VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Hlavní cenu letošního Ekofilmu získal film „Děkujeme za déšť“. Farmář Kisilu se v Keni snaží vysazovat stromy v zemědělské krajině. Bojuje tak svým prostým způsobem proti škodám způsobeným klimatickou změnou. A musí při tomto snažení často bořit tradiční představu o tom, jak má krajina vypadat, překonávat odpor ke všemu novému. Z Austrálie pochází jiný životní příběh farmáře, který schválně nechával zarůstat své pozemky plevelem. Rád to komentoval slovy, že tak sází déšť. Ani on nenacházel velké pochopení. V Austrálii přeci každý ví, že už dědové a pradědové udržovali krajinu bez plevele. Měli k tomu, dle všeobecného přesvědčení, dobrý důvod. Na pozemcích zarostlých plevelem se může snadno šířit požár. V tomto směru je zajímavý nedávný novinový titulek: „Déšť přemohl australské požáry“. Možná na tom sázení deště přeci jen něco bude.

Muž, který sázel stromy, vrátil život celému jednomu francouzskému departmentu. Ani on zřejmě nebyl představitelem právě konformního proudu. Tento příběh o vysazování dubů je asi bohužel pouhou fikcí, ale to, že vysazování borovic v lokalitě moravských Vátých písků zastavilo v 19. století šíření pouště na jižní Moravě, je doložitelný fakt. Při pohledu na současnou druhovou bohatost zdejších borových lesů nás ani nenapadne, že borovice byly v této lokalitě v 19. století něčím zcela nevídaným. Dlouho se totiž lidé bezvýsledně snažili obnovit v této lokalitě původní dubový les. Až myšlenka lesního inspektora Jana Bedřicha Bechtela, moravského muže, který sázel borovice, krajinu zcela změnila, a tím ji vlastně zachránila.

Pokud už mluvíme o stromech, je zajímavým fenoménem hradní návrší. Na historických vedutách můžeme vždy vidět stejný obrázek; hrad či jeho zřícenina se hrdě tyčí na odlesněném kopci. Dnes tento dříve typický ráz hradního návrší často mizí pod příkrovem lesního porostu. Na první pohled se sice ráz hradního návrší změnil, při bližším pohledu ale stále nalezneme nezaměnitelné stopy původního užívání. Hradní návrší mívá tak nezaměnitelné druhové složení, že je někdy uváděno jako svébytný typ biotopu. V mnoha případech je ale hradní navrší stále udržováno odlesněné tak, aby vynikla majestátnost historické stavby. Jsou nebo nejsou tedy stromy přirozenou součástí rázu hradního návrší?

Němečtí autoři Günther Aulig a Tina Klingberg ve své knize „Základy ekologie vesnice“ uvádí termín „střešní krajina“. Výraz označuje složitý celek z vnějšku viditelného tvarování střech, vizuální výsledek lidské činnosti a její harmonii s přírodním prostorem. I v dnešní době si mnoho našich vesnic zachovalo „střešní krajinu“ svědčící o velké citlivosti při zacházení s přírodním prostorem a při procházce krajinou nás malebné uskupení střech, semknutých kolem kostelní věže, zajisté potěší. Je to ale důvod, aby se nově budovaná vesnická zástavba řídila slepě tímto vizuálním vzorem? Němečtí autoři uvádí mnoho dalších důležitějších charakteristik a pravidel, které ovlivňují dobré fungování vesnice. Je tedy přívětivý vzhled vesnice důležitý sám o sobě, nebo je jen vnějším znakem něčeho důležitějšího?

Ten „pravý“ ráz zemědělské krajiny jezdí mnoho lidí hledat za hranice naší země. Před pár lety bylo možné na Zakarpatské Ukrajině nebo v rumunském Banátu obdivovat úhledné stohy sena a slámy, které svážely povozy tažené koňmi. Ale dnes je povětšinou nenajede ani tady. Ukazuje se totiž, že to, co pro nás mělo sladkou příchuť nostalgie, bylo pro místní obyvatele spíše symptomem chudoby. Těžko někoho nutit k životu ve skanzenu. Dříve nevídané biotopy opuštěných sadů nebo postagrárních lad se objevují i ve zdejší krajině. Přesto, nebo možná dokonce právě proto, je v těchto místech stále možné něco pozorovat, něco se učit.

Ona totiž i RÁZovitá krajina může naRÁZ naRAZit například na změny klimatu a to je kámen úRAZu.

David Veselý