybudován shluk hotelů a občerstvoven a kouzlo nedotčeného se vytratilo. Dlouhé nástupy údolími si lze dnes zkrátit pomocí terénních aut, takže pod vyhlášenými vrcholy narazíte na „parkoviště“ a bohužel někdy před offroady a jejich oblakem prachu uskakujete i přímo na hřebeni.

Jakou literaturu byste zájemcům o návštěvu Podkarpatské Rusi doporučil jako přípravu?

Na návštěvu se účastník běžného zájezdu chystat nemusí. CK či průvodce mu všechno pěkně „naservírují“. Nám pro první výpravu stačila vytržená stránka ze starého školního atlasu a zhlédnutí „Balady pro banditu“. No a pak už stačilo mít oči otevřené a nevycházet z úžasu. Z dostupných publikací ale stojí za zmínku v roce 2017 vydaný překlad průvodce „Zakarpatí: Průvodce bývalou Podkarpatskou Rusí“ od ukrajinské autorky Oleny Krušynské, ve kterém zvídavý čtenář najde množství informací o zajímavostech regionu.