Čtení na tyto dny

Přítel

Ať bydlí tam
kde je dřív jaro
později podzim
nejlépe u řeky
kolem níž
by se dalo jít lesem
kde by se naše myšlenky
uklidněné
rozestoupily jako stromy -
aby se tolik netrápil
až vtrhnem do jeho pokoje
v kterém na nás slovy myslívá
zrovna když ubližujeme ženě
nebo se ztrácíme v strachu
že máme ze srdce
jen cestu
zkoušíme-li to sami
na svou pěst
se svým jsem

(Zdeněk Volf) 

 

V krajině, kde nebylo prostoru a času


Alena Blažejovská, č. 4/2018, s. 31-33

Své přemítání o krajinách začnu paradoxně. Když jsem se coby žákyně páté třídy vracela v polovině sedmdesátých let z tříletého (v pořadí už druhého) pobytu v Havaně, součástí naší cesty z pražského letiště na Staré Brno byla cesta vlakem. Cesta krajinou zářijové Vysočiny, která se při pohledu z okna jevila - běda! - nevzrušivá, šedá. Tady teď mám žít? To snad nemyslí vážně! běželo mi hlavou. V Karibiku jsem se ocitla poprvé v roce a tři čtvrtě - k mému prvnímu letu přes oceán se váže (pravdivá) rodinná historka o tom, jak mi Che Guevara nesl nočník… Tatínek byl ovšem bezpartijní a možnosti hrát v Havaně na kontrabas v Národním symfonickém orchestru využil zřejmě proto, že mu připadalo snesitelnější trávit období budování socialismu pod palmami u moře než v brněnském paneláku. Sám pocházel z Krumvíře, tedy „kraje beze stínu“, z vesnické chalupy. Maminka byla zcela neukotvená - narodila se v Litoměřicích, kde byl roku 1935 zrovna posádkou její otec. Jinak ale neměla rodina s Litoměřicemi nic společného a do Uherského Hradiště, odkud rod Husků (původně Húsků) pocházel, jsme jezdili jen jednou za rok, na Dušičky.

Takhle tedy vypadalo mé dětství - a teď si mám vybrat krajinu svého srdce! Bývá to přece nejčastěji krajina dětství, nebo ne? Téměř šest let strávených na Kubě tvořilo dlouho velké procento času mého života. Vlastně ještě v době, kdy se mi narodily dcery, to byla celá čtvrtina. Nikdo by se tedy na mě nemohl zlobit, kdybych já - domovem na Starém Brně - psala o pohledech na moře a maják havanského přístavu. A proč vlastně ne? Právě tyto tři roky, strávené ve čtyřpokojovém bytě v patnáctém patře Edificia Focsa - 31patrového mrakodrapu ve tvaru otevřené knihy, umístěného na legendárním nábřeží Malecón - jsou nesmazatelně vepsány v mé paměti. Tři roky s výhledem do nekonečného prostoru, kde modř moře plynule přechází v modř nebe. Do krajiny do té míry otevřené, jako by v ní nebylo prostoru a času. To je tedy krajina mého srdce?

Někdy ale ukázala i hrozivou tvář. To když se náhle zkonkrétnila v podobě přívalového deště a rozstříknutých kapek mořské vody, které vítr vrhal proti sklům našich v tu chvíli docela neprůhledných oken. V čase hurikánů.

V těchto přechodných obdobích se však krajina mého dětství jevila ještě méně jako „krajina“. Za slunných dnů (téměř neustále) sice pohledově kraj (okraj) jako by postrádala, případně vedla mysl kamsi za tento kraj, do nekonečna. Ale když člověk přebýval v (doufejme) dokonale utěsněném bytě uvnitř hurikánu, zdálo se, že nikde žádná krajina, žádný svět ani není. Jen byt vznášející se mimo prostor a čas jako bezpečné území - avšak příliš těsné. Mohl se v dětském prožívání změnit ve vězení (jímž do jisté míry byl, protože ven - ani do školy - nebylo možné jít). A tak zbývalo jen vnitřní vysvobození na způsob Londonova Tuláka po hvězdách.

Ale vraťme se do vlaku, který v roce 1975 projíždí Vysočinou směrem k Brnu. Obzory až příliš blízké, cesta z ráje - kam? Úkolem mého dospívání se stalo: zabydlet se. Obydlet (staro)novou krajinu, najít v tom nějaký smysl. Pomohla poezie. Ve srovnání s perspektivami pohledu z havanského mrakodrapu byl i výhled z desátého patra paneláku směrem k Výstavišti, jundrovským a kohoutovickým lesům omezený, a tedy omezující. Se sbírkou Ivana Blatného Melancholické procházky se však dalo, vskutku melancholicky, procházet kolem starobrněnského pivovaru, nahoru Pekařskou pod svahy Špilberku směrem k Petrovu. A nebyla to jen melancholie dospívání, opouštění dětství a cesty - kam? Byla to melancholie ztraceného ráje.

