VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Hranice, především hranice vlastních pozemků, to je pro majitele důležitá věc. Jedna členka naší rodiny se kvůli sto třiceti milimetrům (!) šířky sporné hranice na asi třech metrech délky dohaduje se sousedem už skoro deset let. Podezdívka plotu, která na tom místě stojí, je sice širší a mohlo by se to zdát bezpředmětné, ale zkuste to před jednou z těch znesvářených stran jen zmínit.

Hranice větších celků, například panství, se právě proto pravidelně obcházely a kontrolovaly; přitom se za účasti majitelů, jejich správců a nezávislých svědků pořizovaly zápisy. Svědci pak v případě sporů museli vypovídat. Vezmu vás s sebou na tři takové obchůzky napříč časem až do dob, kdy ještě nebylo celé území přesně zmapováno a hranice se vytyčovaly nejčastěji podle výrazných přírodních prvků v terénu a hraniční kameny byly jen jejich doplňkem. „Kontrolní“ obchůzku jsem konala v letech 2017-2018 mimo vegetační období.

Obchůzka první, hranice borotínského a šebetovského panství u Cetkovic v Boskovické brázdě

Dne 20. října roku 1740 se zde sešlo pět vážených pánů, a to majitel Borotínského panství svobodný pán ze Schröhelfelsu, zástupce majitele šebetovského panství, jímž byl klášter Hradisko u Olomouce, páter Tadeáš Skrabal, správci panství a obroční písař, aby prošli hranici obou panství. Začali v bodě, kde se scházejí hranice čtyř katastrů. Odtud kráčeli 34 sáhů na sever, kde hranici vymezoval potůček; ten zabočoval západně a pro jistotu byl v ohbí osazen rektorský kříž. Dále byla hranice vymezená sady, jak se říkalo vsazeným kamenům. Komise zde zapsala počet sáhů od kamene ke kameni a pro jistotu i další údaje, takže zápis vypadá třeba takto: „od role Havla Mrvi cetkovskyho ke kamenímu sadu naměřeno 38 sáhů a od sadu až na žlutý kámen mezi roli Samuele Ambroze cetkovskýho a Martina Kuhrovskyho borotinskyho naměřeno 90 sáhů“. Tak podobně pokračovali skoro 800 sáhů, to je necelého půl kilometru; je jmenován jeden kámen bílý, jeden žlutý a další bez popisu. Komise zřejmě proběhla bez problémů, zápis byl podepsán a ponechán pro budoucí časy.

Na „kontrolní“ obhlídku jsem vyrazila po 277 letech. Na katastrální mapě i starším leteckém snímku to vypadalo přehledně a nadějně, po popsané hranici vede polní cesta. V mapě stabilního katastru jsou dokonce kameny i kříž zakresleny. V terénu byl první úsek docela přehledný, i když hraniční potůček je většinou vyschlý. V ohbí již žádný kříž není a není zaznamenán ani v obecní kronice. Další část vede po polní cestě a ještě před několika lety vedla cesta po hranici katastru, nyní je však vše rozoráno a sceleno do jednoho lánu. Mezi dvěma poli za druhým ohybem je vztyčen jakýsi kámen, zaklíněn je kusem betonu. Po původní trase hranice nemělo smysl jít, a tak jsem mezi poli na borotínské straně objevila další sad, neopracovaný žulový kámen. První kámen je sice na očekávaném místě, ale vypadá jako nově zasazený. Druhé zasazení je starší, pomocí plochých kamenů použitých jako klíny, ale kámen je od původně vymezené hranice daleko. Že by ho nějaký spořivý Malohanák přemístil? Jinak tam doputovat nemohl.

Obchůzka druhá, hranice pozemkového majetku klášterního Hradiska mezi Knínicemi a Vážany, Boskovická brázda

Klášter Hradisko u Olomouce zaměstnával šikovného kreslíře J. I. Jelínka, který roku 1759 zmapoval šebetovské panství. Hranice, i když šlo o vnitřní hranice mezi jednotlivými katastry, jsou pečlivě zakresleny s vyznačením všech druhů mezních značení. Na prvním místě jsou hraniční stromy, dále hraniční stromy označené kovovými hřeby se značkou panství. Následují hraniční kameny, hraniční kameny zasazené do mohylek, kterým se říkalo též hrůbky, hraniční mohylky holé a hraniční cesty.

Na cestě mezi Knínicemi a Vážany byly zakresleny hraniční stromy, několik kamenů a mohylek. Po neúspěchu v polích mi les připadal vhodnějším prostředím. Vytiskla jsem čtvrt tisíciletí staré mapy a vyrazila. V zarostlém příkrém svahu nad Vážany je znatelná stará cesta s mnoha starými stromy sečenými jako pařezina, totéž v sedle. Samozřejmě se nedalo očekávat, že by některý z hraničních stromů ještě žil, ale i polykormony byly úspěchem. V místech, kde má Jelínek nakreslenou řadu hraničních kamenů a mohylek, jsem našla tři opracované mezníky, ale zřejmě z mladšího období, přičemž jeden byl zasazen na něčem, co snad byl pozůstatek mohylky. Bohužel byly kámen sám i okolí částečně zničené těžkou technikou - je na křižovatce se svážnicí. Daleko zajímavější byl čtvrtý minimálně opracovaný kámen s vytesaným písmenem D(ominium); ten na křižovatce byl označen německy H(errschaft). Zdá se, že kámen D pamatuje Jelínka, zatímco ostatní jsou sázené až po zrušení kláštera za nových majitelů. Tady se mezníky neodnášely, spíš přidávaly.

Obchůzka třetí, do lesa Hohenberg

22. června 1841 se v Boskovicích konal výslech svědků Antona Langera a Bartla Horvátha; šlo o majetkový spor mezi Šebetovem a Velkými Opatovicemi o les Hohenberg u Šubířova. Hranice byla ohledána roku 1808 a Langer jako tehdejší panský hajný u toho byl osobně. Dvaasedmdesátiletý Langer vypověděl: „Hranice toho šebetovskýho lesa dělá potok a tam, kde se tito hranice u potoka ukončejí, další hranice ta vozná cesta, která k šubířovskej cestě táhne, již sem a tam porostlá jest, ale ještě posavad k znání je. Tam, kde se ty hranice u potoka skončejí, jest sad postavený a toho se docela dobře upamatuju, že asi k tomu sadu ten potok ty lesní hranice dělá. Od toho sadu až k šubířovskej cestě ale hranice teď s jistotou udat nemůžu, neb je toho již asi přes 30 let, co jsem na šebetovským panství jakožto hajný hranice obcházel.“ - Takže už v roce 1841 byla hraniční cesta tak zarostlá, že nebylo poznat, že je to cesta a někde tam byl vsazen kámen; to mi tedy opravdu pomůže. - Dále bývalý hajný přiznává, že si nepamatuje přesně ani na to, kde byly zasazeny dva kameny a zda ještě stojí stromy, do nichž se vyrývaly značky doprovázející mezníky, protože byl původní les pokácen.

Les byl od té doby pokácen ještě několikrát, takže jsem byla ráda, když jsem kousek za Šubířovem objevila zarostlý úvoz, který byl starou cestou (hraniční?), v každém případě směřovala alespoň k potoku. Cesta u potoka je stále vozná, jak by řekl hajný, jen je z ní asfaltová silnice a v okolí křižovatky s cestou od Šubířova není po nějakém hraničním kameni ani známka, stejně tak po starších stromech.

Celkem jasné a jednoznačné svědectví o průběhu hranice v předmětném úseku podal druhý z vyslýchaných, pětašedesátiletý Horváth: „že u potoka jest hraničný kámen a že hranice od toho kamene jdou k jednej lípě a od tej lípy na cestu“. A víte, jak to mohl Horváth vědět tak přesně? Nikdy v životě v tom lese nebyl, všechno pouze „v obci slyšál“.

Ing. arch. Dana Novotná, Ph.D. Pracuje na brněnském pracovišti Národního památkového ústavu jako specialistka na urbanismus. Maluje na hedvábí, tvoří z hlíny, chodí na koncerty vážné hudby, vozí své starší kolegyně po vlastech českých.