VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

K horské a podhorské krajině Podkarpatské Rusi, ale i přilehlých historických oblastí Haliče, Bukoviny a Maramureše dodnes neodmyslitelně patří oborohy. Najdeme je tu řídce, tu velmi hojně, rozesety po loukách a pastvinách, horských poloninách i přímo ve dvorech zemědělských hospodářství. V odlehlých oblastech východní Evropy tak zůstává dochována a stále používána jedna z vůbec nejarchaičtějších hospodářských staveb, od středověku hojně rozšířená ve velké části našeho kontinentu.

Oboroh (původně ukrajinský termín užívaný dnes i u nás, ve staré češtině a našich nářečích se stavba nazývala brah, obrah, bruh, brh či brožek, tedy názvy pravděpodobně odvozenými od starogermánského slova berg) je zvláštní typ stavby sloužící k uskladnění objemového materiálu, zejména sena a slámy. Je to vlastně otevřený seník se stanovou dvoj- nebo čtyřspádovou střechou, jehož konstrukce se skládá ze čtyř kůlů, po nichž se podle potřeby střecha posunuje nahoru a dolů a je tak možné měnit velikost skladovacího prostoru. Konstrukce oborohu zůstala od jeho doložení ve středověku (nelze ale vyloučit jeho mnohem starší původ, archeologicky však stavbu nejde prakticky zachytit) nezměněna. Byl to typ stavby vývojově sterilní, který se nemohl dále rozvíjet ani tvarově, ani rozměrově - i největší zachycené oborohy zřídkakdy přesahují půdorysný rozměr 3 × 3 metry, kdy je ještě možné bez složité mechanizace posouvat střechu. Oboroh se tak dočkal - a takové stavby nalézáme i na Podkarpatí - jen drobných vylepšení, kdy přidávání bočních stěn (pletených, roubených, bedněných či drážkové konstrukce) vedlo někdy až ke vzniku „patrových“ oborohů, jejichž spodní část slouží jako kůlna nebo dokonce chlév. Mnohem častěji ale narážíme na „obyčejné“ oborohy - prosté čtyři kůly se stříškou, pod kterými je před deštěm a sněhem ukryta píce či podestýlka pro dobytek.

Na oborohy, jak bylo uvedeno, bylo v minulosti možné narazit nejen ve východní Evropě, ale třeba i v dnešním Nizozemí (kde byly mj. oblíbeným motivem holandské krajinomalby 16. a 17. století), v celém Pobaltí, Bělorusku a Rusku, v Polsku, Maďarsku, ale i italské Kalábrii, na Balkáně a samozřejmě i v Českých zemích, kde se oborohy nejdéle udržely např. na Jablunkovsku a jižní Moravě. S modernizací zemědělského hospodaření však oborohy z Evropy téměř úplně vymizely (občas se bez návaznosti na starší tradice užívají jen jako krmelce pro spárkatou zvěř), nalezneme je v muzeích lidové architektury a v „živé“ podobě už jen v nemnoha regionech Evropy východní.

S oborohy je spojena i malá historická záhada, neboť žádné písemné ani ikonografické prameny a ani etnografická či cestovatelská pozorování dnešních oborohů nedokládají, že by se stavby užívaly i ke skladování snopů nevymláceného obilí. Takový doklad máme jediný - vyobrazení oborohu v tzv. Velislavově bibli, bohatě ilustrovaném rukopisu bohemikálního původu, jehož vznik je kladen těsně před polovinu 14. století. Na jeho foliu 43v v souvislosti s líčením osudů Josefa Egyptského vidíme až archetypálně klasickou formu oborohu skládající se ze čtyř vertikálních hraněných sloupů, které nesou pohyblivou čtyřspádovou střechu. Scéna zároveň zobrazuje, jak jsou do oborohu (opět zcela nepochybně) pečlivě ukládány snopy nevymláceného obilí a oboroh tedy slouží jako jakási „prastodola“. O toto unikátní vyobrazení se opírá celá řada autorů dovozujících funkci oborohu jako stodoly, zopakujme však, že žádný jiný doklad pro takové využití stavby nemáme. Možná tedy došlo již velice dávno ke změně ve funkci stavby (ze stodoly na seník), možná si středověký iluminátor tak trochu vymýšlel. V každém případě je dobré mít při toulkách nejen na Podkarpatské Rusi oči otevřené. Je přeci jen možné, že oborohy pro uskladňování nevymláceného obilí někde někdo stále používá. Zjistit to a zdokumentovat by bylo takovou malou etnografickou senzací.

PhDr. Jiří Woitsch, Ph.D., vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy etnologii a historii. V současné době působí jako ředitel Etnologického ústavu AV ČR. Věnuje se environmentálním dějinám, problematice tradiční venkovské agrární a obecně hmotné kultury vč. rukodělné výroby. Zabývá se též otázkami dějin etnologie jako specifického vědeckého diskurzu.