Jezdívali jsme taky do Krumvíře. Rodnou tatínkovu chalupu obývala teta, koupil však jinou. Co chalupu: dům. A na svazích za vesnicí, do slova a do písmene „beze stínu“, jsme měli vinohrad. Horko a slunečno tam bylo skoro jako na Kubě, ale tím veškerá podobnost končí. Myslím, že k pobytu v tamější krajině (alespoň v mém případě, tehdy) přiléhá sloveso „plahočit se“. Má drobná ovdovělá babička, kterou jsem nikdy nepoznala, prý jednou takhle vezla plná kolečka ze stráně do vsi, a když přejížděla úzkou lávku přes potok, z únavy svůj náklad neudržela a spadla do vody. Stalo se jí to osudným, dostala zápal plic a předčasně zemřela. Hrdinná babička. Nicméně dnes, jako buddhistka, můžu říct: tohle je samsára. Mohla jsem se ztotožnit s touto krajinou?

Kromě čtení poezie jsem časem začala meditovat v rámci tibetského buddhismu. Měla jsem totiž neodbytné tušení, že krajina, kterou jsem znala z dětství, je dosažitelná i jinak než letadlem směr Havana. Vedly mě k tomu také zkušenosti z cest do Krumvíře nebo do Uherského Hradiště. Cesty autem, na sedadle za řidičem, kdy člověk najednou shledá, že už nehledí do krajiny, ale spočívá v mysli. Protože tam je přítomna větší blaženost, než jakou může přinést pohled na pole a lesy, natožpak domy. „Ona je taková zasněná,“ říkávali o mně v dětství. Ale co je vlastně snem?

Po letech života (dvacet let jsem bydlela v Kohoutovicích) můžu říct, že město, Staré Brno je - opět - mým domovem. Krajinu ve smyslu přírodní krajiny ale přece jen potřebuju. Mám zahradu v kopci nad starobrněnským pivovarem, a tak značnou část svého času trávím nejen výhledem z desátého patra do oblak, ale i pohledem k zemi, s rukama v hlíně. Zjistila jsem taky, že když člověk získá klíč k prostoru mysli (ale i v případě, že do něj zatím jen nahlíží klíčovou dírkou) - tedy v mém případě meditační metody tibetského buddhismu - nemá už na vnější prostor své žité zkušenosti takové nároky. Nároky by však měl mít na sebe - aby tu přírodní krajinu neničil, ale byl s ní v souladu.

V tomto duchu se taky snažím působit jako dramaturgyně i autorka rozhlasových pořadů. Třicet let práce v Českém rozhlase (mj. na přípravě literárně-publicistického magazínu Zelný rynk) mě nakonec přivedlo - a stále častěji znovu a znovu vede - na Vysočinu. Je opravdu nevzrušivá, šedá? Dnes si myslím, že to, jak se nám krajina jeví, záleží na pozornosti, kterou jsme schopni jí věnovat. A taky na tom, jestli se díváme jen očima, nebo i srdcem. Jestli je pro nás územím, kterým pouze projíždíme, nebo se stala prostorem naší zkušenosti.

Ale stejně… K 140. výročí narození básníka Jakuba Demla jsme letos s badatelkou a editorkou Danielou Iwashitou připravily pro rozhlas pásmo o vzájemném přátelství Demla a Březiny. Pořad s názvem Poznávám krásu Vašich krajin vychází ze stejnojmenné edice, kterou připravil Ústav pro českou literaturu AV. Cituje se v něm i z Demlova textu K Březinovi:

„Poznal jsem krásu jeho krajin, chuť jejich vůně. Tuto přísahu věrnosti za úplně jasného poznání kolikrát jsem mu skládal na svých dlouhých, samotářských večerních vycházkách za městem v parku, polích a lesích. V chvílích těch rozuměl jsem jeho čistým slovům, která mi zněla nad hlavami všech lidí, bez prostřednictví vzduchu, v krajině, kde nebylo prostoru a času…“

Krajinou mého srdce je právě tato krajina, kde není prostoru a času.


Doc. PhDr. Alena Blažejovská (1963) působí jako dramaturgyně tvůrčí skupiny Drama a literatura v Českém rozhlase, vyučuje v Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU v Brně.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu