VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Lesní krajina byla předmětem zájmu mnoha českých spisovatelů - těch známých i těch dnes už spíše zapomenutých. S řadou z nich se čtenáři Veroniky seznámili už v jednotlivých dílech cyklu Galerie přírodní prózy (1997-2007). Jedním a snad i tím nejryzejším z nich byl Karel Klostermann (1848-1923), často nazývaný básníkem Šumavy či tvůrcem jejího mýtu. S šumavskými hvozdy byl spojen nejen vlastním rodem, ale především hlubokou láskou, která se odrážela v celém jeho díle. To tvoří především romány Ze světa lesních samot (1891), V ráji šumavském (1893) nebo Skláři (1897), ale i soubor povídek V srdci šumavských hvozdů (1896) a mnoho dalších próz.

Příroda je v nich přímým aktérem. Zasahuje do děje a působí na životy obyvatel, jež jsou s ní neoddělitelně spjaty. Líčení přírody je v Klostermannově podání velmi sugestivní. V románu Ze světa lesních samot popisuje to, co je pro šumavskou přírodu charakteristické; líčí krásu v její děsivé neovladatelnosti, a to v okamžiku, kdy hajný provádí nového příručího po revíru. Nováček je podívanou, jež se mu naskytla, hluboce uchvácen a zároveň zděšen. A čtenář s ním tyto pocity sdílí i dnes, o více než sto dvacet let později než první čtenáři revue Osvěta, kde začal román roku 1891 vycházet na pokračování:

Vyšli spolu ven do nekonečných lesů. Svěží proud silného horského vzduchu zahnal dřímotu i noční vzpomínky; prsa se vzdula, hlava se vyjasnila. Valily se lehoučké mlhy v boji se sluncem; z každého stromu, z každého keře kapalo náramné vlhko; vysoká, bujná tráva, bohatou rosou potažená, leskla se v míhavých barvách a pavučiny, které v širokých tkaninách stonky trav i lístečky lesních kapradin k sobě poutaly, třpytily se jako stříbrné. Mokrem a bahnem se brodili, houštinami se drali, po drsném kamení kluzkým mechem potaženém nesla je noha rychle kráčející. Mrtvé vládlo vůkol ticho - stromy nešuměly, nikde voda nehrčela, jen občas k nim dorážel zvuk zvonců pasoucího se stáda. […]

Kolem desáté přišli do úzkého údolíčka, kudy tekl potůček skrze černé, smutné klečiny. Na protějším břehu divný vypínal se les: všecka země pokryta práchnivějícími, zpuchřelými kmeny, zeleným mechem, vřesem i drobnými stromky; […] vrcholy od jednoho k druhému plazícími se lišejníky jako spoutané; zde onde kmen vší kůry prostý, bez vrcholu, hluboko ve skále zakořeněn, ač přímo stojící, přece příšerná mrtvola; vedle něho rozložité kořání stromu vichřicí ze země vyrvaného, se vší prstí i s mohutnými kameny, jež viseti zůstaly; mezi vším tím drastickým porostem - jenž navzájem vzduch i půdu si odnímal, druh druha dusil a hladem mořil - černé tůně, temnorudé kaluže…

Obzvláště poutavě líčí Klostermann také bouřky, tuto nebezpečnou i fascinující podívanou:

Šedé mraky ukazovaly se na západním obzoru […]. Hrozivě, strašně vystupovaly - les, jako by tušil, co přijít má, mlčky se choulil, zvuku nevydávaje. V dáli temně zarachotil hrom. Černěji, hustěji mračna se kupila, silněji rachotil hrom; zašuměly časem větve, zasténaly vrcholy dřev, sklánějíce se pod nárazem větru, který zadul a zase ustal […]. Venku zatím hůře a hůře živlové řádili. […] Celá planina k jihu se otvírající, kde ji Luzný uzavírá, zahalila se v šedé roucho a vichr pohrával padající srážkou, jako by šlehal do záhybů obrovského pláště. Sháněl déšť i kroupy v chumáče, které tu jako smrště vírem kroužily, tam rozprášené řídly a řídly. Blesk za bleskem prorážel světlem svým šerou tmu a rachocení hromu bez ustání mísilo se v jednotvárný tlukot padajících krup.

Podobně sugestivní je i líčení jedné říjnové vichřice:

Dosud ticho bylo jako v hrobě a dusno jako před letní bouřkou. Vtom, a touže měrou, jakou žlutá zář ustupovala šedému šeru, silněji, vždy silněji ozýval se jakýsi šum ve vzdušné říši. Bělavý mrak od severozápadu, směrem od Roklanu, objevil se nad samou zemí, hale v příšerný háv svůj vrcholy stromů, a pojednou třesk a praskot, hukot, pískot i vytí, jako by vesmír v základech svých se bořil.

Les je líčen jako nepoddajné místo ovládané nespoutanými živly, jež občas vystoupí v plné síle ze stínu, aby připomněly člověku svoji neomezenou moc. Takto známe alespoň část Šumavy bohudíky i dnes. Je divoká a úchvatná, zároveň dovede být hrozivá.

Veronika Trnková